Školy - napsala Renata Urbanová

Základní školu jsem absolvovala vesnickou. V první třídě, kdy se psal rok 1973, jsme měli laskavou paní učitelku, která nás měla opravdu ráda a uměla to s námi. Byla u nás za trest v rámci normalizačních procesů (dodnes nevím, jestli její vinou byla její víra v boha nebo nějaký jiný protispolečenský zločin) stejně jako pan učitel ve druhé třídě. 

Ten byl velkým obdivovatelem mojí mámy. Když odpoledne čekával na autobus, pozoroval ji kuchyňským oknem s krátkými záclonami. Dodnes si pamatuju jejich květinový vzorek.

Zoo - napsala Renata Urbanová

Parkinsonik je nešika s poruchou motoriky. Věci nám padají z ruky, divně chodíme, pohyby jsou pomalé. Ve zvířecí říši se nám podobají chameleoni. Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený, ostražitý, chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu pomaloučku vpřed, pomalinku.... a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji. Na druhou stranu- chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí.

Hedvábí - napsala Renata Urbanová

Kdysi jsem si přála malovat na hedvábí. Měla jsem svou práci, dva malé kluky, domek, zahradu a nevěrného muže. Tu poslední informaci jsem tehdy asi neměla. 

Běžela jsem po Příkopech ze semináře, míjela výtvarnické potřeby. Jako většina žen monitoruji výklady. (Na rozdíl od mužů, kteří monitorují život na ulici. Tedy ženy na ulici.) Najednou okouzlená všemi těmi nezbytnostmi stojím v obchodě. Zmiz odtud, ponoukalo mne mé zodpovědné Já. Už takhle nevíš, co dřív. Počkej si na důchod. 

Vzpomněla jsem si na tu situaci přesně. Důchod, období hedvábí. No, bude to jinak. Ale to hedvábí bych zkusila. 

Dobře, co tedy potřebuji? Hedvábí, barvy a nějaké rámy. Psali na internetu. 

Nevím, jak se to stalo, ale objednala jsem hned roli, tedy 10m. Je levnější, než jsem myslela. Ale co jsem si naopak nemyslela - že ho tolik zkazím. No, s odstupem času se ani nedivím.

Máte Parkinsonovu nemoc - napsala Renata Urbanová

1. kapitola

Podezřívala jsem pana Parkinsona, že se k nám nastěhoval, už delší dobu. Přesně si pamatuji na okamžik, kdy mne to napadlo poprvé - tedy že by klidový třes levé ruky mohl být zapřičiněn touto chorobou. Bylo to při tanečku se spolužákem, vyprávěl mi rodinné novinky, ...
„Táta je v pohodě, ale máma má novou diagnózu. Parkinson."

Můj Alcatraz - napsala Renata Urbanová

Úvod 

Přirovnala bych to k příchodu vězně do pevnosti Alcatraz. 

Bachař práskl dveřmi cely, hlasitě zapadla závora, cvakla petlice, zapadly zámky. Zpátky cesta nevede. Doživotí. VIP cela - samotka. 

Jak dlouho jsem v ní byla nevím, ale byly to roky, než jsem přestala upírat oči do země, stát na místě. Roky, kdy jsem nežila... Netajila jsem svou diagnózu, ale nebyla schopna o ní promluvit.

Sytý hladovému nevěří - napsala Renata Urbanová

František si poposedl na pařezu před jeskyní, uhladil si sutanu a jeho pohled dlouze spočinul na bosých, špinavých nohách.
Palcem postrčil oharek doutnající větve do ohně. Tak snad se už bude moci pustit do dlouho očekávaného úlovku. Bože odpusť mi, připravil jsem o život tohoto zajíce, nasytil by i dva statné rytíře, nejen jednoho scvrklého mnicha. 

Měl bych pozvat Oldřicha, odpoledne procházel kolem svým kulhavým krokem opírajíc se o sukovitou hůl. Bože odpusť mi, já ho nepozval, já nehodný. Kolik mám odříkat zdrávasů, abych svou lakotu vykoupil?

Amazonka - napsala Renata Urbanová

Kde se vzala
Tu se vzala
Najednou tu stála
Amazonka malá

Milá babičko
Nemáš jablíčko
I mám a ráda ti dám
Tu máš, moje kočičko...

Babičkou mne zvala
Princeznička malá

Nikdy se nevracím - napsala Renata Urbanová

Nikdy se nevracím, volá protijedoucí běžkař. Na lehce svažitém terénu jede do kopce rychleji než já z kopce. Nevím, jak na to přišel, že si z kopce odpočinu. Tady přece neplatí, že podle sebe soudím tebe, to musí vidět na první pohled, blbec. Ale na začátek mé běžkařské Odyssei.
Je únor, tedy období zimy, sněhu a zimních radovánek. Pocházím v podhůří Orlických hor a Jeseníků. Když jsem byla malá holka, táta vozil v kufru auta lopatu, aby mohl našeho malého Fiata kdykoliv vyprostit ze závěje.

Norsko - napsala Renata Urbanová

Ty hajzle jeden, ty budeš plivat chlupáče? Tu máš.... Ozve se rána tupým předmětem do hlavy, až praskají lebeční kosti. Přesto se jeho statné tělo ještě dlouho třese spolu s ostatními ve velkém černém zednickém kalfasu, který tady používáme na převoz úlovků.

Pro nezasvěcené:
Hajzl jeden - je treska polak
Chlupáč - je chlupatá nástraha
Tupý předmět - dřevěný tlouk, kterým rybáři usmrcují tresky.

Oceán očima Manty obrovské - napsala Renata Urbanová

Je noc a nedaleko svítí velmi intenzivní světlo. Jakoby svítalo nebo byl úplněk. Jsem zvědavá a jsem těhotná. Mám hlad. Pořád. Denně zblajznu až 30 kg potravy, ale to se musím snažit... Papání se v noci soustřeďuje okolo těchto světelných zdrojů, které sem instalují divnotvorové.
Takže když svítí nedaleko tohle světýlko, otevřu pusinku a jdu na to. Teda pusinku, jsou to spíš vrata do garáže. A přestože nejsem dravec, papám droboť, v garáži mám 4000 zubů v 300 řadách. Ale aktivně je používají jen chlapi, když se s námi chtějí pářit, milovat. Což je činnost, díky které jsem teď těhotná a zhruba za rok porodím jedno, možná dvě mláďata.
Jsem elegantní krasavice, móóć elegantní. Když mávnu křídly, podotýkám, že nejsem pták a křídla nejsou křídla ale ploutve, já nelétám, ale plavu, pohybuju se moc rychle a do tlamičky mi potrava sama vklouzne a já ji jen vycedím.

Metafory - napsali Marek Bucko, Renata Urbanová a Lucia Rimarčíková

René Nekuda

Jeho chůze zní jako lokomotiva supící do kopce.
Hašlerka vypadá jako královna přecucaných klíšťat.
Podzimní vítr zní jako zpěv stárnoucí šansoniérky.
Sebepoznání je jako plavání v příboji, někdy nebezpečné, často osvěžující, ale vždy inspirující.
Bolest zubů je jako taneční sólo v masce na bále, který není maškarní.
Ranní slunce chutná jako vzpomínka na první milování.
Noční bouřka je hořká jako sršní med z grapefruitových květů.
Hudba zněla těžce jako bolest po rozchodu.
Její hlas voní sladce jako první darovaná růže.
Přivonět si benzínu je jako vrůst do motoru závodního auta.

Marek Bucko  

Alcatraz - napsala Renata Urbanová

Pro většinu lidí, tedy pokud je nepostihne náhlá příhoda, která končí smrtí, znamenají poslední roky života postupné ubývání sil. Přirozené stárnutí organismu. Amortizace, se kterou se musí počítat. Stáří přichází tiše, jako když chodíte v noci po domě, abyste nikoho nevzbudili. Hlavně ať nevrznou dveře či schody. A nezakopni.

 
Příchod Parkinsonovy nemoci je také amortizace organismu, přesněji řečeno mozku, postupné ubývání sil, zhoršení koordinace pohybů, zpomalení, třes, ztuhlost atd.

I za tohle může Parkinson? - napsala Renata Urbanová

"Svlékni se, trochu to porovnám," zuřila jsem.
Rovnala jsem to jeho ptačí hnízdo na hlavě tak dlouho, až mu ujel autobus. Tedy synovi. Muž nás tam hodí, rychle balím fotovýbavu, celou, dvě brašny, je to těžké a objemné. Co na sebe? Nepůjdu do Lucerny na imatrikulační ples jako trhan, krajková úzká sukně, lehoučká blůzka, lodičky na jehle a no jó, punčochy. Ne punčocháče, ty svazují nohy, ale punčochy. Fakt, že padají jsem vytěsnila.
Vsuvka pro pány: punčochy nejsou totéž co punčocháče.

JSEM PŘEPRACOVANÁ - NAPSALA RENATA URBANOVÁ

“Jsem hotová! Potřebuju vypnout. Představ si, včera jsem jela na finanční úřad a dvakrát jsem musela objet kruhák u Tesca, abych si vzpomněla, kam jedu. A předevčírem? To jsem potřebovala něco spočítat a místo kalkulačky jsem držela v ruce ovladač na televizi… “ drmolím o svém přepracování do telefonu a lákám kamarádku Petru na víno a kus řeči.
“Přijdu moc ráda, ty máš daně, já děti. Já na rozdíl od tebe budu mít padla za mnoho let, ty máš lhůtu jen pár měsíců …, ale pobavím Tě, já jela včera večer na nákup, neměli jsme doma už ani chleba na topinky.

Orientální butik - napsala Renata Urbanová

„Tak pojď, pojď..." vábím ji v duchu do svého království. Bílá lady si už z dálky prohlíží výklad a čte nápis : Air condition. Dneska je fakt vedro až k zalknutí a vzduch je tak hustý, že je skoro vidět. Jdu raději na chodník, aby viděla , že je otevřeno a já jsem tu jen pro ni. Tyhle Evropanky jsou kost a kůže a ještě se jim to líbí. To není jako ty naše arabské nakypřené prdelky, ženské - krev a mlíko. No a tahle je snad i nemocná. A nemá kapesník- snaží se být nenápadná a popotahuje.

Afrika v době covidu - napsala Renata Urbanová

"Ty motory nám snad upadnou," chytám muže za ruku a přemítám o tom, jak blízko a pokolikáté jsme v posledních dnech blízko smrti. Pravda, trochu jsem pozapomněla, že nejsme v bezpečné a civilizované Evropě, ale v Africe. Přesně řečeno odlétáme německým repatriačním letem z JAR. Začátek dubna 2020, tedy začátek téměř dva roky trvajícího období Covidu. Začátek období, kdy mediálním prostorem svištěla slova jako vir, karanténa, onemocnění, úmrtnost...

Parkinsonik a chameleon - napsala Renata Urbanová

Parkinsonik je nešika s poruchou motoriky. Věci nám padají z ruky, divně chodíme, pohyby jsou pomalé. Ve zvířecí říši se nám podobají chameleoni. 

Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený, ostražitý, chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu, pomaloučku vpřed, pomalinku.... a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji. 

Na druhé straně, chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí. Možná právě proto tolik parkinsoniků padá ze schodů. 

Napínavý háček - napsali Kamila Vlčková, Jiří Černý a Renata Urbanová

Zděšení 

Kamila Vlčková

Cáry mlhy visí nad potemnělým údolím. Z šera jsou nejdřív slyšet jen rychlé kroky, až pak se vynoří postava. Udýchaná, běží trochu neohrabaně. Co metr se vyděšeně ohlíží.
„Co to sakra bylo?"
To děsivé zaúpění jí stále zní v uších jako varovná ozvěna. Ticho za ní je však ještě zlověstnější.

Minicooper - napsala Renata Urbanová

Jsem frajer, jsem elita, jsem krasavec

Mám rád dobrej dlabanec

Mám hlas jak bas a rád si přihnu.
v soutěži krásy vítězství si střihnu.

Mám sílu a mám obratnost,
To je má velká ctnost.

Jsem rád upraven
A hladce oholen.

A popis prostředí?
Trocha ho neškodí.

VERŠE - NAPSALA RENÁTA URBANOVÁ

Usmažím ti miláčku Usmažím ti natáčku,
Tu natáčku z molitanu,
kterou jen tak nedostanu.

Vařím, smažím, napařuju
nakonec i pasíruju.

Upeču ti čumáčku,
ze zubního kartáčku,
ze zubní nitě,
Ať se cítíš sytě

Vařím, smažím, blanšíruju,
nakonec i servíruju.