Čtečka - napsala Eva Jančová

Můj nejzajímavější zážitek má na svém konci čtečku. Čtečku, kterou jsem vyhrála v tombole. Že se vám to nezdá dost zajímavé? Ani originální? Ale vy mě vůbec neznáte!
Poslechněte si, jak to bylo.
Můj život je plný čísel. Jsem jimi formovaná již odmalička. Tatínek elektroinženýr, maminka učitelka matematiky a fyziky. A tak se u nás počítalo vše co šlo a co si lze běžně představit. A pro potřeby širší rodiny se počítaly i méně běžné věci, třeba jak správně nasvítit pódium.
Víte, jaká je pravděpodobnost, že vyhrajete v loterii? Nicotně malá. A umíte si představit ještě něco menšího? Zkuste to, zažijte to se mnou.

Jak jsem se zamiloval do paní učitelky - napsal Šimon Pravda

Stojím zhrzen před maturitní komisí v upoceném saku. Předseda slavnostně předčítá výsledky monotónním hlasem. Ještě ke mně ani nedošel, když se mezi učiteli náhle spustí hysterický pláč. Line se z modrých očí, ve kterých jsem bezmocně lapen už celé čtyři roky.
Ano, cítil jsem se jako blbec. Ale ty hluboké oči ten den plakaly jenom pro mě.
Zkoušku dospělosti mi odložili na září. Rodičům jsem musel vysvětlovat nevysvětlitelné, proč jsem se neučil, a své dívce dokázat, že i bez maturity jsem stále úžasný. Babičce jsem všechno radši přiznal hned a děda? Ten mě vzal na ryby a obohatil mě o své další životní moudro: „Průser to bude, až ženský pro tebe plakat přestanou.“

Pro Šimona - napsala Ilona Vlachová Šimánková

Stál tam upocený v saku. Pamatuji si, jak ho nosil na všechny plesy. Pořád mu je trochu velké. Kluka, co se mi stal přístavem v mých vodách třídnictví, teď musím potopit. Blbec, blbec. Proč zrovna on? Vždyť vím, jak rád čte a píše poezii. Často zajde do kabinetu a ptá se mě na názor na tu či onu knihu. Smekám před ním, čte víc než já na gymplu.
Dokonce přečetl Dona Quijota (prý jsem o tom na hodině tak živě vyprávěla... a to jsem protrpěla jen půlku prvního dílu a na víc jsem se nezmohla). A teď ho musím vyhodit z češtiny od maturity. Avantgarda. Chyběl na ni, byl tou dobou na Novém Zélandu a psal mi odtud dopisy. Těšila jsem se na ně. Pokaždé tak mile naivní, něžné, plné dobrodružství. Takhle kdyby to napsal slavný Miguel Cervantes!

Radostná setkání - napsal Miloš Hoznauer

Foto: Jaroslav Kučera

Velmi rád se setkávám se svými bývalými studenty. Většinou to bývá na různých srazech po maturitě - po 10, 20 a více letech. Čím starší ročníky, tím lepší. Člověk se dozví tolik věcí ze svého pedagogického života, že by si ho mohl kousek po kousku celý rekonstruovat. (Na mnohé už dávno zapomněl.)
„Vzpomínáte si, pane profesore, jak jste jednou odpoledne přišel k maturitám jen v jedné botě? Místo druhé jste měl trepku!“ „To jsem chtěl, děti, odlákat pozornost od vašich vědomostí,“ říkám, ale zároveň si uvědomuji, jaký to musel být trapas ...

Celá ty - napsal Juraj Šefcík

Kdybych tě viděl celou rozebranou,
na podlaze by ležely tvé dlouhé vlasy,
kousek dál by se válel pár bělostných zubů,
pak tvé upřímné oči,
až v rohu pokoje nos
a jedno ucho
a v další místnosti tvá prsa, nohy
a vše ostatní různě pomíchané.
Tak kdybych tě viděl takhle rozebranou,
nikdy bych nevěřil, že jsi tak krásná.
(6. B)

Gympl - napsal Jiří Bek

Miroslav Vránek na chmelu

Kouzelné období života, kdy hodně věcí bylo poprvé. První holka, první cigareta (ne tráva), první opilost a první kocovina, první džíny, poprvé dlouhé vlasy, řidičák. To vše v oparu blahé naivity, nevědomosti, bezstarostnosti (nepočítám-li permanentní starost, kde nám nalejí, když nám ještě není osmnáct) a nezodpovědnosti.
Na gympl jsme nastupovali jako děti a končili jako plnoletí, často poněkud vzpurní, o několik centimetrů vyšší a několik kilogramů těžší, s odhodláním, že teď to rozštípneme a všem ukážeme. I když doba husákovské normalizace koncem sedmdesátých let nebyla příliš vlídným obdobím, léta dospívání vše negativní kolem přebila a odsunula do pozadí. Když vznikla Charta 77, prožívali jsme i první náznaky naděje, že se „to“ může někdy snad změnit.

Odvázaní profesoři - napsal Jakub Vinařický

Profband v Rock Café na FESTU GVP 26.4.2018

Když jde o zpestření studentského života hudbou, není na GVP větší akce s delší tradicí, než je legendární dubnový GVP fest. Letos proběhl již 22. ročník a zároveň se slavilo i 50. výročí školy. Tím byl tento hudební festival školních kapel v Rock Café nejnabitějším a určitě jedním z nejúspěšnějších, co jsem kdy zažil. Atmosféra byla neuvěřitelná, nezapomenutelná i díky legendám, které na festu každoročně hrají už pěknou řádku let. Jednou z těch legend je kapela Profband složená z profesorů, kteří se dali dohromady během exkurze na Ukrajinu v říjnu 2006. Nápad prý přišel při popíjení tamního národního nápoje...

Jak jsme Vránovi zavařili před plukovníkem - napsal Michael Ort

Miroslav Vránek v roce 1981 s 2.C

Na branné výchově se podávalo hlášení – jeden student očekával Vránu u katedry, a když vešel, zahlásil (v lepším případě zařval): „Soudruhu profesore, student Hadamovský. Třída je nastoupena v počtu patnáct, tři nepřítomni.“ A právě když měl jednou službu student Jiří Hadamovský, otevřely se dveře, ale v nich nestál Vrána, nýbrž jakýsi cizí, obtloustlý a obrýlený lampasák. Podle výložek plukovník. Had si promnul brýle, otočil se ke ztichlé třídě, potutelně se uchechtl a optal se: „CO to je?“
Vrána se tak pobavený být nezdál. „Hlášení!“
Had se skoro rozjařeně natahoval na špičky a zkoumal lampasákovy výložky. To již Vrána za lampasákem poskakoval, lomil rukama a naznačoval salutování. „Hlášení, soudruhu studente!“ zavelel již o poznání hlasitěji lampasák. „Soudruhu PODplukovníku, student Hadamovský. Třída je nastoupena v počtu patnáct, tři nepřítomni“. Vrána si oddechl.

Pour toi mon amour - napsala Jana Žemličková Franková

GVP, pro mě náhražka za Grafickou průmyslovku, kterou jsem si nevybojovala. V přílivu nesmyslných biflování předmětů, které v závislosti na profesorech byly více či méně zajímavé se pro mě objevil malý ostrůvek s majákem. Maják, který svítil široko daleko. V prváku mi byla “přidělena” francouzština. A s ní také Štěpánka Brožová.
Malá nenápadná tmavovláska, která dokázala to, co se jiným nikdy nezdařilo.

Odplata - napsali Petr Neužil a Miloš Hoznauer

Profesor Hoznauer a profesor Neužil při křtu knihy Lodní kufr

Proč jsem se nestal spisovatelem nebo novinářem, ale kardiologem? Důvod spatřuji v tom, že jsem své literární prvotiny dával číst kromě Zuzany Tautermannové, do které jsem byl na gymplu nesmírně zamilovaný, hlavně profesorovi Miloši Hoznauerovi. Těšil se mezi veliké autoritě a já jsem toužil získat jeho přízeň přes svou zálibu v literatuře a psaní. Pokaždé, když jsem mu nějakou svou povídku donesl, čekal jsem napjatě, co na to řekne. Ale namísto ocenění měl vždy jen řadu výtek a prakticky každé dílo mi zkritizoval.

Poklady z jiného světa- napsal Robert Blanda

Tomáš Holý bydlel v ulici Petra Rezka, což je od budovy gymnázia doslova za rohem. Proto jsme každou volnou chvilku, když odpadly nějaké hodiny či byla delší polední přestávka, trávili u něj doma. Malý dvoupokojový byt, který obýval se svou maminkou Marií, se mi vryl do paměti nezvykle jasně. Byl plný věcí pro kluky tajemných a neznámých. Nejvíc nás ale vzrušovaly suvenýry a cetky, které si Tomáš vozil z cest nebo je od někoho – coby nejoblíbenější český dětský herec – dostal: otvíráky, nožíky, přívěsky, odznaky, zapalovače, brčka, míchátka na koktejly a další reklamní brak, který dnes rovnou vyhazujeme. Jenže tehdy představovaly cizokrajně působící reklamní předměty pro nás poklady ohromné ceny – byly ze Západu! Vypadaly dobře a nesly znaky a loga firem, které jsme znali z francouzských či italských filmů. Mnohdy jsme vůbec netušili, co ty společnosti vyrábějí...

C‘est la vie, c‘est la mort - napsal Tomáš Nováček

Hanba, sebelítost, strach... Najednou jsem naprosto zmatený ve svých pocitech. Posledních pár hodin se moje klidná duše propadá do děsivých temnot zapomnění a nahrazuje ji ohavný červ, který mě sžírá zevnitř. Pohledem pomalu přejedu od telefonu, kde poblikává kontrolka vybité baterie, až k tomu nádhernému kusu z otcovy sbírky. Vždy jsem obdivoval její lesk. Pomalu jsem pro ni natáhl ruku, když telefon zazvonil. Rychle jsem ho popadl a přiložil k uchu.
„Haló? Petro?“ vyhrkl jsem. Na chvíli nastalo ticho.
„Dobrý den, jmenuji se Dana Svobodová a zastupuji telefonní společnost 02. Jste spokojen se službami, které Vám poskytujeme?“

Odplata - napsal Petr Neužil

Proč jsem se nestal spisovatelem, ani novinářem, ale kardiologem? Důvod spatřuji v tom, že jsem svoje literární prvotiny dával číst kromě Zuzany Tautermannové, do které jsem byl na gymplu nesmírně zamilovaný, hlavně profesorovi Miloši Hoznauerovi.
Požíval mezi studenty velkou autoritu a já jsem toužil si získat jeho přízeň přes svou zálibu v literatuře a psaní.
Pokaždé, když jsem mu nějakou svou povídku donesl, čekal jsem napjatě, co na to řekne. Ale namísto ocenění měl vždy jen řadu výtek a prakticky každé dílo mi zkritizoval.
A navíc mi právě kvůli mé literární tvorbě nikdy nedal jedničku z češtiny.

Nevolníci - napsal Michael Ort

Na ruštinu byli studenti rozděleni na dvě poloviny. Ty se jmény od A-J měla profesorka Nerandžičová, K-Z profesorka Nevolová (přezdívaná Nevolnice nebo Twiggy). Zatímco první profesorka proslula svou benevolencí a vstřícností (měla čtyři děti), druhá naopak byla vyhlášená přísností a nekompromisností. Například diktát v jejím podání vypadal jednoduše: vzala nejbližší ruské noviny, vybrala článek a četla. Známky, zdá se, byly podle toho – do 10 chyb ještě jednička, do 20 dvojka, 30 chyb ještě slušná trojka apod.

Náš profesor Lukáš - napsala Andrea Fullhaufová a absolventi maturitního ročníku 1982

Lukáš Tejnor (1951-1991???)

Lukáš Tejnor? Vynikající pedagog, který si uměl svou přirozenou autoritou sjednat respekt ve třídě, svým jedinečným přístupem najít cestu do študákovy duše a svými znalostmi ji obohatit. A to vše ještě okořenit humorem a přirozeným kamarádstvím, aniž by přišel o respekt. To vše prohlubovalo vzájemnou důvěru mezi námi a ním. Každá hodina ve třídě, každé posezení mimo školu, každý jeho pedagogický dozor na brigádách byl pohlazením po duši. Lukáš Tejnor je jméno, které nikdy z paměti nezmizí.
(Helena Piljánová, 4. C/1982)

Náš třídní Zdeněk Rašín - napsal Jan Daněk

Oldřich Šimek, Milan Matějů a profesor Rašín

Zdeněk Rašín, můj třídní profesor na GVP. Poznal jsem ho ve druhém ročníku, kdy jsem přestoupil z berounského gymnázia do Prahy a on byl mým třídním až do maturity.
Berounský gympl byl fajn. Už tam jsem si začal hrát se slovy, s češtinou, s absurditou. Byly to první pokusy o poezii. Pak jsem v roce 1970 přišel na „Pláň“. Chtěli po nás, abychom se učili, ale bylo to fajn. Až na Hobzu. Matikářka Hobzeková nebyla fajn. Krákorala: „Řešte problém!“ a chtěla, abychom výpočet řešili už cestou k tabuli.
Rašín se vymykal běžnému pojetí středoškolského studia té doby. Netuším, jaké měl vzdělání, ale vím, že nějaký čas strávil v Západním Německu. A zřejmě cestoval i po dalších zemích tehdy zapovězeného světa. Snad tam i učil jako stážista nebo tam studoval, ale určitě to přispělo k jeho obecnému rozhledu.

Řeka mých snů - napsal Pavel Kreipl

O sjezdu řeky Colorado sním
a nechci vyhýbat se žádné námaze,
buď řeka ta se stane hrobem mým
neb poslouží co stupeň vítěze.

Mne ani dravý peřejí všem proud
od cesty té nemůže odradit.
Až kaňony já v hloubce budu plout
kdo zážitek ten moh´ by nahradit?

Sen o roce 1968 - napsala Marie Vobecká Hluchá

Studenti GVP

Patřím asi k nejstarší generaci absolventů gymnázia Na Vítězné pláni. Tehdy to ovšem byla tříletá SVVŠ a v ní jedna humanitní třída s rozšířenou výukou ruštiny. V září roku 1966 jsme zahájili středoškolské studium ještě v budově v Křesomyslově ulici, ale o rok později jsme se stěhovali do nové školy na kopci s krásným výhledem na Prahu.
Jakoby náš přechod do nové budovy byl symbolicky spojen s uvolňováním poměrů ve společnosti. Z ničeho nic se smělo veřejně mluvit o čemkoli. O prezidentu Masarykovi, o českých letcích za války v Anglii, o politických procesech 50. let.

Tak trochu jinak - napsala Berta Černá

Tak trochu jinak Jako každý všední den seděla Laura ve čtvrté lavici v jakési třídě.
Svýma očima hypnotizovala ručičky hodin, které byly pověšeny na bílé stěně. Snažila se je přimět k rychlejšímu tempu, avšak její pokus nevyšel stejně jako v ostatních hodinách. Ručičky hodin nebyly sto se pohybovat ani o píď rychleji. Laura potichu zasténala. Poté se naklonila ke své sousedce: ,,Ještě deset minut!“

Pyrrhovo vítězství a třídní boj - napsal Jakub Klazar

Bylo mi šest let, když jsem se učil v 1. B psát písmenko „A“. Aktovka voněla novotou a já jsem si už tehdy vybudoval představu, že zůstanu na základní škole až do deváté třídy a stanu se vzorem mladším ročníkům. K tomu mi pomáhal můj humor, který dokázal nabourat výuku jakéhokoliv předmětu. Očekával jsem, že budu tak slavný, že spolužáci školu přejmenují na Základní školu Jakuba Klazara a přidají tam mojí sochu. To se nestalo.