C‘est la vie, c‘est la mort - napsal Tomáš Nováček

Hanba, sebelítost, strach... Najednou jsem naprosto zmatený ve svých pocitech. Posledních pár hodin se moje klidná duše propadá do děsivých temnot zapomnění a nahrazuje ji ohavný červ, který mě sžírá zevnitř. Pohledem pomalu přejedu od telefonu, kde poblikává kontrolka vybité baterie, až k tomu nádhernému kusu z otcovy sbírky. Vždy jsem obdivoval její lesk. Pomalu jsem pro ni natáhl ruku, když telefon zazvonil. Rychle jsem ho popadl a přiložil k uchu.
„Haló? Petro?“ vyhrkl jsem. Na chvíli nastalo ticho.
„Dobrý den, jmenuji se Dana Svobodová a zastupuji telefonní společnost 02. Jste spokojen se službami, které Vám poskytujeme?“

Už to nikdy nebude takové - napsal Tomáš Nováček

Na Vítěznou pláň jsem jít nechtěl. Byl jsem již čtyři roky na osmiletém gymnáziu, kde jsem měl svoje kamarády a měl jsem to tam rád, nicméně to bylo v době, kdy o mém životě stále velkou měrou rozhodovali rodiče, a protože kvalita mnou tehdy navštěvovaného gymnázia rychle upadala, bylo rozhodnuto, že půjdu jinam.
Moje první studijní krize začala již na úvodním seznamovacím soustředění, které pro mě bylo tvrdým vpádem do reality a ukázalo mi, jak velký skok mě čeká mezi mým předchozím gymnáziem a Vítěznou plání. Vyděsilo mě, že každý člověk, se kterým jsem měl dalších několik let strávit ve škole, byl již tehdy osobností.