Nevěděl, co na ní bylo dobrého. Cítil jen, jak se mu svírá srdce, když se znovu musel vydat tam.
Byla to prostě povinnost, kterou chtěl zapomenout jako zlý sen.
Uplynuly roky. Už byl daleko od místa, kde se kdysi lámala jeho ramena pod tíhou školních dnů.
Rok poté šel znovu kolem školy. Ale teď — už tam nebyla. Byla uzavřená. Se zatlučenými okny. Opustěná. Tma. Stál před ní a najednou si uvědomil: neřekl jsem děkuji. Neřekl to, co měl říct. Učitelé zůstali pro něj jen stíny, lidmi, kteří mu dali více, než kdykoliv ocenil. A teď, když se díval na zničenou budovu, cítil, jak ztratil okamžik. Jak neřekl všechno, co měl říct, když byla ještě možnost.
A najednou ta škola, její prázdná okna a stěny, naplnily smyslem. Uvědomil si, že se stala součástí jeho života. Ne zapomenutá, ne nenáviděná, ale jednoduše — pryč, zanechala svou stopu.
Uplynuly roky. Už byl daleko od místa, kde se kdysi lámala jeho ramena pod tíhou školních dnů.
A jednou, aniž by o tom přemýšlel, šel kolem své staré školy. Byla to jen obyčejná součást jeho cesty – bezvýznamná, zapomenutá. Ale něco zvláštního ho donutilo zastavit se. Den otevřených dveří.
Neplánoval to. Nechtěl. Ale něco ho táhlo dovnitř.
Vstoupil a okamžitě se ponořil do nebe svých vzpomínek. Tyto chodby, tyto stěny — znaly ho. Znaly ho lépe než on sám sebe. Cítil vůně starých knih, smích spolužáků, narychlo napsané testy. Vdechl tento vzduch a najednou si uvědomil — škola nebyla tak špatným místem. Byla mnohovrstevnatá, jako kniha, jejíž stránky neuměl ocenit. A v každé z těchto stránek nebyly jen problémy, ale i chvíle, které skrýval
Vstoupil a okamžitě se ponořil do nebe svých vzpomínek. Tyto chodby, tyto stěny — znaly ho. Znaly ho lépe než on sám sebe. Cítil vůně starých knih, smích spolužáků, narychlo napsané testy. Vdechl tento vzduch a najednou si uvědomil — škola nebyla tak špatným místem. Byla mnohovrstevnatá, jako kniha, jejíž stránky neuměl ocenit. A v každé z těchto stránek nebyly jen problémy, ale i chvíle, které skrýval
v hloubi. Přátelství, učení, a ta slova, která zůstala nevyslovena.
Rok poté šel znovu kolem školy. Ale teď — už tam nebyla. Byla uzavřená. Se zatlučenými okny. Opustěná. Tma. Stál před ní a najednou si uvědomil: neřekl jsem děkuji. Neřekl to, co měl říct. Učitelé zůstali pro něj jen stíny, lidmi, kteří mu dali více, než kdykoliv ocenil. A teď, když se díval na zničenou budovu, cítil, jak ztratil okamžik. Jak neřekl všechno, co měl říct, když byla ještě možnost.
A najednou ta škola, její prázdná okna a stěny, naplnily smyslem. Uvědomil si, že se stala součástí jeho života. Ne zapomenutá, ne nenáviděná, ale jednoduše — pryč, zanechala svou stopu.
A tento pocit lítosti naplnil jeho duši.
Ne proto, že byla škola špatná, ale proto, že ji nepochopil tehdy.
