„Co to tam kdo, sakra!“ nadávám a jdu se podívat kukátkem na chodbu. Přitisknu oko na dveře a vidím kluka, ani ne deset let, jak strká nějaký drátek do zámku protějšího bytu. Na pomoc přibírá kružítko a šramotí v zámku, jak kuna na půdě. Znám ho, neznám ho? Vlastně nevím. Tím kukátkem dneska pozoruju chodbu možná poprvé. O nikoho se nestarám a to samý chci od druhých. Přijde mi to ale divný.
Otevřu dveře a vybafnu na něj: „Poslouchej lumpe! Když už v tomhle věku vykrádáš kvartýry, tak u toho aspoň nedělej takovej bordel!“
Kluk se lekne a odněkud ze schodů se ozve štěknutí. Přiběhne voříšek podobný lišce, šakalovi, kólii a jezevčíkovi a proběhne mi za zády do bytu.
„No, do prde…“ nedokončím myšlenku a loupnu po klukovi pohledem.
„Kradeš, rámus děláš a ještě mi teďka ta tvoje potvora pochčije v pokoji koberec! Čí seš?!!“
„No, do prde…“ nedokončím myšlenku a loupnu po klukovi pohledem.
„Kradeš, rámus děláš a ještě mi teďka ta tvoje potvora pochčije v pokoji koberec! Čí seš?!!“
Kluk začíná natahovat: „Já, já... jsem Mirek. To není můj pes a nic nekradu,“ fňuká.
„A proč na mě ten pes štěká? Proč mi vběhnul do bytu?“ ptám se.
„Já nevim,“ pokračuje. „Dal jsem mu kus svačiny a on šel za mnou. Nemá obojek, ani známku…“
„Hmm. To je hezký. Máma se ti dělá se svačinou a ty jí dáš čoklovi!“
„Moh´by se jmenovat Richard. Protože je statečnej. A svačinu mi dělal táta. Máma měla noční a ráno spala.“
„Ten tvůj Richard je zatím hlavně uřvanej!“ komentuju poštěkávání z kuchyně. „A hladovej…“ dodávám, když vidím, jak šmejdí pod stolem a čmuchá.
„Říkals´ na noční???“ napadá mě spousta podivných prací a nevím, kam jeho matku zařadit. Nesedí mi to i jinak.
„No tak to by měla být teď doma a nechápu, proč se tam teda pokoušíš takhle dostat. Nějak ti to celý přestává hrát…“ snažím se ho nachytat
„Pracuje v nemocnici, jako sestra. Po noční má hned zase odpolední, je jich prý málo.“ krčí rameny.
„Tak to jo!“ beru jí i jeho na milost.
„Pane, já nevim, jestli vám někdy dělal váš táta svačinu, ale…“
„Mně nikdo nikdy…“
„A proč na mě ten pes štěká? Proč mi vběhnul do bytu?“ ptám se.
„Já nevim,“ pokračuje. „Dal jsem mu kus svačiny a on šel za mnou. Nemá obojek, ani známku…“
„Hmm. To je hezký. Máma se ti dělá se svačinou a ty jí dáš čoklovi!“
„Moh´by se jmenovat Richard. Protože je statečnej. A svačinu mi dělal táta. Máma měla noční a ráno spala.“
„Ten tvůj Richard je zatím hlavně uřvanej!“ komentuju poštěkávání z kuchyně. „A hladovej…“ dodávám, když vidím, jak šmejdí pod stolem a čmuchá.
„Říkals´ na noční???“ napadá mě spousta podivných prací a nevím, kam jeho matku zařadit. Nesedí mi to i jinak.
„No tak to by měla být teď doma a nechápu, proč se tam teda pokoušíš takhle dostat. Nějak ti to celý přestává hrát…“ snažím se ho nachytat
„Pracuje v nemocnici, jako sestra. Po noční má hned zase odpolední, je jich prý málo.“ krčí rameny.
„Tak to jo!“ beru jí i jeho na milost.
„Pane, já nevim, jestli vám někdy dělal váš táta svačinu, ale…“
„Mně nikdo nikdy…“
Z bytu se ozve zakňučení.
„Počkej chvíli, musím jít vyhodit toho psa.“
Výhoda sídliště na samém kraji města je, že se dá vstoupit po pár krocích na chodníku do lesa. A nevýhoda mi teď právě v kuchyni čůrá na lino. Lidi- jestli se jim takhle dá říkat- tu mezi stromy občas nechají nechtěné štěně, nebo naopak starého psa. Tenhle šakal je první variantou- je to ještě štěně.
„A musíte ho vyhazovat?“ volá klučina z chodby.
„Jo!“ houknu směrem k němu a beru hadr, abych utřel to nadělení. Zároveň ale v kuchyni vybírám nejhorší z misek, co tu mám a napouštím šelmě trochu vody. Ze stolu sklidím masovou konzervu s nedojedeným vepřovým a položím jí na zem. Vracím se ke vchodovým dveřím, za sebou slyším mlaskání a před sebou vidím malého delikventa. Stojí na chodbě a snaží se nakouknout dovnitř.
„Co jsi tam šátral v tom zámku?“ vracím se k tématu.
„My tam bydlíme. Jako já, máma a táta. Zapomněl jsem doma klíče. Viděl jsem to v detektivce v televizi. To se strčí do zámku dva drátky, jeden dolů, druhej nahoru. Pak se s tím pootočí a je to.“
Zasmál jsem se: „Nesmíš věřit všemu, co v televizi dávají… Vlastně jsem si tě tu nikdy nevšimnul, ale bydlím tady teprve chvilku. A moc nikam nechodím.“
„Jo,jo. Ale vy byste to uměl votevřít, že jo? Táta s mámou říkali…“ odmlčí se.
„Co říkali?“ vyzvídám.
„Nic. Prostě jsem myslel, že byste to moh´ umět… Je to pravda, že jste byl…?“
Tak tohle je další nevýhoda toho skoro venkovského stylu bydlení. Radši bych pravou městskou anonymitu.
„Co že to vaši říkali?“ navazuju nenápadně.
„Táta říkal, že na každým šprochu je pravdy trochu a že není kouře bez ohně. Tomu moc nerozumím. Minulou neděli mamka pekla koláč a zároveň myla okna. Byt jsme měli plnej kouře, ale oheň tam nikde nehořel. Jen ten koláč byl úplně černej a museli jsme ho vyhodit. Máma zase tvrdila, že uklouznout, nebo šlápnout vedle může každej. To chápu dobře, protože jak bylo letos v zimě to náledí, tak jsem na chodníku…“
Vyprsknu smíchy.
„Víš co? Jestli chceš, pojď zatím ke mně, počkáš tu, než vaši přijdou z práce. Jen tátovi zavolej, nebo pošli esemesku, ať se potom nediví, kde jsi. Máma asi ve službě volat nemůže. A vyndej ty drátky ze zámku, jinak se tam už nedostanete ani s klíčem!“ Mirek všechno odkýve, vyndá telefon a volá tátovi. Slyším jen jak říká- ten cizí dědek odvedle. Odstraní dráty ze dveří a jde si sednout ke mně do kuchyně. Nechám ho napsat si úkoly a nabídnu zbytek oschlý koupený bábovky. Když vidím, jak se s ní způsobně dusí, naleju mu do hrnku trochu mlíka. Usměje se, jakože lepší a s plnou pusou chce něco říct.
„Kakao, to už tu opravdu nemám…“ odpovím na nevyřčenou otázku a do zbytku mlíka nalámu rohlík Richardovi- konzervu už vymlasknul a jinou nemám. Problém je taky, že cizího bezejmenného psa člověk v klidu vyžene. No jo, ale Richarda? To už bude těžší…
„Počkej chvíli, musím jít vyhodit toho psa.“
Výhoda sídliště na samém kraji města je, že se dá vstoupit po pár krocích na chodníku do lesa. A nevýhoda mi teď právě v kuchyni čůrá na lino. Lidi- jestli se jim takhle dá říkat- tu mezi stromy občas nechají nechtěné štěně, nebo naopak starého psa. Tenhle šakal je první variantou- je to ještě štěně.
„A musíte ho vyhazovat?“ volá klučina z chodby.
„Jo!“ houknu směrem k němu a beru hadr, abych utřel to nadělení. Zároveň ale v kuchyni vybírám nejhorší z misek, co tu mám a napouštím šelmě trochu vody. Ze stolu sklidím masovou konzervu s nedojedeným vepřovým a položím jí na zem. Vracím se ke vchodovým dveřím, za sebou slyším mlaskání a před sebou vidím malého delikventa. Stojí na chodbě a snaží se nakouknout dovnitř.
„Co jsi tam šátral v tom zámku?“ vracím se k tématu.
„My tam bydlíme. Jako já, máma a táta. Zapomněl jsem doma klíče. Viděl jsem to v detektivce v televizi. To se strčí do zámku dva drátky, jeden dolů, druhej nahoru. Pak se s tím pootočí a je to.“
Zasmál jsem se: „Nesmíš věřit všemu, co v televizi dávají… Vlastně jsem si tě tu nikdy nevšimnul, ale bydlím tady teprve chvilku. A moc nikam nechodím.“
„Jo,jo. Ale vy byste to uměl votevřít, že jo? Táta s mámou říkali…“ odmlčí se.
„Co říkali?“ vyzvídám.
„Nic. Prostě jsem myslel, že byste to moh´ umět… Je to pravda, že jste byl…?“
Tak tohle je další nevýhoda toho skoro venkovského stylu bydlení. Radši bych pravou městskou anonymitu.
„Co že to vaši říkali?“ navazuju nenápadně.
„Táta říkal, že na každým šprochu je pravdy trochu a že není kouře bez ohně. Tomu moc nerozumím. Minulou neděli mamka pekla koláč a zároveň myla okna. Byt jsme měli plnej kouře, ale oheň tam nikde nehořel. Jen ten koláč byl úplně černej a museli jsme ho vyhodit. Máma zase tvrdila, že uklouznout, nebo šlápnout vedle může každej. To chápu dobře, protože jak bylo letos v zimě to náledí, tak jsem na chodníku…“
Vyprsknu smíchy.
„Víš co? Jestli chceš, pojď zatím ke mně, počkáš tu, než vaši přijdou z práce. Jen tátovi zavolej, nebo pošli esemesku, ať se potom nediví, kde jsi. Máma asi ve službě volat nemůže. A vyndej ty drátky ze zámku, jinak se tam už nedostanete ani s klíčem!“ Mirek všechno odkýve, vyndá telefon a volá tátovi. Slyším jen jak říká- ten cizí dědek odvedle. Odstraní dráty ze dveří a jde si sednout ke mně do kuchyně. Nechám ho napsat si úkoly a nabídnu zbytek oschlý koupený bábovky. Když vidím, jak se s ní způsobně dusí, naleju mu do hrnku trochu mlíka. Usměje se, jakože lepší a s plnou pusou chce něco říct.
„Kakao, to už tu opravdu nemám…“ odpovím na nevyřčenou otázku a do zbytku mlíka nalámu rohlík Richardovi- konzervu už vymlasknul a jinou nemám. Problém je taky, že cizího bezejmenného psa člověk v klidu vyžene. No jo, ale Richarda? To už bude těžší…
Když se po čtvrté hodině odpoledne vrátí Mirkův táta z práce, hned zvoní za dveřmi.
„Dobrý den, to mě mrzí, že vás Mirek takhle zdržuje, moc děkuju, že jste ho vzal k sobě. Doufám, že se vás nevyptával na blbosti, víte on je - co na srdci, to na jazyku. Já s paní jsme pořád v práci, Mirek je ve škole, nebo sám doma, dokud nepřijdeme. Manželka jako zdravotní sestra v nemocnici chodí do práce na směny. Nemáme na něj tolik času, kolik bychom sami chtěli.“ vysvětluje inženýr Mirek starší. Že je táta taky Mirek a inženýr, se během odpoledne dozvídám od Mirka malého.
„A babičky, dědové?“ reaguju dle svého mínění logicky.
„Mí rodiče už nežijou a manželka je…“ nakloní se ke mně a zašeptá: „Víte- z děcáku. Otec neznámý a matka zájem nemá a nikdy neměla… Ale co vám to tady povídám, nezlobte se.“
„Upřímnost za upřímnost pane inženýre. On ten kouř bez ohně je fakt ojedinělej. Teda když neberu ten koláč vaší paní.“
Mirek starší se kouká dost nechápavě, mladší má představivost rozhodně rozvinutější.
„Na tom, co se tady říká, je trocha pravdy.“
Táta Mirek zpozorní a zadívá se na mě.
„No jo, dva roky. Natvrdo. Pustili mě po roce za dobrý chování. Ale zámky jsem se tam otevírat nenaučil,“ usměju se při vzpomínce na dnešní poledne a bezelstnou- a s tím co věděl- i logickou otázku malýho kluka.
„Nehoda. Zaviněná,“ pokračuju. „Bohužel jsem nadýchal a toho druhýho jsem zranil. Byla to taková blbá doba kolem rozvodu. Ale tím to nechci omlouvat. Prostě jsem to posr…“ podívám se na malého Míru, jak špicuje uši, „... pokazil,“ dokončuji.
„Chlapík se naštěstí uzdravil, ale není den, kdybych si to nevyčítal. Od tý doby mám doma jen mlíko a minerálky. Ale moje rodina mě odsoudila přísněji, než samotný soud. Už se nevídáme. A chtěl bych, ne že ne…. Jenže… Tam to mám na doživotí.“
Starší Mirek mě pozoruje a pronese: „Moje paní říká, že…“
Skočím mu do řeči: „Já vím, že každý může šlápnout vedle!“ oba se podíváme na malého Míru a rozesmějeme se.
„Na tom, co se tady říká, je trocha pravdy.“
Táta Mirek zpozorní a zadívá se na mě.
„No jo, dva roky. Natvrdo. Pustili mě po roce za dobrý chování. Ale zámky jsem se tam otevírat nenaučil,“ usměju se při vzpomínce na dnešní poledne a bezelstnou- a s tím co věděl- i logickou otázku malýho kluka.
„Nehoda. Zaviněná,“ pokračuju. „Bohužel jsem nadýchal a toho druhýho jsem zranil. Byla to taková blbá doba kolem rozvodu. Ale tím to nechci omlouvat. Prostě jsem to posr…“ podívám se na malého Míru, jak špicuje uši, „... pokazil,“ dokončuji.
„Chlapík se naštěstí uzdravil, ale není den, kdybych si to nevyčítal. Od tý doby mám doma jen mlíko a minerálky. Ale moje rodina mě odsoudila přísněji, než samotný soud. Už se nevídáme. A chtěl bych, ne že ne…. Jenže… Tam to mám na doživotí.“
Starší Mirek mě pozoruje a pronese: „Moje paní říká, že…“
Skočím mu do řeči: „Já vím, že každý může šlápnout vedle!“ oba se podíváme na malého Míru a rozesmějeme se.
A tak za týden dostanu v neděli koláč. Bez kouře. Výborný ovocný. Za měsíc jsem pozván na chatu, poté co jsem se zmínil, že jsem míval velkou zahradu a na ní stromy. Táta Mirek chce pomoct s řezem a se stříháním. Doma mám neustále zásobu kakaa a umím ho i udělat. A příští vánoce slavíme společně. Zdravotní sestřička Maruška, Mírova paní říká, že ti starší mají někdy stejná přání, jako ti malí. Ona si jako malá vždy přála náhradní rodinu. Já jsem o tom ani nevěděl, ale několik posledních let jsem o ní snil také. A tak je z cizího dědka odvedle děda, náhradní už není náhradní, ale pro všechny opravdová. Když tě potřebuje, může si tě najít i sama. Maruška, dva Mirkové, já a Richard. Rodina.
Zadání:
Napište povídku na téma rodina.
