Oslavila v něm své 45. narozeniny.
Narozeniny svojí nejmladší dcery.
Upadla na lesní cestě, když se jí, při běhání, připletl pod nohy její labrador a při pádu se z nějakého zvláštního důvodu nedokázala pustit vodítka, které křečovitě svírala v rukou, ještě když ležela na zemi s odřenou půlkou obličeje. Vracela se z lesa krvácející a s přetrženým meniskem v koleni. Nedlouho potom onemocněla virózou, uklouzla na dlaždičkách v koupelně a skončila na operačním stole s poraněnou páteří.
To vše zvládla v pouhých jednatřiceti dnech.
Je 3. června. Všechno se zklidnilo. Nejvíc Helena. Lékařská zpráva uvádí: neuklízet, neluxovat, nezvedat těžké předměty, dodržovat klidový režim.
Tyto informace nebylo nutno uvádět! Helena totiž sedí u stolu a každý neuvážený pohyb ji zastaví pichlavou nepříjemnou bolestí. Ani ve snu by ji nenapadlo uklízet nebo luxovat!
Za normálních okolností by už zběsile pobíhala po domě, vařila snídaně, připravovala svačiny, plnila myčku a pokřikovala na děti, ať si ustelou postele. Byla by v tom šíleném koloběhu, do kterého ji vlastně nikdo nenutil, jen ona sama. Teď jí ta představa připadá úsměvná.
Helena pozoruje svou dcerku, jak snídá. Sedí uvězněná v korzetu, který ji drží vzpřímenou jako loutku v rukou neviditelného loutkáře. Svírá ji. Má pocit, že ztratila vládu nad svým tělem. Nedokáže se uvolnit. Fyzicky ani v hlavě. Jediné, co jí pomáhá je psát a tak se pokouší zaznamenat na papír všechny zážitky posledních dní.
Kačenka pomalu ukusuje rohlík a dělá si na stole z prstíků stínové divadlo, jak na ni zezadu svítí slunce. „Mami, dneska si musím namalovat kamínek do školy.“ Koukne na ni z pod dlouhých tmavých řas a chvíli ji soustředěně pozoruje: „Ty chceš být spisovatelka?“
Helena přestane psát a chvíli přemýšlí, kdy ji dcera naposledy takhle vnímala? A kdy ona takhle vnímala ji? Kdy si naposledy udělala čas, aby opravdu vnímala svoje děti? Přemýšlí o tom, jak jsou holky úžasné. Jak se o sebe dokážou postarat. Jak si dokážou uvařit snídani, připravit svačinu i ustlat postele. Jak se její děti dokážou postarat o ni. První dny po jejím naprostém kolapsu jí vařily čaj, přikrývaly nohy a česaly ji. Poprvé v životě plnily pračku a vytíraly dům. Při každé takové činnosti je s údivem pozorovala. Zvládly všechno.
V mysli se jí vybaví obraz včerejšího večera.
S tichým úžasem pozorovala oknem svého muže, jak se vrací ze zahrady, kde nasázel zeleninu na letošní sezonu, za ruku tu dvouletou, upatlanou a spokojenou.
Jak potom nahlédl do ložnice se slovy: „Miláčku, jak je ti? Dáš si steak a hranolky?“ Jak potom vařil a povídal si s dětmi, a jak hledal v dětské skříni pyžamo.
A když všechny děti usnuly, musela ho požádat, aby ji svlékl, osprchoval a umyl jí vlasy.
Pero se znovu rozběhne po papíře.
„A tak mi manžel myje vlasy. Stojíme nazí ve sprše a za normálních okolností by to byl skvělý čas a prostor pro milování. Dnes v tom ale není sakra nic sexuálního. Já mám strach, aby se mi šampon nedostal do rány, a on brblá něco o tom, že mám strašně husté vlasy. Je nesvůj. Je to pro něj taky zvláštní situace. Jsem ráda, že jsem k němu zády, protože mě to dojímá a brečím do té sprchy. V duchu se omlouvám za všechny okamžiky, kdy jsem o něm v minulosti zapochybovala. Jsem vděčná za to, že je tady, že to pro mě udělá, že se o mě postará, že mě obejme a řekne: „Teď už to bude jenom lepší.“ Vděčná za to, že mě miluje a já miluju jeho. A jsem vděčná, že v téhle chvíli nemusím být dokonalá, protože v téhle chvíli nejsem ani náhodou dokonalá. A přesto jsem v téhle chvíli absolutně šťastná!
Za normálních okolností by už zběsile pobíhala po domě, vařila snídaně, připravovala svačiny, plnila myčku a pokřikovala na děti, ať si ustelou postele. Byla by v tom šíleném koloběhu, do kterého ji vlastně nikdo nenutil, jen ona sama. Teď jí ta představa připadá úsměvná.
Helena pozoruje svou dcerku, jak snídá. Sedí uvězněná v korzetu, který ji drží vzpřímenou jako loutku v rukou neviditelného loutkáře. Svírá ji. Má pocit, že ztratila vládu nad svým tělem. Nedokáže se uvolnit. Fyzicky ani v hlavě. Jediné, co jí pomáhá je psát a tak se pokouší zaznamenat na papír všechny zážitky posledních dní.
Kačenka pomalu ukusuje rohlík a dělá si na stole z prstíků stínové divadlo, jak na ni zezadu svítí slunce. „Mami, dneska si musím namalovat kamínek do školy.“ Koukne na ni z pod dlouhých tmavých řas a chvíli ji soustředěně pozoruje: „Ty chceš být spisovatelka?“
Helena přestane psát a chvíli přemýšlí, kdy ji dcera naposledy takhle vnímala? A kdy ona takhle vnímala ji? Kdy si naposledy udělala čas, aby opravdu vnímala svoje děti? Přemýšlí o tom, jak jsou holky úžasné. Jak se o sebe dokážou postarat. Jak si dokážou uvařit snídani, připravit svačinu i ustlat postele. Jak se její děti dokážou postarat o ni. První dny po jejím naprostém kolapsu jí vařily čaj, přikrývaly nohy a česaly ji. Poprvé v životě plnily pračku a vytíraly dům. Při každé takové činnosti je s údivem pozorovala. Zvládly všechno.
V mysli se jí vybaví obraz včerejšího večera.
S tichým úžasem pozorovala oknem svého muže, jak se vrací ze zahrady, kde nasázel zeleninu na letošní sezonu, za ruku tu dvouletou, upatlanou a spokojenou.
Jak potom nahlédl do ložnice se slovy: „Miláčku, jak je ti? Dáš si steak a hranolky?“ Jak potom vařil a povídal si s dětmi, a jak hledal v dětské skříni pyžamo.
A když všechny děti usnuly, musela ho požádat, aby ji svlékl, osprchoval a umyl jí vlasy.
Pero se znovu rozběhne po papíře.
„A tak mi manžel myje vlasy. Stojíme nazí ve sprše a za normálních okolností by to byl skvělý čas a prostor pro milování. Dnes v tom ale není sakra nic sexuálního. Já mám strach, aby se mi šampon nedostal do rány, a on brblá něco o tom, že mám strašně husté vlasy. Je nesvůj. Je to pro něj taky zvláštní situace. Jsem ráda, že jsem k němu zády, protože mě to dojímá a brečím do té sprchy. V duchu se omlouvám za všechny okamžiky, kdy jsem o něm v minulosti zapochybovala. Jsem vděčná za to, že je tady, že to pro mě udělá, že se o mě postará, že mě obejme a řekne: „Teď už to bude jenom lepší.“ Vděčná za to, že mě miluje a já miluju jeho. A jsem vděčná, že v téhle chvíli nemusím být dokonalá, protože v téhle chvíli nejsem ani náhodou dokonalá. A přesto jsem v téhle chvíli absolutně šťastná!
Vždycky jsem si představovala, že tenhle pocit zažiju, až spatřím toho pravého na břehu moře při západu slunce. Až někdo poklekne a požádá mě s briliantovým prstenem o ruku. Ve svatební den, kdy budu nádherná a dechberoucí a půjdu uličkou svatebních hostů, vstříc své lásce. Že takové pocity přijdou, když poprvé sevřu v náručí svoje dítě.
Takže chyba lávky, drahé přítelkyně, tenhle pocit zažívám při hygieně po operačním zákroku J.
Helena položí pero.
Takže chyba lávky, drahé přítelkyně, tenhle pocit zažívám při hygieně po operačním zákroku J.
Helena položí pero.
Další povídka do složky moje malá zamyšlení je hotová.
