Až moc obyčejný den - napsala Barča Smýkalová

Moje minulá škola nebyla náročná, moc toho po nás nechtěli. Chtěli však, abychom strávili dva týdny na praxích v sociálních službách, dobře tedy, půjdu do Domova pro seniory. Mým úkolem bylo povídat si a naslouchat. Změnilo mě to. Poprvé jsem viděla krutost stáří. A cítila blízkost smrti. Vyslechla jsem různé příběhy. Nejvíce si však pamatuji paní Večeřovou - stará, křehká. Její ruce byly bílé, kůže na nich téměř průsvitná. Bála jsem se, že se každou chvíli vypaří, byla jako duch, jen nemohla procházet zdí - nemohla se vůbec hýbat.

Vošahlíku, nešahej! - napsala Klára Dvořáková

„Říkám vám, že toho mám právě dost! Neplatím tomuhle ústavu nekřesťanské peníze za nadstandard, aby váš personál s mým manželem takhle zacházel!“ 

Elegantní dáma je značně rozčílená a nevydrží sedět. Postaví se a korzuje po kanceláři ředitelky domu pro seniory. Její energické kroky zanechávají brázdu na čerstvě vyluxovaném koberci.
„Paní Vosáhlová, já naprosto chápu vaše rozrušení. Personál samozřejmě udělal chybu.

Tělocvikářovo prokletí - napsala Hana Hermanová

Sport je přípravou na dobrodružství, které nikdy nepřijde. 

(Robert Musil)

„Maminko, nemohla bys zase udělat to svoje kouzlo? Víš, to, jak si začarovala monsieur Frederiqua!“ 

„Nino, to už jsme si vysvětlily, že si monsieur Frederiq zlomil tenkrát nohu v krčku a že vám pak na měsíc odpadnul tělocvik byla náhoda, já jsem s tím neměla nic společnýho!“ 

Nina kýve, jako že chápe, ale někde v koutku své devítileté dušičky chce pořád věřit, že maminka je čarodějka, co může uřknout všechny, co se jí nebo její rodině postaví do cesty. I monsieur Frederiqua, který spíš než tělocvikáře na prvním stupni připomíná seržanta Hartmana z Olověné vesty, co driluje vojáky ve Vietnamu. 

„Když já na ty dostihy nechci!“ 

Nina v češtině plave stejně jako v tělocviku. 

„Dostihy jsou pro koně, ty máš běžecké závody. A umět rychle běhat ti jednou může zachránit život, co ty víš!“ 

Čekání na zázrak - napsala Anna Vocelová

Maruška sedí nenutě v křesle a dívá se z okna. Čeká. Tak jako posledních pár dní, měsíců, vlastně let. Že jsou Vánoce, jí tu a tam dojde díky osvětleným balkonům protějších bytů. Na plátně svých očních víček pozoruje film svého mládí. Vlastně ne celý film, ten jí nemilosrdně zpřetrhal alzheimer, musí si vystačit s jeho útržky. Když má zrovna světlou chvilku a vzpomene si, kdo je ona a kdo byl Vilém, dokáže o svém životě krásně vyprávět sestrám boromejkám, které o ni pečují. Vilém byl její celoživotní láska.

Tričko - napsala Irena Teterová

Babička, vnučka Eliška a maminka Miluška

„Ne! Já už fakt nemůžu!“
„Co děláš? Směješ se jako praštěná.“
„Výborný, babi. Ty se směješ s ní, viď? A ty víš, čemu se chechtá jako pominutá?“
„To je jasný, Miluško.“
„Ty jsi taťku jako neviděla?
„Viděla. No a co?“
„Asi jak vypadá, ne?“
„Jak? Chystá se na ten sraz po třiceti pěti letech.“
„Ale co má na sobě. To je děs.“
„Co má?“
„To hrozný tričko s límečkem a zastrkaný do kalhot.“
„Má to tričko, co dostal ode mě k vánocům. To ti připadá blbý?“
„Pane bože, dyť vypadá jako z minulýho století!“
„Tak to asi je, že jo.“
„Měl by jít trochu s dobou, Miluško.“
„Ne! Já se z vás zecvoknu! Z obou!“

Zločin za bílého dne - napsala Dana Volfová

Karel byl vědec a workoholik. Věčně nebyl doma, 

a tak starost o dvě malé děti i domácnost zůstávala hlavně na jeho ženě a tchýni.
Toho dne se Karlovi poštěstí dorazit domů dřív. Manželka toho hned využije: „Jé, Karle, když jsi tu tak brzy, to bys mohl přivést Terezku ze školky.“
Karel chvíli přemítá, jestli to není otázka, ale po chvilce se vydává ke školce. Pozdraví paní učitelku. 

Ta na něj tázavě pohlédne. Má pocit, že ho vidí poprvé. „Děti jsou na zahradě, pojďte si najít to vaše.“ Za chvilku už Karel táhne do šatny blonďatou holčičku. „Kde máš bundu, dítě?“ Dívenka si váhavě obléká tmavě modrou bundu, v šatně je takových hned několik. Snaží se Karlovi něco říct, vypadá to jako by 

s tatínkem jít nechtěla. Karel ji však neposlouchá. „Chudinka,“ říká si učitelka, „vídá ho tak málo, že na něj snad ani není zvyklá.“

Stařík a léky - Michal Spevák

Máme v komunitě jednadevadesátiletého pána, který se vloni rozčiloval, že mu vzali řidičák. 

Pán se občas motá, vrávorá nebo se někde zapomene... Ale co mě dostalo, bylo jeho vysvětlení, jak užívá léky.
Má jich z různých důvodů předepsaných asi deset denně, ale je přesvědčený, že brát víc než tři je nesmysl. Tak každé ráno vybere náhodně tři z mnoha krabiček a ty léky spolkne. 

Doktoři ho prý chválí, jak dobře ty léky zabírají...

Máma - napsala Martina Křížková

„Nemůžeš žít v takovým bordelu mami,“ uleví Jana nahlas své frustraci hned po příjezdu. 

Přijela do matčina bytu opět po čtrnácti dnech a všechny desky stolů, všechny volné vodorovné povrchy velkého bytu jsou pokryty popsanými papírky:
Koupit rohlíky --- sehnat rychle čarodějnici!!!! --- 20. června zubař --- něco je na poště...

Jana se probírá lístečky, třídí, řeší, uklízí. 

Už rok stejný scénář, možná jen vzkazů se hromadí na stolech stále víc.

Věkově zkušení, chystají nám vzrušení - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, mistře! My jdeme na tu střechu!“
Tchán, jmenuje se Jaroslav, ale nikdo mu neřekne jinak, než Jarek, se usmívá a jako zhypnotizovaný otevírá vrata.
„Pojďte dál, pánové! Zajeďte si s tou dodávkou na dvůr…“
Parta špatně česky mluvících, značně opálených dělníků se vrhne na střechu a strhává staré eternitové šablony. Ze střechy králíkárny, dílničky a nedůležitého přístavku.

Vůně dětství - napsala Anna Vocelová

„Hola, hola, kašička na stole volá,“ tahá mě babička z vyhřáté postele.
Pomalu se soukám do pantoflí. Celá rozcuchaná usedám ke stolu. Je mi čtyřicet a naší malou chaloupkou se line vůně krupicové kaše.

V hlubokém puntíkatém talíři se pomalu vpíjí hořké kakao a moučkový cukr do rozpouštějícího se másla. Odjakživa miluji ty nasáklé cukrové hrudky, které jemně drhnou na jazyku, než se nenávratně rozplynou. 

Babi mezitím olizuje měchačku, poté svraštělými prsty stírá okraje kastrůlku. „Ani kousek nazbyt,“ dodává. 

Babička krupička, jak jsem jí začala říkat jako dítě, totiž umí tu nejlepší krupicovou kaši na celém světě. A jestli ne na celém, tak aspoň v tom mém.