Putování deltou bengálských veletoků - napsala Věra Jelínková

Bidešiní v moři otázek

Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu zaplavili lidé a zavazadla. Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky. Ženy v barevných tunikách s volnými kalhotami salvár kamíz sedí v hloučcích, závoj orna jim splývá přes vlasy a ramena; stráží zavazadla a tiše spolu rozmlouvají. Muži v bílých háčkovaných pokrývkách hlavy, jaké nosí muslimové jižní Asie, nedočkavě přecházejí po nástupišti, jiní lelkují.

Orlí mistr od Isyk-külu - napsala Věra Jelínková

Auto má upadlé kliky, volant se komíhá ze strany na stranu, všechny kontrolky svítí a pavučina na čelním skle vypadá jako jemná vitráž. Vetchý vůz se kodrcá z Bokombajeva, kyrgyzského okresního města na břehu jezera Isyk-kül. Prašná cesta se vine mezi kopci pokrytými zeleným sametem a na obzoru se rýsuje kulisa zasněžených horských štítů Ťan-šanu. Daleko za městem na úpatí hor se krčí rodinná farma se dvěma stálými obyvateli, třemi psy, koněm, krávou s teletem, hejnem krocanů a jedním orlem skalním.

Kamarádi ze skal: O Kobyle, odvaze a tom, co se mezi horolezci nemění - napsala Věra Jelínková

O Kobyle se poprvé doslýchám, když se s Lukášem stěhujeme do společného bytu. Při třídění knih z jedné vypadne zažloutlá černobílá fotografie. Je na ní pískovcová věž – ladný krk s ušlechtilou hlavou – která se vypíná nad lesy Českého ráje.

Nechávám si vyprávět příběh neobyčejné odvahy obyčejných kluků z Turnova – Josky Smítky a Ládi „Fifana“ Vodháněla. Příběh o prvním českém výstupu na Kobylu z července 1939, jejíž hladké stěny byly dlouho považovány za nelezitelné. O nejtěžší cestě na písku své doby. O cestě, která je i po pětaosmdesáti letech mezi horolezci pojem.

Vídeň, město klasické hudby a vyhlášeného Sacher dortu s nejstarším Židovským muzeem na světě - napsala Jasmin Carmel

Foto: Andreas Praefcke

Když se řekne Vídeň, asi si vybavíte především velkolepé muzejní galerie, vyhlášený Sacher dort a zábavní park Prater. Historie hlavního města Rakouska ležícího na severním cípu země je však mnohem bohatší a nabízí víc. Domov velikánů jako Schubert, Strauss nebo Mozart. Myslitelů jako Freud či významných politiků jako Metternich. Nikoho asi nepřekvapí, že tohle kulturní město se pravidelně umisťuje v žebříčku měst s nejlepší životní úrovní. 

Bidéšiní v moři otázek - napsala Věra Jelínková

Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu je zaplavené lidmi a zavazadly. V moři těl jedné z nejlidnatějších zemí světa se nechávám unášet proudy pasažérů a pomalu mi dochází, že právě tady – ve stísnění, hluku a blízkosti cizích těl – lze nejsnáze nahmatat tep bangladéšské společnosti. 

Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky.

Teta Petra - napsala Věra Jelínková

Teta Petra se nikdy nezdržuje plánováním ani přemýšlením nad důsledky svého jednání, a přesto jí všechno nějak vyjde. 

Jednou v prosinci se rozhodla, že pojede na kole do práce – navzdory tomu, že mrzlo a silnice byly pokryté ledovkou. Babička jí to rozmlouvala, ale ona jen mávla rukou: 

„Přece nepojedu autobusem, když kolo mám a celé léto tak jezdím.“
Když se odpoledne vrátila domů, byla celá rozcuchaná, na bundě ledové šmouhy od pádu a mapy od silničního posypu. 

„To víš, mami, jen jsem si trochu zkrátila cestu přes park,“ smála se, jako by to byla běžná věc.
Takhle je to s ní pořád – když ostatní váhají, ona bez dlouhého rozmýšlení bere věci do vlastních rukou. Nevadí, že se vrací rozcuchaná a rozbitým kolenem. Důležité je, že je šťastná. 

A možná právě proto ji máme všichni tak rádi – protože nám připomíná, že život se má spíš žít než plánovat.

Poslední plavba Oldenburgu - napsala Věra Jelínková

Podle některých byla jen přízrak. Objevovala se znenadání, měnila kabáty i jména. A pokaždé po ní zůstala jen zkáza.
Posledním jménem, které nosila, bylo Oldenburg. Původním posláním obchodní loď vozila exotické ovoce z Německého Kamerunu. Za první světové války pak narukovala do námořní flotily. Vyvázla bez úhony a po válce vedla poklidný život.

Chuť stepi - napsala Věra Jelínková

Léto je čas, kdy středoasijští pastevci vyhánějí svá stáda na vysokohorské pastviny džajló, kde je tráva křehká a šťavnatá. Slunce pálilo, ale vítr z hor chladil tvář. Sarbek se pustil do práce, tak jako dělával celou sezónu. 

„No tak, mladá, nedělej drahoty,“ pronesl tiše, když se klisna začala vzpouzet. 

Ovinul jí zadní nohu a plece kusem lana a jemně je stáhl k sobě. Klisna jako mávnutím proutku zkrotla.