Brundibár a potom open bar - napsala Hana Hermanová

„V sobotu odpoledne má Nina něco s Brundibárem, asi zkoušku. Ne, počkej, večer, od šesti. Ježišmarjá, kdo má všechny ty zprávy od Emila číst. Zavedeš ji tam?“ ptá se Andrej.
V rámci snižování mentální zátěže, a hlavně od té doby, co děti ve sboru díky mně konečně ví, jaký je rozdíl mezi ghettem, jako byl Terezín, a koncentračním táborem, jako byla Osvětim, přenechávám veškerou agendu spojenou se sborem a nacvičováním dětské opery Brundibár Andrejovi. Ale odvést Ninu na repetici můžu.

Nový začátek - napsala Jasmin Carmel

Nevěděla jsem, do čeho jdu, ani co mě čeká. Ale jedno mi bylo jasné – tohle, je nový začátek. 

„Třído, tohle je vaše nová spolužačka, Jasmin Carmel. Buďte na ni hodní a vezměte ji mezi sebe. Jasmin, posaď se tady.“ Učitelka mě jemně popostrčí dovnitř a ukáže na místo v první lavici. Rozhlížím se po davu nových tváří a srdce mi divoce buší. Ozve se pár pozdravů, a pak je ticho, všichni si mě zvědavě prohlížejí.
Ztěžka polknu a jdu se posadit na své nové místo vedle děsivě vyhlížející gotičky. „Ahoj,“ osloví mě hlubokým hlasem. „Normálně tady sedí Mila, ale zatím tu můžeš být místo ní.“
„Jo, dobře…d-díky,“ přikývnu. Shrbím záda a stáhnu se do sebe. Hlavně nikoho neotravuj, zní mi v hlavě. Musím se přesunout někam, kde nebudu nikomu překážet. Nechci, aby mě zase někdo nesnášel, nesmím zas všechno pokazit hned na začátku…

Lapený pod krkem - napsal Zdeněk Hejda

Postávám u okna. Moje žena odjela před chvíli domů. Tedy přesněji poslal jsem jí tam. Má to do Liberce kus cesty. Hlavní důvod je ale ten, že chci být teď sám. Potřebuji být sám. 

Přepadá mě strach. Zákeřně. Zezadu. Nečekaně. Vrací se. Chytí tě pod krkem! Ani se nemohu nadechnout. Skoro se rozklepu. Nechci, aby mě tak viděla. V neděli u našich ještě při loučení s mámou, jsem říkal „ať hlavně nevolá Mirka…“ 

Mirek je vzdálený příbuzný, vlastní pohřební ústav. Přijde mi to v tu chvíli vtipné, a tak nějak chlapsky cynické. Když si to loučení ale připomínám teď v Motole, vzpomenu si na máminy jen stěží potlačované slzy, a připadám si najednou jako naprostý čurák. Nejraději bych tu větu vzal zpět. Kdyby to bylo možné. 

Na pokoji jsme pouze dva, což mi naprosto vyhovuje. Pán je starý tak osmdesát pět určitě, zítra prý půjde domů, jen mu seřídí jakýsi stroječek v hlavě, říká mi. 

„Jste Pražák?“ zeptám se.