Prežili sme bez teplého obeda - napsala Beata Lipšicová

Tulipány toľkých farieb, o ktorých ste ani nevedeli, že existujú, vodné mlyny, syry, bicykle a wafle! Najlepšie sú na trhu v Groningene, ešte teplé, keď z rozlomenej chrumkavej krusty tečie horúci karamel a Vám je úplne jedno, že z neho máte zlepené celé ruky. Tá chuť a vôňa sa nedá porovnať s ničím.
Auto nabalené, malé deti vychystané – ide sa na návštevu k švagrovcom do Holandska. Mimochodom, je to jediná krajina, v ktorej som mala pocit, že by som tam dokázala žiť. Akurát tie obedy...

Po stopách Jánošíka - napsala Eva Kořenková

„Ty bláho!“ koukám vzhůru na skály, na tříleťačku a zase na skály. V duchu si říkám: „Snad to nepovede až nahoru!“ 

„Udělejte si výlet na Zbojnický chodník. Nově jsou tam ocelové schody a stoupání je daleko jednodušší. To zvládnete i s dětmi,“ radil nám pán, který nám poskytl ubytování v samém srdci Jánošíkových dier a my jsme mu to uvěřili! 

Já se bojím výšek, šestiletá dcera Luci není z procházek bůhvíjak odvařená a tříletou holku Běty bolí nožičky vždy, když před sebou vidí kopec.

Naposledy v lodičkách - napsala Beata Lipšicová

Nastupujeme do auta úplne potichu. Už len tri. Jedna chýba. Ideme teda za ňou. 

Naposledy. 

Vieme presne, čo by teraz povedala a aj ako by sa tvárila.
„Neviem, prečo som si dala 8 cm lodičky. Hlupaňa som. Jednak ich budem mať zaborené v blate a okrem toho – vedeli ste, že ak má žena obuté vysoké lodičky, jej celú váhu držia vlastne iba 4 prsty na nohách? Minule mi to povedal ortopéd na vyšetrení, keď som za ním prišla s vyvrtnutým členkom,“ prerušila ticho Jana.

Náš kamarád Ferda - napsala Eva Kořenková

„Ztratil jsem se, potřebuji pomoc,“ ozývá se někde v domě, ale nejsem si jistá odkud. 

„Děvčata, nevíte, kde se zavřel Ferda?“ volám na své dvě dcery, avšak bez odezvy. Jdu za hlasem, otevřu dveře koupelny a Ferda si to fičí ven. 

„Pokračuji v úklidu,“ hlásí a já jsem ráda, že aspoň někdo. Hlavou mi proletí vzpomínka na první debatu s manželem, zda si Ferdu pořídit, anebo ne. „Vždyť stojí plno peněz a u nás by navíc potřeboval hydraulickou ruku, aby před sebou mohl odklízet hračky. To nemá cenu, buď by se někde zaseknul nebo by mu došly baterky.

ZÁŽITEK U SPLAVU - NAPSAL VOJTĚCH VESELÝ

Igelitka s ocasem

(hnusné)

„Konečně Krumlov,“ raduje se Márty, když za ohybem řeky uvidí všem vodákům známý splav.
„Už bylo na čase,“ souhlasí kormidelník Bíďa, zatímco jejich loď pomalu vplouvá pod krumskovské podzámčí. 

„Vedro jak v pekle a těch lodí, tos neviděl, už se těším, až to dole zakempíme.“
Oba přidají na tempu, aby byli u vodní propusti dřív než zbytek party.

FEFE - NAPSALA DOMINIKA PIROSKOVÁ

„AU!“ povedala som podráždene.
„ÁU!“ Už som nevydržala a zvýšila som hlas. „Prestaň už, lebo ti to vrátim.“
Do stehna mi aj tak pristáva jedna šleha za druhou. Nie sú to silné údery, ale ja ich z duše neznášam a ona to vie. A to ma na tom vytáča najviac, že o tom vie a aj tak ma tlčie.
Reč je o mojej sestre. 25-ročnej sestre, podotýkam.
Dodnes neviem, čo ju fascinuje na fyzických atakoch druhých osôb, ktoré rozdáva len tak, z dlhej chvíle. Samozrejme nie každému.

O slepičkách a o kohoutkovi - napsal Petr Charvát

Dvě slepičky seděly na hřadě a obsluhoval je mladý pohledný kohoutek. Ten měl však ten večer v kurníku spoustu jiných hostí, o které se musel starat. Nosil jim misky se zrním a praženou kukuřicí, rozléval drinky a dohlížel, aby se všichni dobře bavili.
Slepičky si ale myslily, že je tam kohoutek jenom pro ně. Začaly se před ním nakrucovat, ptát se, odkud objednává zrní a jak se praží kukuřice. 

S přibývajícím večerem slepičky ztrácely zábrany a byly stále náročnější. Objednávaly si drinky jeden za druhým a k tomu i zrní a kukuřici. Pořád měnily objednávky a nic jim nebylo po chuti. Na kohoutka pořád pokřikovaly, a když prošel kolem, tahaly ho za křídla.

MOUDŘEJŠÍ USTOUPÍ - NAPSALA KRISTÝNA SYROVÁTKOVÁ

“Au! Sakra, co se sem cpeš?!”
“Prořezávám.”
“No dobře, tak to ale dělej někde jinde!”
“Vždyť je tu místa dost.”
“To určitě! Už teď je nás tu 28, donedávna tu byly rovnátka, aby tomu tady daly řád. Všichni máme svoje přesný místo. Ty už se sem prostě nevejdeš.”
“Tak já jenom nakouknu!”
“Hele, radši zase zalez, nebo přijde ta ženská s vrtačkou!”

Pěkný mazec - napsal Petr Charvát

Ahoj Jirko.
Ahoj.
Koukám, že venku je pěkný mazec, co?
To teda jo, fouká jako blázen, ale alespoň už přestalo pršet. V kavárně na Portobellu vítr převrátil tři stolky. 

Servírky a kluci z kuchyně tam museli běhat po celém náměstí a honit ty kulaté podsedáky, co dávají na židličky na terase, a vítr je rozfoukal kolem dokola. 

A u nás před barákem, jak stojí ty motorky, ráno vítr jednu z nich shodil a další tři popadaly jako domino. 

PŘIROZENÁ SOUČÁST ŽIVOTA - NAPSALY ZITA DUBOVÁ A DOMINIKA PIROSKOVÁ

V kupé ve vlaku (s místenkou) jede muž a kojící žena.

Muž: To snad nemyslíte vážně?!
Žena: Co se vám nelíbí? Je to přirozená součást života.
Muž: Ne každý je na to zvědavý. Můžete snad někde poodejít, nebo přes sebe hodit plenu, ne?
Žena: Tak se otočte, když vám to vadí. I vy jste byl někdy dítě a asi by se vám nelíbilo, kdyby po vás házeli plenu.
Muž: Já se vám taky neukazuju na odiv, když kadím. A to je taky přirozená součást života.
Žena: To seriózně přirovnáváte kojení ke kadění?!
Muž: Oboje dvoje je přirozená součást života a oboje začíná na „K“.
Žena: To se mi snad zdá. Další namyšlenej macho, co nechápe kouzlo mateřství!
Muž: Já taky kouzlím každý den na záchodě.
Žena: Vy tomu vůbec nerozumíte. Matkou jste nikdy nebyl a asi jste ani nebyl kojenej, proto takhle reagujete.
Muž: A vy jste byla kojená asi zase až moc dlouho.

NEJPODIVNĚJŠÍ ČLEN NAŠÍ RODINY - NAPSAL PETR CHARVÁT

Poznal jsem ji v době, kdy jsem byl již dávno dospělý. Už v trvalém partnerském vztahu s Terezou, ale ještě před dětmi. Od té doby, co se známe, často přemýšlím, v čem by byl můj život lepší, kdybychom se potkali dřív?
Jak jiný by byl můj mládenecký život v prvním bytě v rodném městě? Jak by si rozuměla s návštěvami? S kamarády, kteří u mě občas přespávali, nebo s mojí mámou, když tam ke mně chodila na kafe?

Závist - napsali Petra Semínková a Petr Voplatek

Pan Marek a paní Kateřina, sousedé v panelovém domě, právě vyšli ze dveří a uviděli Karla ze třetího patra, jak odjíždí ve zbrusu nové Tesle. Zamávali mu na pozdrav.

„Marku, viděl si to?“
„Viděl, Katko, ta tmavě modrá barva se mi fakt líbí.“
„Copak ta barva, ale kde na to vzal? Poctivou prací určitě ne.“
„Já nevím, Katko. Myslím, že na ministerstvu si vydělá dost.“

JAK ZA MNOU KAMARÁDKA PŘIJELA DO PRAHY - NAPSALA PETRA SEMÍNKOVÁ

-Jeeee super, že jsi tady. Už jsem ti chtěla psát, jestli ses neztratila…. No teda tobě to sluší.
- Díky, ale dalo mi to práci. Já se nebyla bavit snad 100 let.
- Jaká byla cesta?
- Byla v pohodě, ale musela jsem si dávat bacha. Když jsem odcházela z domu, tak jsem přidala do kroku, aby mě nikdo neviděl. To víš u nás na vesnici, když někdo večer jde po ulici, tak to se hnou záclonky v oknech. Navíc, když jsme se rozvedli nedávno, to by bylo pomluv kam to večer sama jdu.

Prosvištět ulicí - napsal Petr Charvát

Kdo se alespoň jednou v životě svezl prázdnou ulicí z kopce na kole, ví, jaký to je pocit. Motorkáři vyprávějí, jak se jezdí na dálnici v levém pruhu stotřicítkou na šestku. Adrenalin – ale při delší cestě se prý takhle dá i usnout, normální mikrospánek, jako v autě. 

Nejlepší je to ale prý v pěkném počasí se svižným naháčem po okresních silnících. S množstvím zatáček a skrytých horizontů. To já taky vůbec neznám. 

Kůň - napsala Michaela Setvinová

S odporem pozoruju kalnou, po nočním dešti dost vysokou hladinu potoka, a přemítám, jestli bude lepší vlézt tam naboso, nebo s pohorkami na nohou.
Nakonec vybírám variantu pohorky, i když je mi jasné, že v nich bude ještě dva dny čvachtat studená voda. Přeci jenom takový kopytník, vážící 6 metráků, když šlápne člověku na malíček, tak to musí pořádně bolet i ve vodě.
A ne, nejsem v Andách, ani v Himalájích na treku v liduprázdné divočině. Naše stověžaté hlavní město je coby kamenem dohodil a okolní názvy v mapě naznačují, že před časem se tady scházeli o víkendech rádobykovbojové, své lesní chaloupky pojmenovávali po místech, která znali z filmů o americkém středozápadě, a po nocích teskně kvíleli u kytar.
A přes ten potok vede dřevěná lávka.
Jenže čtvernožec je na ní moc těžkej.

Plazením vpřed, vodopádem zpět - napsala Kristýna Syrovátková

„Už nemůžu!“ hekne kamarád Kuba a sprostě zakleje.
Když jsme se ráno rozhodli vystoupat na nejvyšší kopec v okolí tyčící se do výšky směšných 615 m n. m., přišlo nám to jako výborný nápad. 

Stezka lesem, která nás měla dovést na vrchol, nás ale brzy přesvědčila o opaku. Jdeme strmě vzhůru, pod nohama se nám drolí vyschlá zem a špatně zvolené boty podkluzují na obrovských balvanech.