Osudný den - napsala Nguyen My Linh

Byli jsme tým, nerozlučná parta, která se smála všemu.
V ten osudný den jsme byli kousek odtud, svítilo slunce, obloha byla čirá jako ranní rosa a byli slyšet zpívající ptáčci. Ty jsi byl opilý, my tě potkali, ale nic jsme neudělali, neřešili jsme to, i když jsme měli. Večer jsme šli ven, ale bez tebe. Nereagoval jsi a nezvedal telefon, asi jsi chtěl být sám...

Síťovka - napsala Nguyen My Linh

Eliška si vyrazila na nákup jako každé pondělí. 

Tentokrát ale s vlastnoručně vyrobenou síťovanou taškou, jejíž upletení zabralo, zdůrazňuji, tři dny čistého času.
Těšila se, že konečně mohla tašku využít a ozkoušet v praxi. 

V nákupním seznamu měla spoustu zeleniny, chybějící ingredience na těstoviny se sýrovou omáčkou a láhev vína. 

Na sýrovou omáčku jí chyběla hlavně smetana. Vzala jeden kelímek. Po zaplacení a přeložení nákupu do tašky se Eliška vydala domů.

Jednodenní dovolená - napsala Nguyen My Linh

Byl poměrně typický únorový den, sněžilo jak v Rusku a autobus měl deset minut zpoždění. Jak jsem takhle stál v té řadě a pozoroval padající vločky, řekl jsem si, že to zabalím. Vezmu si jednodenní dovolenou. Práce není povinná, pokud nepřijdu, nebudu přece hned v celostátním pátrání. V tom ale přijel autobus a já si řekl: “Lidí jezdí tisíce, tak proč bych nejel já?”

Everybody hurts - napsala Nguyen My Linh

Dříve jsem často chodil na karaoke, ale kvůli problémům se sluchem už jsem se této činnosti samozřejmě přestal věnovat. 

Můj otec zemřel v roce 2006. 

Dva týdny po jeho smrti jsem zašel na karaoke. Dostal jsem konkrétní písničku, kterou jsem měl problém dokončit, ale zvládl jsem to. 

Píseň? Byla to Everybody hurts od REM. Po zazpívání písničky jsem se rozhodl, že ji věnuji otci. Od té doby pokaždé když slyším tuto píseň, mám knedlík v krku a dostávám úzkosti.

U tety Minh - napsala Nguyen My Linh

“Čau, červený máčka.”
Teta Minh zvedne oči od telefonu a podívá se nepřítomně na mladého muže. Automaticky vytahuje z regálu červenou krabičku cigaret, kterou hned namarkuje.
“Všechno?”
“Jo.”
“122 korun.”

Mladý muž pokládá připravených 130 Kč, bere cigarety a po hlasitém “Díky, čau” se za ním zavírají dveře. 

Blázinec - napsala Nguyen My Linh

Byla to má vlastně jediná nedobrovolná hospitalizace. Moc si nevybavuju začátek. Vím jen, že jsem spolykal nějaké prášky, a umístili mě na běžné interně. Tam mě předali do péče psychiatrické léčebny. 

Vůbec jsem nevěděl, čí jsem, kde jsem a co se po mně chce. Zavřeli mě do pokoje, narvali mě do síťového lůžka a nacpali mě znovu nějakými léky. A protože jsem jim z té síťové postele furt vylézal, dali mi tam visací zámek. Pořád jsem bloumal a vyžadoval jsem pozornost, pokud jsem teda nebyl pod visacím zámkem.

Lavička v parku - napsala Nguyen My Linh

Nejsem jen z pár kusů dřeva. I já mám city a mnohem větší pochopení pro lidi než kdokoli jiný. Je zimní noc. Stojím na stejném místě jako vždy, pod starým dubem. Společnost mi dělá pouze jemný vánek, který ladně proplouvá mezi větvičkami stromu.

Najednou vidím v dáli mladíka. Prochází se, až nakonec zastaví u mě. Jeho tvář jsem tu viděla už několikrát. Jsem jeho oblíbené místo, kde může v klidu přemýšlet. Ze začátku si mě prohlíží, je tu se mnou a já s ním.

Výpadky s odpadky - napsala Nguyen My Linh

Nedávno jsem jela autobusem a na jedné stanici přistoupila paní středních let. Upravená, voňavá, pečlivě oblečená a nalíčená. Přes rameno měla elegantní kabelku a v ruce držela… průhledný igelitový sáček s odpadky. Podívala se na mě omluvným pohledem, nemusela říct ani slovo ale pochopila jsem ji.

Pravítko jako žezlo moci ve vietnamských školách - napsala Nguyen My Linh

„Dobrý den soudružko učitelko, dobrý den soudruhu učiteli!“ Třída stojí v pozoru. „Děkuji třído, sedněte si.“ Tohle je poslední zvuk, který se roznese prostorem, dál už je jen hrobové ticho, při kterém se mi naježí chlupy na těle.

Bílé košile, červené šátky kolem krku, učitel přečte a odškrtá docházku, zavře třídnici, přejde k tabuli, jeho kroky se roznesou hrobovým tichem a skřípot levné křídy na tabuli mi naježí chlupy na celém těle podruhé.