Dětská tisková kancelář - napsala Lucie Novotná

Ještěže je aspoň chytrý, říkám si, když sleduji své dítě jak sebou mrská na koberci, kope do vzduchu, nebo máchá imaginárním mečem, až z toho střepy z lustru létají.
Horší ovšem je, že kromě svých končetin, nezastaví pusu.
"A mamííí….a mamííí…" slyším snad tisíckrát denně. Když se mi na chvíli podaří uniknout nekonečné salvě otázek, vzpomenu si na strýčka Pepina z Postřižin, jak visí na komínu a žvaní a žvaní s bodrostí a hlasitostí až nadlidskou.

Tekutá diplomacie - napsali Lucie Novotná a Samuel Kocanda

„Fíha, ta blondska byla teda kus.“
„Takové komentáře si nechte na doma. Co když vás slyšela.“
„Myslíš, že mě slyšela? To je dobře. To abych šel za ní.“
„I kdyby neslyšela. Žena se přeci nehodnotí pouze podle vzhledu.“
„V jakým světě žiješ? Až tohle řeknu chlapům v hospodě.“
„Ve světě, kde ještě přežívá pár gentlemanů.“
„Jakože já nejsem gentleman? Jako že jsem vidlák nebo co? Vidím borku tak to řeknu, ne?
„Právě jste si odpověděl. Kdybych byl žena, tak si o vás ani kolo neopřu.“

„Ještě že tak. Kdo by taky chtěl takovýho nerda jako seš ty. Jdu do jídeláku. Chceš pivo?“
„Tak jo kámo.“

Přístup - napsala Lucie Novotná

„No?“
„Dobrý den. Mluvím se panem Gargoshem?“
„Mno…?“
„U telefonu Novotná. Ta nová z kanceláře hejtmana. Potkali jsme se ráno v trolejbuse.“
„Joo…“
„To jsem ráda, že si mě pamatujete. Asi se budeme potkávat častěji.“

„Jo jo…“
„Volám kvůli přístupům do systémů. Můj nadřízený zadal požadavek a jsem tu už dva týdny, tak bych je asi už potřebovala.“

Jezinka - napsala Lucie Novotná

„Mamííí, někdo zvoní!“
Věta, kterou v sobotu odpoledne u kafe a filmu nechcete slyšet.
„To se ti asi zdálo.“ Zkouším postřeh svého dítě.
„Ne, nezdálo. A někdo je za dveřmi.“ 

Zní přesvědčivě. Přehlédnu, že zapomněla na poučení z pohádky O Neposlušných kůzlátkách a otevíráme spolu dveře od bytu. 

V tu chvíli si vzpomenu na jinou pohádku. O zeď se opírá Jezinka. Zákeřná hororová postava mého dětství.
„Fuj, to jsem se lekla,“ vyhrknu naprosto netaktně.
„Máte židli?“
Chvíli jen civím a nechápu. 

Vysoké vychrtlé svraštělé bezzubé stvoření chce mou židli? Opravdová Jezinka. 

Zapomenu na to malé dítě, které se bálo podívat se na obrázek, na kterém se Jezinky sápou po Smolíčkovi, oklepu se a odvážím se vystrčit pravou nohu na chodbu. Musím přeci pomoci bližnímu svému. Tentokrát sousedce, kterou vidím podruhé v životě.