Horší ovšem je, že kromě svých končetin, nezastaví pusu.
"A mamííí….a mamííí…" slyším snad tisíckrát denně. Když se mi na chvíli podaří uniknout nekonečné salvě otázek, vzpomenu si na strýčka Pepina z Postřižin, jak visí na komínu a žvaní a žvaní s bodrostí a hlasitostí až nadlidskou.
„Buď ráda, že nesedí v koutě,“ říkají mi. Jak ráda bych byla, kdyby aspoň chvíli seděl v koutě.
„Buď ráda, že je zvídavý.“
Co na to říct. Zvídavý opravdu je. Ale i zvědavý.
Pochopili jste pravý význam rčení „co neví, to nepoví“? Já už ano.
S človíčkem, kterého jsem devět měsíců nosila v břiše, kterého jsem krmila, uspávala a pomáhala od prdíků, jsem konečně pochopila základní úděl České tiskové kanceláře.
