Krásný Svatý Ivo alias úvahy na Karlově mostě - napsala Sabina Prisender

Svatý Ivo Bretaňský

Dívám se na ty tři u mých nohou a kynu.

Kynu rukou štíhlou, žil jsem v askezi. Ejhle, koho to tu máme ? Ubožáci vzhlížejí, asi se už ani neumí usmívat. Ale já taky ne, tady ve své rozevláté výšce. Je jich moc tam dole, a všem se pomoct nedá. I když jsem vždycky znovu k tomu hledal cestu, úřední, tu pravou pro všechny.
Když v noci slyším, jak nikdo nejde, otočím se vpravo, sundám své milé šátek z očí, zahledím se do nich a povídáme si. S ní rád, vždycky. Ona je mezinárodní, takže má přehled. Není doma nikde. A asi ani neexistuje, i když mi tu už přes tři sta let stojí po boku. Je to figura. Ale já jsem člověk.
Teda byl jsem, tam doma, u moře. Ale i v Paříži na studiích, i tam jsem byl co nejlidštější. Abych se jednou mohl stát svatým, jak to chtěla maminka.
Podařilo se mi to, i bez toho, že by mě zamordovali. To tady, kde mĕ zasadili, to jde od mordu k mordu. Většinou oknem. Žádné moře to nespláchne. Proto té své milé vždycky ty oči nad ránem zase zavážu. Ať se netrápí, když už se neprosadí.

ZA ŽIVOTA SVÍČKY - napsal Vojtěch Aleš

Střed světa neznámého
na dubovém stole
pulsuje vnitřními stíny
a obrysy strhanými
z kamenných zdí
Výdechy, nádechy
ruší mi plamen svíčky

A já jsem ta svíčka. Hořím a pozoruju, jak lidem v mé blízkosti se mění nálady, jak ztichnou nebo se rozhovoří, stávají se zádumčiví, pokornější.

PŘÍBĚH NON-STOP PRACOVNÍKA - napsala Petra Zelenková

„Už jste někdy zažili, jaký to je, mít nepřetržitou pracovní dobu? Ne? Buďte rádi! Já makám 18 hodin denně 365 dní v roce. Teda pokud zrovna rok nemá 366 dní. Ale mám svojí práci rád, protože pomáhá.
Teda rád, jak kdy. Záleží, do jaký nálady se můj šéf vyspí.

 Někdy si na mě zasedne dost drsně (je ho kus), jindy je jemný a ohleduplný. Jsou dny, kdy jsme celý den zavření na pracovišti, jindy musim absolvovat dlouhý a někdy náročný služební cesty, navíc pod dohledem šéfa.

„Víte, šéf mi dělá řidiče.“

PRO DOBROTU NA ŽEBROTU - napsala Petra Zelenková

Jestli něco v životě platí, tak je to hláška: „Pro dobrotu na žebrotu.“
Celý svůj život pomáhám, snažim se ze všech sil ukázat svému majiteli bezpečí, respektive ho upozornit na nebezpečí, což se mi daří, pokud mě dobře používá.
No a jak se mi odvděčuje?
Tuhle se mnou praští o zem, támhle mě zapomene opřenou. Onde mi opatlá mojí kouli v tom onom, které neohleduplní pejskaři nechávají všude (to mu ale nevyčítám – nevidí). 

Snad je teď konečně spokojená – napsala Jaroslava Rymešová

Vlastně už hodně dlouho přemýšlím, proč mě dávno nevyhodila někam do smetí a nezaklapla za mnou víko. Nebo proč mě aspoň někam neuložila, někam na dno hodně hluboké zásuvky. To by mi k ní sedělo nejlépe.

Jenomže ona, sotva přijde z práce, uvaří si čaj, nasype na talířek pár sušenek, a pak už jen sedí shrbená u stolu a zírá skoro bez pohnutí do monitoru počítače. Fakticky jí nevadí to protivné blikající modravé světlo? Za oknem už je dávno tma, postel na dohled, ale s ní to ani nehne. Když skoro nad ránem usíná, mám pocit, že tak činí v naprostém rozporu se svou vůlí. Koho tím trestá? Mě? Sebe?

Jsem - napsal MIchal Hejna

Bylo brzké léto. Seděli na návsi v trávě. On ji jednou rukou držel kolem pasu a v druhé držel papírový sáček s rudými třešněmi. Ona vzala jednu do prstů a láskyplně mu ji vložila do pusy. On ji snědl a laškovně mě vystřelil před sebe.

Jsem vybledlá fotografie v rámečku – napsala Barbora Ponešová

Maruš, nebreč!

Vždycky, když vidím tvé slzy, zabolí mne u srdce. Je těžké být vybledlou fotografií v rámečku, která připomíná tvého milovaného muže. Ale to, co oplakáváš, je jen jeho zašlý obraz. Vzpomínka. Minulost.
Jeho duše je přece teď šťastná. Alespoň si to šuškaly fotky z vedlejších náhrobků. Pro lidské duše prý existuje místo, kde už není zima ani mráz, ani bolest, ani strach. Prý se mu říká Nebe. Sama v něj, Maruško, věříš.

Jsem socha na mostě - napsala Kateřina Milfaitová

“Kuš, ty psíku prašivý, moč si na keř o kus dále!” 

Kam poděla se úcta k dílu a řemeslu, ne ze strany němých tváří, to ze strany průchozích nechajících na mě kálet. Vidí mě vůbec? Vědí, kolik potu se ve mě skrývá? Kolik mozolů a dřiny jsem vlastně stála a proč tu jsem? 

Jak chybí mi nadšené tváře a pohled z očí do očí. Teď skrze krabičky hledí na mě, mnohdy i zády natočeny.

Jsem socha na mostě - napsal Stanislav Kozubek

Jsem socha na mostě. Nechci se chlubit, ale nejsem jen tak ledajaká socha a nestojím na jen tak na ledajakém mostě. Asi začnete tušit, když vám řeknu, že mám každý den krásný výhled na Pražský hrad. Stojím si tu už od začátku 18. století. Ano, most tu už dávno stál a mě sem postupně s dalšími umístili, abychom most pěkně vyzdobili.
A co já jsem tady všechno nezažila! Několik velkých povodní, to jsem si už skoro mohla mýt nohy. Nebo dělostřelecké bombardování na konci devatenáctého století.

Jsem památný strom - napsal Jiří Wilson Němec

Jsem památný strom. Říkají to o mně. Prý pamatuju Žižku. Ale já, abych pravdu řekl, si to nepamatuju. Mám totiž sklerózu. To možná každý neví, ale i stromy můžou mít v míze toho Němčoura, co se menuje nějak na A.

Jsem... literární pravda - napsala Nataša Richterová

Jsem trochu anděl, trochu had. Anděl proto, abych laskala čtenářovu duši, povzbudila, dodala všedním dnům nádech nevšedního, zasela víru, že vše se v dobré obrátí. Had proto, abych vklouzla do čtenářova podvědomí a zasela semínko touhy, popíchla k nečekaným rozhodnutím, vyvolala na světlo zárodky temnoty. V mém podání je bílá ještě bělejší a černá ještě černější. Taková jsem já! Pravdivější než pravda!

Jednoduše zázrak - napsala Jana Faitová

„Haló, je tu někdo?“

Rozhlížím se a vidím, že nic nevidím. Navíc je mi poněkud těsno a vlhko. Brr, teď kolem projelo ufuněné torpédo a ke srážce chybělo jen pár centimetrů. Co mám dělat?! Takhle nečinně tady ležet nebudu. Natahuju se a pomalu uvolňuju sevření. No ne, paráda! Tak tohle je jiná, tady je teplo. Stálo to za tu trochu námahy. Celý můj povrch zalévá oslnivé světlo. Napínám všechny síly a jdu za ním. Tuším, že je to sám zdroj života. Aha, rozpomínám se.

Jsem islandský vulkán – napsal Martin Tomášek

Tak jsem jen stál a rozhlížel se po zmrzlé pláni. A najednou vidím v dálce přicházet skupinu pěti lidí. Rozpoznal jsem čtyři muže a jednu ženu. Domorodci to nebyli, mluvili jazykem, který neznám.
Zastavili u mě. Jeden z mužů sundal ze zad batoh větší, než byl on sám. Vytáhl pět tyčí, které v pravidelných rozestupech zabodl do sněhu. Pak žena vyndala notebook a pohlédla na mě. A právě tehdy se to stalo.

Jsem vybledlá fotka v rámečku – napsal Martin Tomášek

Současnost
Jsem vybledlá fotka v černém skleněném rámečku a stojím na krbové římse velkého domu. Vždycky tomu tak ale nebylo.
Byla jsem nalezena asi před rokem při vyklízení půdy. Majitelé se rozhodli udělat z ní obytné prostory a pronajímat je.
„Miláčku, můžeš sem na chvíli přijít? Něco jsem našla.“
„Hned jsem tam, zlato!“
Když přišel Jan nahoru, jeho žena Marcela mu podávala zažloutlý snímek, který byl tak poškrábaný ostřím nože, že bylo sotva poznat, co na něm je. Tedy početná, dobře oblečená rodina, stojící před velkým domem. „Vypadá to na nějakou rodinnou fotografii.“

Jsem nedočtená kniha - napsal Martin Tomášek

Stojím v nejhornější polici městského knihkupectví a čekám, kdo si mě konečně koupí. Když vás majitel umístí až na ten na nejvyšší regál, neznamená to pro knihu nikdy nic dobrého. Lidé vás totiž snadno přehlédnou, odejdou s nepořízenou a obě strany jsou zklamané. Ten člověk z toho, že odchází s prázdnou, mně je zase líto, že si mě nikdo nekoupil. Nejlepší pozice je někde uprostřed, ale tam už jsou jiné.
Jsme středně velké knihkupectví. Denně nás navštíví stovky lidí a prodáme desítky knih.

Jsem tenisová raketa - napsal Martin Tomášek

Ležím v prosklené vitríně v Síni slávy a vzpomínám.
Moje struny pod Petrovými dokonalými forhendy a bekhendy zpívávaly jako slavíci při slunce východu. Ach, to byla krása… Ale tenkrát, v devadesátým?!
Vzpomínám si, jak to tomu klukovi vůbec nešlo. To byly tréninky…
„Chlapče, chlapče… Měl bys zkusit něco jiného, tenhle sport pro tebe není,“ říkali mu trenéři.

Jsem kostka cukru - napsal Martin Tomášek

"Je tu tma a vlhko. Kde to jsem?"
"V kredenci. A neboj, dlouho tu nezůstaneš," ozve se ze tmy těsně vedle mě.
"Ani já ne," pokračuje hlas, než stačím položit jakoukoliv otázku. "Nevím, co se tam venku děje, ale vždycky se tu dvakrát denně otevřou dvířka a vynikne sem prudké světlo. S ním vždycky zmizí několik kamarádů a už je nikdy nevidíme."
"Co se jim stane?"
"Nevím, ale asi dopadneme stejně a nebude to nic hezkého, obávám se..."
Sotva to ten neznámý dořekne, slyším zvonek u dveří.
"A je to tu!"

Jsem smuteční vrba - napsal Martin Tomášek

Stojím u rybníka v Holovousech. Už sama nevím, jak dlouho. Moje větve se dotýkají vodní hladiny. Ale ne vždycky tomu tak bylo.
Chcete vědět, jak jsem se proměnila v nejsmutnější smuteční vrbu?
Holovousy jsou malá vesnice. Asi tři sta obyvatel, každý se tu s každým zná.
Chodila sem ke mně dvojice. Marie a Ondřej – mladý pár zamilovaných, kteří se znali už od základní školy. Víc se sblížili na školním výletě během gymplu. Od té doby se u mě tajně scházeli. A místečku pod mými větvemi začali říkat tokaniště… proč asi?

Jsem brána hradu - napsal Martin Tomášek

Stojím tu už několik století. Jsem brána do zříceniny zapomenutého hradu uprostřed hlubokých lesů a nepřístupných skal.
Čekám kdy a jestli sem ke mně vůbec někdy někdo z těch dnešních pohodlných lidských červů ještě najde cestu.
Za mých mladých let byl kolem mě jiný šrumec. To se moje panty nezastavily, ani v noci. Ano, tak rušná doba tehdy byla.
Viděla jsem tu slzy smutku i štěstí, slyšela hudbu na svatbách, křtinách či různých jiných hodokvasech.

Nesmrtelný - napsala Lucie Svibová

Jsem z minulého tisíciletí. Mám nadhled i rozhled. Vidím do dálky, ale i k tobě do talíře. Přežívám války, příměří, plodné roky i bídu. Ohlašuji povodně a požáry, ale také svatby a vítězství. Jsem hlasem historie i tvojí časomírou. Rozeznívám svého velkého pána už staletí. Hrajeme si spolu, někdy ho jen tak škádlím, jindy se do toho pustíme naplno. To ti pak rozduníme hlavu i tělo. Nemáš se kam schovat - jsem s tebou, jsem v tobě, jsem všude.
Jsem pyšné srdce zvonu Vilém.