Inzerát - napsala Johana Mertová

Fakulta designu a umění v Plzni

Starý, obézní, vypelichaný medvěd se rozhodne, že změní svůj staromládenecký život a ožení se. Dá si inzerát do novin: 

SAMEC HLEDÁ SAMICI. Značka: ŽIVOT JE MED. 

Po týdnu přijde krátká zpráva: MÁM ZÁJEM, VE TŘI U DUBU.
Medvěd oběhne pětkrát les, aby shodil přebytečná kila, poté se vyválí v lučním kvítí, aby voněl, a nakonec si kostrou králíka vymlátí zubní kámen z tlamy, aby se mohl lépe líbat. 

Když se podívá na svůj obraz v potoce je spokojený: „Jsem fešák."

U dubu medvěda zastřelí myslivec. 

Poučení: Myslet si, že život je med, je vážně naivní.

Příběhy na sedm slov

Kateřina: Nádech. Výdech. Jsem tělo, jsem vesmír, Amen. 

Jarmila: Semínko zasazeno, testem potvrzeno, překvapení na cestě.

Adéla: Cestuji, poznávám, užívám a na nic nečekám.

Kateřina: Prala se sama za sebe. Nula – jedna. 

Petra: Naděje je koření života, světlo na konci tunelu.

Kateřina: Jsem tu, abych byla. Mluvím, abych žila.

Petra: Když máš ucpaný záchod, nejdřív ho prošťouchni. 

Hana: Kdo šetří, má stejně kulový, jako já. 

Kateřina: Maloval svými slovy obrázky. Byly nečitelné. 

Vánoční dárek - napsala Jaroslava Halounová

Kytara: „Kdo jsem? Vždycky se mě někdo rád dotýkal, třebaže jsem nebyla tím, čím jsem dnes, a já jsem doteky ráda přijímala. Pak přišly zdatné a šikovné ruce, které mě změnily.“

Ruce: „ A jak se cítíš dnes?“
Kytara: „Stala jsem se krásným vánočním dárkem pro človíčka, který si mě tuze přál. Už nečinně nepostávám na místě, ale mám úplně novou roli.“

Metafory - napsali Jaroslava Halounová, Jaroslava Rymešová a Marek Filičko

Jeho chůze zní jako...
1. lavina řítící se z hor (Jarka Rymešová)
2. dusot splašených koní (Jarka Rymešová)
3. bubnování kapek deště na plech (Jarka Rymešová)

4. dusot divokých koní (Jaroslava Halounová)

5. pád kuželkové koule ze schodů (Marek Filičko)

Poprvé a naposledy – napsala Barbora Roušarová

Pan Kvapil jde reklamovat hodiny.

„Dobrý den, koupil jsem tu hodiny. Jak mi jako vysvětlíte, že se zpožďují?! Jak to vím? No podívejte se, paní, já mám od narození už padesát let každý den ráno v osm hodin snídani od maminky. Bábovku a čaj. Ani jedinou se mi hodiny nezpozdily. Až teď, co mám ty vaše, chodím do práce pozdě. Jé, slyšíte? Hrají mojí oblíbenou písničku: Já mám rád sex, se svojí ex… Jó, to byly časy. No, to bude dobrých pětadvacet let, kdy to bylo s mojí ex poprvé. Zamlžily se mi z toho brýle…

Koukej už napsat ten domácí úkol - napsala Hana Tučková

„Sedni si už k tomu domácímu úkolu!“

„Nemusíš pořád křičet, vždyť už jdu.“
„Že jdeš, to slyším dnes už potřetí, a pořád si hraješ s mobilem!“
„Prosím, ještě chci dohrát poslední hru, mám šanci na plný počet bodů.“
„Takže ty bojuješ o plný počet bodů a zároveň mi říkáš, že už jdeš psát?!“
Počkej, počkej, už to mám!“
„Přál bych si vidět tuhle tvou vytrvalost taky v češtině. Kdybys psal slohy tak důsledně, mohl jsi už vydávat knihy!“

Holička reklamuje barvu na vlasy - napsala Jaroslava Halounová

Holička: atraktivní žena, 40let, plnoštíhlé postavy, polodlouhé kaštanové vlasy, výrazné zelené oči, samoživitelka, dcery 14 a 16 let, rodinný dům se zahradou, má ráda svou práci, pečuje s láskou o zkrášlení zahrady, je „akční“, zvládá hodně věcí, v tomto duchu vychovává i své dcery, je sebevědomá, průbojná, ale i citlivá, umí dcery pochopit, snaží se jim poradit, ale vede je k samostatnosti a odpovědnosti…… Reklamace na nekvalitní zboží – barvy na vlasy

Metafory - napsali Barbora Roušarová a Zdeněk Titl

Jeho chůze zní jako skřípající vozík.

Hašlerka vypadá jako velký pendrekový tic tac.
Podzimní vítr zní jako vlnící se plachtoví na jachtě.
Sebepoznání je jako podívat se do zrcadla a přestat myslet.
Bolest zubů je jako urputné nepohodlí v hlavě.
Ranní slunce chutná jako pomerančový džus.
Noční bouřka je hořká jako všechen chmel světa.
Hudba zněla těžce jako olověná helma.
Její hlas voní sladce jako karamelka Krowka.
Přivonět si k benzínu je jako vzpomínka na Škodu 105.
Zdeněk Titl

Občanka – napsaly Radana Vodičková a Hana Tučková

Na chodbě před kanceláří čeká kravaťák v obleku od Huga Bosse a bodrý tatík v montérkách na výdej občanských průkazů. Oba jsou netrpěliví.

Ve dveřích se ukáže úřednická hlava.
„Slečno, prosím, pojďte dál.“
Oba se otočí a zírají na blondýnu, která se vynoří v minisukni z konce chodby. Jako modelka vpluje ladným krokem do kanceláře, ignorujíc vyvolávací systém.
„To jsou dneska poměry,“ procedí chlápek v pracovním oblečení mezi vousy.

Tábor - napsala Valerie Filipová

Zabouchneme za sebou dveře od auta a opatrně se rozhlížíme.
Natálie pomalu dojde k rozvrzané dřevěné brance a otevře jí.
Jak míjíme polorozpadlé chatky a plesnivé umývárny, tělem se mi rozléhá smutek.
Takhle to tu dřív nevypadalo.
“Nebylo to tu nějaký…větší?” zeptá se tiše Natálie.
“A barevnější,” odvětím.
“Támhletu chatku jsme přece přetřely na červeno, vzpomínáš? A na ten chodník před ní jsme v noci vylily modrou a támhle ten plot…”

Jsem - napsala Valerie Filipová

Často se lidí ptám, kdy si uvědomili, že existujou. Většinou moc odpovědí nedostanu. Řeknou, že nevědí, nebo řeknou nějaký přibližný věk, který zhruba dává smysl, což je pro mě překvapující, protože já si to pamatuju do nejmenších detailů. Nevím, jestli si nějakou jinou chvíli pamatuju takhle konkrétně.
Jeli jsme autem okolo vinohradské vodárny směrem na Jiřák a ten den hodně pršelo. Byly mi čtyři, byla jsem opřená o dveře auta a v puse jsem měla žvejkačku, protože když jsem byla malá, vždycky jsem v autě měla v puse žvejkačku. Pozorovala sem kapky na okně tak, jak to dělá každé dítě, a sledovala, která dojede dolů první.

Tenkrát na Západě - napsala Radana Vodičková

Už tři měsíce se píše rok 1989. To není možný, fakt se nám to po letech povedlo. Přiklepnutá všechna víza, devizové přísliby. S manželem jedeme na Západ. Že by bolševikovi rezivělo železné sevření?
Ve škodovce 120 naplněné konzervami, spacáky a kanystry benzínu vyjíždíme přes SRN, Benelux, Francii, Švýcarsko a zpět opět přes Německo.

Pozor, jedu - napsala Radana Vodičková

Má touha naučit děti lyžovat a ukázat jim hory mého dětství nás vytáhla do Krkonoš na Friesovy boudy. S dalšími třemi rodinami jsme se ubytovali v boudě Andula.
Friesovy boudy jsou pro mne výjimečné nejen tím, že jsem tam prožila krásné okamžiky svých pubertálních let, ale vynikají i svou polohou v téměř 1200 m nad mořem, kdy civilizaci reálně i obrazně lyžaři zanechávají v údolí.

Přeskok jednonožce přes žhavé uhlí – napsal Zdeněk Titl

Kdesi jsem četl, že přecházení přes žhavé uhlí slouží v kmenových vesnicích v Africe jako ukončení nějakého období a vstup do nové životní etapy. Děje se tak ve dvanáctiletých cyklech, nebo když to vyžadují okolnosti.

Tak jsem si řekl, že když se mi nepodařilo odcestovat do Španělska tehdy, kdy jsem chtěl, protože se mi při cestě tam při vystupování z vlaku, ještě v Česku, stal úraz a museli mi amputovat levou nohu ve stehně, tak že se vydám do Španělska znovu a jinak.

Jeden by psa nevyhnal - napsala Jaroslava Rymešová

Bum!! Prásk!!!
A je to tady zas! To jsem si mohl myslet! Už mě zase bude vláčet ven. Ale já nechcííí... Venku je počasí, že by tam psa nevyhnal. Ale on jo. Jemu je všechno fuk. Když se potřebuje nalejt, tak proč zrovna, když venku tak leje?
Vždycky, když se chytne s paničkou a dojdou mu argumenty, tak hned: „Azore, pojď. Jdeme pryč!“ Narazí si na hlavu svou umolousanou čepici, sebere z věšáku vodítko a už hvízdá. Ach jo! Když si představím tu cestu. Samej rigol, teď plnejch bláta a ledový vody. On má aspoň pršiplášť a dlouhý nohy. Ale já?

Had, myška a dědeček - napsala Soňa Šefl

Had si dělal zálusk na dědečkův dům, protože se mu líbil. Bydlela v něm však i myška, která to všechno prokoukla. Pokaždé, když se vplazil had do domu, na myšku varovně zasyčel a opět v novém kabátě se před dědečkem nakrucoval a svíjel.
Dědeček byl unavený a něžné, vlezlé chování mu lichotilo. Hada hostil a poskytl mu přístřešek.
To se myšce nelíbilo a tajně hodila hadovi do pokrmu zkažený sýr.

Setkání v lese - napsal Marek Filičko

– Buď zdráv!
– To jsem rád, že jsem tě tu našel. Už jsem si myslel, že si náš kronikář před sto lety ten pramen průzračné vody jen vymyslel.
– Ano, lidé na mě zapomněli. Je mi smutno, protože tu dlouho nikdo nebyl, aby se občerstvil mou vodou. Prýští ze samého nitra země a je chladivá a lahodná. Teď na mě ale není hezký pohled, jsem plná bahna a hladinu pro samé jehličí a listí není skoro vidět.

V hospodské myčce aneb velká touha po Jaru - napsal Zdeněk Titl

„Co si pořád stěžuješ, že musíš čichat ten odér z úst po ránu a k večeru?“
„No, a nemluvím o polední přestávce.“
„To už mají přeříkané tucty souvětí a to je teprve puch.“
„Až se mi bodélka kříží.“
„A co mám říkat já, na těle cítím ta zábradlí v metru, ty bankovky, co jdou z ruky do ruky. To nemluvě o chlapech.“
„Jeden čpí po spáleném vinutí v motoru, druhý olejem a benzínem, další zas přepáleným tukem nebo cementem, fuj to je šichta.“

CESTA DO NEZNÁMA - napsala Jaroslava Halounová

Přemýšlím, jestli mám s sebou všechno, co budu potřebovat. Stejně se mi nedaří ten nepsaný seznam „ zkontrolovat“. Myšlenky mi létají z jedné věci na druhou. A co? Nejedu na konec světa, abych si nemohla dokoupit, co jsem zapomněla, nebo zvládnout improvizaci! I pocity se ve mně mísí, těším se, obávám se, mám radost a zároveň se strachuji. Sama sebe se snažím uklidnit: „Přála sis to, byla jsi nadšená z TOHO dárku, tak si to užij...!“

A co ta šlehačka slečno? Kdo to bude jíst? Aneb záleží na úhlu pohledu - napsala Barbora Roušarová

Hrádek u Nechanic

„Tak holky, berle a jdeme,“ usmívám se na obě své babičky, které se asi 20 let neviděly, a přitom jdou ruku v ruce do sebe zavěšené a z každé strany mají berle. Jedné je 80 a druhé 83, jedné neslouží hlava a druhé kolena. Moje budoucí tchýně je v 70 letech při chůzi do kopce zámku proti nim mladice plná sil.
„Teda to je kopec, to snad ani nevyjdeme, taky tě tak bolí nohy, no to nevím, uf.“
„Počkej na nás...“
„No jo, to se jim to chodí, když jsou mladý viď?“ smějí se babičky.