Strašlivě to píská, když vlak brzdí ve stanici, až mě z toho bolí uši. Do nosu mě praští železitý pach. Otevřou se kovové dveře a ven se vyhrne masa lidí. Většina z nich se na mě usmívá, někteří do mě vrazí.
Konečně proud osob ustal a je na řadě nastupování. První stupínek, druhý stupínek, třetí stupínek. Polštářky na packách se mi lehce zaříznou do mřížkování schůdků, a tak pospíchám, abych už byl nahoře. Moje paní mi zasekne vodítko, abych jí neutekl příliš daleko.
