ŽELVA A JEPICE - NAPSALA VĚRA MAXOVÁ

Za rozbřesku se z larvy vysoukala dvě lesklá a zlatá křídla. Jepice se zrodila do nového dne. Sluneční paprsky se pomalu začaly dotýkat jezera a ona byla šťastná, že může pozorovat ten zázračný okamžik.
Celý den poletovala sem a tam, obklopená tisíci přátel se stejným osudem. Byla spokojená, že se konečně vymanila ze sevření své larvy.
Na břehu jezera narazila na velkou želvu.
"Želvo, ty už jsi jistě na světě dlouho, mám pravdu?"
"Ano, je mi 58 let." odpověděla želva.
"Óóó, jak ti závidím!" užasla jepice. "Tolikrát jsi už mohla vidět ranní svítání!"
"Blázníš? Proč bych se probouzela tak brzy? Nevadí, že prospím celý den, ještě mám před sebou spoustu let. Není kam spěchat. Ale mám to v plánu."

Nedělní chvilka amnézie - napsala Věra Maxová

Zvoní budík, a i když je neděle, s chutí vstávám, protože se těším na dnešní kurz tvůrčího psaní. Stejně jako včera jedu na Karlák, abych tam v děvět zasedla ke stolu a udělala další krok na cestě k Bookerově ceně za litaraturu.
Dneska už vím, kolik času mi zabere cesta, takže je ráno klidnější. Nasnídám se, připravím a vyrážím. Žádný spěch.
Přijíždím akorát včas.

Večeře - napsala Věra Maxová

"Dobrý večer, budete si přát jídelní lístek?"
"Ráda bych si dala lehkou večeři. Můžete mi něco doporučit?"
"V tom případě by byl výborný pečený pstruh s bylinkovým přelivem."
"Hmm... A je čerstvý? Není moc cítit rybinou? To nemám ráda."
"Dneska si ho tu dala k obědu moje matka a moc jí chutnal. A to ryby zrovna nemusí."
"Dobře, tak já ho zkusím."

Velrybářská výprava s puberťákem a pesimistou - napsala Věra Maxová

Nákup on-line vstupenek na pozorování velryb nejde zrovna hladce. Můj manžel, zarytý pesimista, vidí problém jako neřešitelný a stále opakuje své životní motto: “To nejde”. To já, zarytý optimista, nesnáším, takže nakonec vztekle zaklapnu notebook a odcházím.
Dobře, na velryby se nejede. Prostě nemusíme zažít všechno.

Rejnokův výhled z akvária - napsala Věra Maxová

Všude je tma. Jenom v dálce na stropě slabě svítí zářivka. Namodralé světlo jen zvýrazňuje otisky rukou na skle. Jsou různě velké a různě mastné. Tenhle malý patří ručce holčičky, která sem odběhla, aniž by si toho všimla její maminka. 

Občas se schválně přisaju na sklo, abych přilákal děti svým roztomilým výrazem na spodku mého těla. Děti neodolají a svými prstíky se snaží dostihnout mojí pusu, která lákavě klouže po skle. Baví mě pak škodolibě sledovat rodiče, jak se bezradně rozhlížejí a snaží se své dítě najít v hroznech lidí přilepených na akváriu.