Kavárenský povaleč - napsala Monika Vyhlídková

"Už letím prdelko, určitě se ti už chce čůrat, že? Tak honem, vezmu si pytlíky a běžíme."
"Ty bláho, jsem se lekl, už je tady, musím vrtět, aby si nemyslela. Vona chce fakt jít ven? Ále, mě se ještě nechce, začínám brzdit."
"Hele, přestaň klást odpor, musíš jít ven, byl jsi tu zavřený dost dlouho."
"Ježíš, ta je zase rozjetá. Určitě tam bude hrozné vedro. Nebo možná padá ta kyselina, co se mi pokaždé snaží vypálit dírky do kožichu.

Pes v obýváku - napsala Monika Vyhlídková

Otevřu oko a nenápadně zkoumám, jestli jsem doma pořád sám. Všude ticho, tak asi jo. Ach jo, co budu dělat, než se moje domácí vrátí domů? Rozhlédnu se po chodbě, kde mě nechávají, když jdou pryč. Moc tu toho není. Mohl bych zkusit převrhnout misku s vodou. Jenže to bych pak měl žízeň. Nebo rozkousat deku. Nuda.

Paralelní vesmír - napsala Monika Vyhlídková

Ten den začal jako každý jiný. Budík v pět, dostat se na provozní teplotu, udělat ze sebe člověka, sbalit se, nakrmit kočky, vyvenčit psa, a na vlak.
Na křižovatce vidím na horizontu běžící postavy. To nestihneš, napadá mě, nejsi Zátopek. Něco mě nutí pokračovat v cestě. Možná bude mít vlak zpoždění. Za druhou křižovatkou už vidím prázdné nádraží. Tak žádné zpoždění. Další vlak jede skoro za půl hodiny.