Klára a pelargónie - napsala Martina Tůmová

Přišla na čas a v rukou svírala malý žlutý květináč s pokojovou kytkou. Sedla si na židli určenou pro pacienty.
„Přinesla jsem vám pelargónii,“ vtiskla ruce mezi kolena.
„Proč?“ změřila ji pátravým pohledem lékařka.
Tohle Klára nečekala. Doktoři většinou dárky přijmou, poděkují, předají sestře na přilepšenou a úvod je pro ně vyřešen.
„Tak asi proto, že k vám se chodí se smutkem. Chtěla jsem vnést trochu radosti,“ řekla Klára.
„Kdybyste oplývala veselostí, nebyla byste tu.“ 

Očima přelétla lékařské zprávy a spolu s dioptrickými brýlemi je odložila na stůl. „Kdo vás ke mně posílá?“ 

Nezvaný host - napsala Martina Tůmová

Seděla na nekonečně dlouhé chodbě nemocnice. Do ticha se ozývalo jen bzučení bílých zářivek. 

Z dálky k ní doléhaly hlasy sestřiček a lékařů. Nedokázala se soustředit na význam slov. 
Nikdy nechtěla mít děti, a když změnila názor, měla by o své dítě přijít? Nesmysl! 

Zalekla se té představy. Zvedla se a nervózně začala přecházet chodbou. 

V tom se za ní otevřely dveře, stál v nich mladý, lehce nahrbený muž. Měl smutné oči. Tiše ji pozval dál.
Sedla si naproti psacímu stolu. Na židli vratší než její život.