Noční panika - napsala Alena Vachtová

Ležela jsem ve své nové posteli nahoře v ložnici, která díky oknu do zahrádky a dál do polí byla obvykle mým klidným útočištěm, teď ale venku hrozivě fičel vichr a meluzína se děsivě proháněla komínem.
Oliver Cromwell, můj jediný společník, který reputaci dobrmana zachraňuje pouze svým jménem, ležel schoulený jako každou noc v mých nohou a já myslela jen na poměr střechy tuhle smršť přežít. Po všech nedávných překvapeních jsem si netroufala věřit ani stavební konstrukci viktoriánského domku z roku 1890, který jsem před pár měsíci s laskavou pomocí jedné anglické banky koupila.

Miluju policajty - napsala Alena Vachtová

V hlavě mám plno parádních vzpomínek na svoji nevymáchanou pusu, ale nejraději vzpomínám na jedno nedělní odpoledne těsně po povodních v roce 2002. Tehdy konečně vysvitlo sluníčko, mosty přes Vltavu se znovu otevřely a já vyrazila ve svém kabrioletu, kterých tenkrát po Praze jezdilo pramálo, po pražském okruhu na kafe s kamarádkou Eliškou. S otevřenou střechou, větrem v dlouhých vlasech, muzikou tak nahlas, že jsem možná budila dětičky, které za zavřenými okny panelákových bytů odpočívaly po nedělním obědě, a s telefonem v ruce jsem v dobrém rozmaru frčela trochu se zpožděním do centra.

Není mi do života - napsala Alena Vachtová

"Ahoj Moniko, žiješ? Nepotřebuješ něco přivézt nebo vyprat?" 
"Leda tak moji černou duši. Nebo mi přivez savo, to bude prozatím stačit."
"Proboha, na co savo? Máš ležet v posteli a ne uklízet koupelnu."
"Já jen že bych si vyndala mozek a vypláchla z něj ty sračky, co mi tam zabírají místo."
"Ježíši Kriste, netušila jsem, že pásový opar může mít vážné mentální následky, myslela jsem, že ho máš jen přes oko. Už je to lepší nebo vypadáš pořád jak Quasimodo?"