Vždycky si myslela, že i „to druhý“ bude kluk, aby si spolu s bráchou mohli hezky hrát. Jenže jsem se narodila já, holka Mariana. Tím děsným jménem se mi pomstila snad proto, aby ze mě Marka mohla udělat aspoň v těch svých zprzněných zdrobnělinách.
„Ahoj mami, prosím tě, nepřeháněj, viděly jsme se před 14 dny.“
„Nene, ve čtvrtek předminulý týden, to už je 16 dní,“ opraví mě. „Počkej, zavolám tátu, ještě něco dělá na zahradě.“
Kdyby záleželo na mě, volat ho nemusí, jenže jí na mně nezáleželo nikdy, takže nemá cenu ji zadržovat.
Tátovi jsem totiž dost jedno. „To nejlepší se mi stejně vždycky podařilo na první pokus,“ komentoval pokaždé mámino povídání, když si na setkáních s přáteli vyprávěli o dětech. Vždycky se zasmál svému ubohému vtipu. Čím častěji ho opakoval, tím více se smál sám. Trapák.
„Ten nepovedenej druhej pokus se o tebe jednou na stará kolena bude starat, protože ten povedenej utekl za oceán tisíce kilometrů daleko,“ chtělo se mi tehdy mockrát zařvat.
„Ahoj mami, prosím tě, nepřeháněj, viděly jsme se před 14 dny.“
„Nene, ve čtvrtek předminulý týden, to už je 16 dní,“ opraví mě. „Počkej, zavolám tátu, ještě něco dělá na zahradě.“
Kdyby záleželo na mě, volat ho nemusí, jenže jí na mně nezáleželo nikdy, takže nemá cenu ji zadržovat.
Tátovi jsem totiž dost jedno. „To nejlepší se mi stejně vždycky podařilo na první pokus,“ komentoval pokaždé mámino povídání, když si na setkáních s přáteli vyprávěli o dětech. Vždycky se zasmál svému ubohému vtipu. Čím častěji ho opakoval, tím více se smál sám. Trapák.
„Ten nepovedenej druhej pokus se o tebe jednou na stará kolena bude starat, protože ten povedenej utekl za oceán tisíce kilometrů daleko,“ chtělo se mi tehdy mockrát zařvat.
„Čau,“ pozdravím. „Přijela jsem popřát mámě.“
„A k čemu?“ diví se ten, po jehož boku máma tráví už pětatřicátý rok, pro mě zcela nepochopitelně.
„K narozeninám přece.“
On evidentně zapomněl.
U nás se totiž o zásadních věcech nemluví a o to raději se pak vyčítá. Schovávat se před vodopádem výčitek jsem se už naštěstí horko těžko naučila. Tolikrát už mi opakovala, jak těžký porod se mnou měla, jak moc jsem byla nemocná v první třídě, jak ji mrzelo, že jsem nechtěla nosit volánky, které přece správné holčičky nosí, že jsem to začala vypouštět.
„Hlavně jít s proudem a neupozorňovat na sebe,“ vtloukala do mě odmala. A já přitom tak moc chtěla být vidět, tak moc jsem toužila po upřímném ocenění. Jenže jsem byla jen „nepovedená Mariana“.
Máma vyndává tác chlebíčků a koupené větrníky. Tátovi uvaří turka se třemi kostkami cukru, sobě meltu s mlékem. Kafe jí nedělá dobře na žaludek.
„Dáš si taky turka?“ zeptá se ze zvyku, ačkoli kafe celý život nepiju.
„Ne, díky, ale než si sedneme, tak všechno nejlepší, mami, hodně zdraví a ať tě život baví,“ předám mámě kytku a dárek.
„A k čemu?“ diví se ten, po jehož boku máma tráví už pětatřicátý rok, pro mě zcela nepochopitelně.
„K narozeninám přece.“
On evidentně zapomněl.
„Aha, tak ty má ale každej rok, ne? Se nic neposere, když jednou vynecháme,“ zasměje se stejně debilně jako při vyprávění o nevydařených potomcích.
Máma nemá daleko k slzám. Ale mlčí.
Máma nemá daleko k slzám. Ale mlčí.
U nás se totiž o zásadních věcech nemluví a o to raději se pak vyčítá. Schovávat se před vodopádem výčitek jsem se už naštěstí horko těžko naučila. Tolikrát už mi opakovala, jak těžký porod se mnou měla, jak moc jsem byla nemocná v první třídě, jak ji mrzelo, že jsem nechtěla nosit volánky, které přece správné holčičky nosí, že jsem to začala vypouštět. „Hlavně jít s proudem a neupozorňovat na sebe,“ vtloukala do mě odmala. A já přitom tak moc chtěla být vidět, tak moc jsem toužila po upřímném ocenění. Jenže jsem byla jen „nepovedená Mariana“.
Máma vyndává tác chlebíčků a koupené větrníky. Tátovi uvaří turka se třemi kostkami cukru, sobě meltu s mlékem. Kafe jí nedělá dobře na žaludek.
„Dáš si taky turka?“ zeptá se ze zvyku, ačkoli kafe celý život nepiju.
„Ne, díky, ale než si sedneme, tak všechno nejlepší, mami, hodně zdraví a ať tě život baví,“ předám mámě kytku a dárek.
Svoji knížku.
Třeba na mě konečně bude pyšná.
