Letadlo byl o něco menší než auto, kterým jsme před chvílí přijeli. A víc než raketoplán připomínalo Velorex, kterému při jedné z mnoha technických kontrol omylem přimontovali křídla.
„I’m your pilot,“ řekla mladá lehce rozesmátá dívka v modrém stejnokroji.
S maskou samozřejmosti a s duší plnou pochyb jsme se nasoukali do kabiny, která byla jen o chlup větší než komfortní rakev.
Ale let nad deltou Okavanga vás zbaví zbytečných starostí. Když naberte výšku a získáte nadhled nad krajinou, je vám už všechno tak nějak jedno. Vnímáte oblohu, mraky a nekonečné šedozelené pláně. Protkané modrými odlesky vodních ploch a drobnými skvrnkami pohybující se zvěře. Hltáte slony, pakoně, buvoly, zebry. Rozprostřené po krajině. Výškou lehce rozmazané jako v nějakém impresionistickém obrazu. Zvířata v něm chvilku klidně kráčí a pak se najednou rozběhnou. Proplétají se mezi slepými rameny a jezírky. Běží idylickou promočenou savanou, která skrývá predátory.
Napadne vás jaké to vlastně asi je, žít tam dole. V neúprosné hře se životem. Na hřišti bez viditelných hranic ale s tvrdými pravidly.
Když se s letadlem šťastně dostanete zpátky na zem, schází vám odstup. Místo něj získáte bezprostřední dotek. Najdete říčku, která vám přehradí cestu a nemůžete ji autem přejet, dokud se s ní neseznámíte vlastníma nohama šmátrajícíma po dně. Za ní objevíte vydupaný plácek, který vypadá jako fotbalové hřiště pro nosorožce.
„Tady chceš spát?“ ptá se Alice.
„Proč ne?“ odpovídám, „koukni do mapy, je to označené jako místo vhodné pro kempování.“
„Rozděláme oheň, bude to fajn,“ přidávám bonus.
Ve škole mě totiž učili, že se zvířata bojí ohně. Knížky Josefa Augusty a Zdeňka Buriana, kterými jsem o klukovských prázdninách listoval, malovaly obrazy rozzářeného ohniště. Místa bezpečí, která jsme jako lidé ovládli a tím se tak nějak odlišili. Od zvířat.
Ale nevím. Myslím, že to tak úplně není. Podle mě mají hyeny v Botswaně doma i krb. Jednu takovou, zvyklou na domácí ohniště, jsem viděl na vlastní oči. Z relativního bezpečí stanu na střeše auta, ke kterému ze země vedl jen tenký hliníkový žebřík.
„Po něm se k nám nic nemůže dostat,“ řekli jsme si před usnutím.
Večerní párty u ohně ve dvou jsme uzavřeli lahví červeného vína. Nedojedené špagety, odsouzené do role snídaně, jsme nechali na stole. V těžké litinové pánvi s masivní poklicí.
V noci mě probudil lehký šramot. Rozepnul jsem potichu stan a uviděl ji. Stála nad ohništěm. Hyena. Ze zhasínajících žhavých uhlíků vytahovala zbytky opečeného masa a kostí. Cílevědomě a přesně.
Aby se nespálila.
Pak se natáhla ke stolu. Položila na něj přední tlapy a do tlamy vzala rukojeť pánve. Bez viditelné námahy ji pevně stiskla a naprosto bezhlučně přemístila na zem. Stejně snadno si poradila i s poklicí.
Zíral jsem na ni jako uhranutý. Jak šikovně si počíná. Se silou a inteligencí, která uprostřed noci byla děsivá. Rukama jsem nahmátl kovový prut, který přebýval z konstrukce stanu. Hyena se zastavila pod žebříkem. Chvíli větřila. Natáhla se na první příčku a podívala se nahoru. Já koukal na ni dolů. Trvalo to pár vteřin. Pak položila přední tlapy zpátky na zem. Otočila se a zvolna odešla do noci.
Co jsme druhý den snídali si nepamatuju. Jen vím, že to nebyly špagety.
Pak se natáhla ke stolu. Položila na něj přední tlapy a do tlamy vzala rukojeť pánve. Bez viditelné námahy ji pevně stiskla a naprosto bezhlučně přemístila na zem. Stejně snadno si poradila i s poklicí.
Zíral jsem na ni jako uhranutý. Jak šikovně si počíná. Se silou a inteligencí, která uprostřed noci byla děsivá. Rukama jsem nahmátl kovový prut, který přebýval z konstrukce stanu. Hyena se zastavila pod žebříkem. Chvíli větřila. Natáhla se na první příčku a podívala se nahoru. Já koukal na ni dolů. Trvalo to pár vteřin. Pak položila přední tlapy zpátky na zem. Otočila se a zvolna odešla do noci.
Co jsme druhý den snídali si nepamatuju. Jen vím, že to nebyly špagety.
