Poslední dvacetiletí brázdím západní cíp Evropy vysokorychlostními vlaky. Vzdálenosti se stírají. V návalu nostalgie jsem se však rozhodla vrátit do rakousko-uherského mocnářství. Vlaky se tu po jedněch z nejstarších evropských tratí pozvolna sunou krajem a vše má najednou jasnější obrysy. Cesta vlakem střední Evropou - z Prahy až na jih od Alp - se mi vryla do paměti před třiceti lety. Jak moc se změnila a jak jsem se změnila já?
Nostalgie fur die Bahnzeit - Nostalgie po volně plynoucím čase
(Pondělí - pátek)
Kapitola první
Pondělí: Praha hl. n. - Wien HBF
Pod eskalátory šplhajícími na perón pražského hlavního nádraží se leknu. Neobratná cestující balancuje pár schodů nade mnou, co jí síly stačí. Jestli to nevyrovná, začne můj vlakový výlet bolestně. Naštěstí se jí chopí celá její tříčlenná rodina. Na nástupišti číslo 5 vyčkává na vlak Vindobona z Děčína hl. n. do Grazu HBF neuspořádaný dav železničních příznivců. Aspoň tak mi to připadá po třech týdnech strávených na japonské železnici. Marně pátrají po místě, kde zastaví jejich vagón. Konečně! Je tu načas. Namodro natřený railjet OBB s označením ČD přibržďuje. Cestující napravo běží doleva a ti nalevo doprava. Český mumraj se podobá francouzskému nádražnímu chaosu, když vyhlásí číslo nástupiště pět minut před odjezdem. Zavezu kufr do zavazadlového prostoru - neprakticky umístěného uprostřed vagónu - a dosednu do modrého plyšového sedadla číslo 15 ve voze 25, které jsem si strategicky rezervovala ve všech vlacích po své cestě. Začíná jím totiž druhá třída a zároveň je hned vedle jídelního vozu, což se docela hodí, když člověku vyhládne. Proč se stále vlak neodpíchl z nádraží, když měl odjezd již v 10:35? Po dvaceti minutách se ozve hlášení: „Vlak čeká na lokomotivu. Vyjede se zpožděním zhruba třicet minut.“ Vždyť s lokomotivou z Děčína přijel! Jak se tedy mohla na nádraží ztratit? Zasměji se, jako před třiceti lety, nic mě nevzruší.
Nostalgie fur die Bahnzeit - Nostalgie po volně plynoucím čase
(Pondělí - pátek)
Kapitola první
Pondělí: Praha hl. n. - Wien HBF
Pod eskalátory šplhajícími na perón pražského hlavního nádraží se leknu. Neobratná cestující balancuje pár schodů nade mnou, co jí síly stačí. Jestli to nevyrovná, začne můj vlakový výlet bolestně. Naštěstí se jí chopí celá její tříčlenná rodina. Na nástupišti číslo 5 vyčkává na vlak Vindobona z Děčína hl. n. do Grazu HBF neuspořádaný dav železničních příznivců. Aspoň tak mi to připadá po třech týdnech strávených na japonské železnici. Marně pátrají po místě, kde zastaví jejich vagón. Konečně! Je tu načas. Namodro natřený railjet OBB s označením ČD přibržďuje. Cestující napravo běží doleva a ti nalevo doprava. Český mumraj se podobá francouzskému nádražnímu chaosu, když vyhlásí číslo nástupiště pět minut před odjezdem. Zavezu kufr do zavazadlového prostoru - neprakticky umístěného uprostřed vagónu - a dosednu do modrého plyšového sedadla číslo 15 ve voze 25, které jsem si strategicky rezervovala ve všech vlacích po své cestě. Začíná jím totiž druhá třída a zároveň je hned vedle jídelního vozu, což se docela hodí, když člověku vyhládne. Proč se stále vlak neodpíchl z nádraží, když měl odjezd již v 10:35? Po dvaceti minutách se ozve hlášení: „Vlak čeká na lokomotivu. Vyjede se zpožděním zhruba třicet minut.“ Vždyť s lokomotivou z Děčína přijel! Jak se tedy mohla na nádraží ztratit? Zasměji se, jako před třiceti lety, nic mě nevzruší.
Podzimní zatažená krajina pluje za oknem a mně zakručí v břiše. Ještě jsem nesnídala. V jídelním voze je příjemně útulno a teplo. Všech pět stolů je vypulírovaných a prostřených, oranžová kožená sedadla už něco pamatují. Po zkušenosti z TGV a Eurostaru jsem očekávala restaurační vůz na stojáka s kelímky, papírovými talířky a dřevěnými příbory. Tady je všechno ve velkém stylu - porcelán, sklo, nerez příbory. Připadám si jako ve filmu. Kraluje tu statná paní vrchní. Má o všem přehled a rozhodující slovo. Směle tančí v rytmu vlaku, na jedné ruce drží tác naložený talíři s řízky a v druhé svírá pár půllitrů - vlastně třetinek, aby se jim hosté příliš rychle neopili. Zpod rukávu jí vykukují vypracované svaly. Dvě mladičké číšnice ani hosté si jí nedovolují odporovat. Je s ní příjemná řeč a i ve shonu utrousí sem tam úsměv. Slastně polykám sladké lívanečky s borůvkovou omáčkou a usrkávám nahořklé kapučíno ze šálku. Venku se čerti žení, vítr klátí stromy, dešťové kapky se rozlévají po skle, setmělo se před polednem. Tady vládne pohoda s paní vrchní. „Cesta bude dlouhá, určitě se vrátím na jedno plzeňské!“ slíbím jí před pardubickým nádražím a přesunu se do vagónu 25.
V polovině devatenáctého století trvala cesta vlakem z Prahy přes Tábor do Vídně asi 16 hodin. S railjetem po modernizovaném koridoru se nám ve 21. století zkrátila na čtyři hodiny, což je na 340 kilometrů oproti vysokorychlostním vlakům bída. Své maximální konstrukční rychlosti 230 km/h railjet v Čechách nedosahuje. Možná je to i tím, že z Brna do Vídně se projíždí po historické trati z roku 1839 a rovněž úsek z České Třebové do Brna byl dostavěn už v roce 1848. Koleje jsou tudíž pomalé.
Před Pardubicemi ujíždí vlak ale jako drak! Ovšem jen stopadesátkou. Závodí s vlakem Regiojetu jedoucím po vedlejší koleji ve stejném směru - dva souběžně jedoucí vlaky znám jen z akčních filmů. Strojvedoucí dovádějí jako malí kluci a puberťáci s kudrnatým vrškem si to bondovsky užívají. Nejrychlejší má být údajně jízda mezi Pardubicemi a Českou Třebovou po 1. železničním koridoru. Na informační obrazovce se objeví rychlost kolem 130 km/h. Střídají se kopce se smíšenými lesy, které hýří podzimními barvami, zelené louky a pole, nádražíčka a nádraží, které se za oknem v rychlosti nerozpíjejí. Výpravčí na nádražích při průjezdu vlaku stojí v pozoru se zdviženou plácačkou jako za mých dětských let.
Zaposlouchám se do zvuků. Vlak je nezvykle tichý při kontaktu kol s kolejnicemi, ačkoliv jedeme po nepoddajných betonových pražcích. „Dnes tu máme samé tiché slušné cestující,“ chválí si průvodčí, když vejde do vozu kontrolovat jízdenky. „A co hlučící vlak?“ směju se. „S tím na mě nechoďte. Koleje jsou v dobrém stavu a vozy tlakotěsné, zvenčí nemůžete skoro nic slyšet. Klidně si vlakem projděte na druhý konec. A tady máte navíc protihlukovou izolaci s posuvnými dveřmi,“ zatváří se znalecky zpod brýlí. Průvodčí je vejtaha, výhybky občas stejně zaskřípají, vlak zavibruje a prosklené dveře otevřou procházející cestující.
Pak se přiblížíme k nejvýznamnějšímu českému železničnímu uzlu - České Třebové s průjezdem až 500 vlaků denně a s 80 kolejemi. Ovšem, každý vytížený uzel je třeba jednou za čas rekonstruovat a tak se railjet najednou promění v courák, co staví na každé mezi. Modernizace si žádá svou daň, zpoždění. Pozoruji neubíhající krajinu za oknem a přemýšlím, co budu dělat ve Vídni. Můj soused si zapojil počítač do zásuvky, připojit se na wifi a zapáleně odpovídá na pracovní maily. Před třiceti lety si cestující spolu povídali, pokrok není vždy kupředu. Koupím si nakonec lístek do Burgtheatru. Nikdy jsem tam nebyla a je za babku.
U Brna to nevydržím a přecházím na oběd do společenštějšího restauračního vozu. Paní vrchní i její svěřenkyně mě vítají s otevřenou náručí. Na štamgasty mají čich. Hned mi donesou točené plzeňské, český vlakový tahák. Má krásnou hladinku, která vám vykreslí bílý knír. Objednávám si sezónní pochoutku - cuketové placky s červenou řepou. Placičky nechutnají jako bramboráky, postrádají česnek a cibuli, což v uzavřeném prostoru plně chápu. Zato jsou s uzeným masem a mrkví. Chuť jim dodává nasládlá červená řepa. Moje oblíbené jídlo ze školní jídelny. Nad talířem si dopřeji pohled na zdařile opravenou budovu brněnské nádraží, chrám svatého Petra a Pavla a než se naději, vidím Pálavu. Je tu rajský klid a ani mi nevadí, že nabíráme čím dál tím větší zpoždění a v tuto dobu jsme měli být ve Vídni. Číšnice se nezastaví. Žíznivých cestujících přibývá. Ale všichni v jídelním voze zkrotnou, jakoby seděli v hospůdce v Grinzingu. Jídelní vůz má prostě ve vlaku nepostradatelné místo a jeho atmosféra dokresluje atmosféru celého vlaku. To pochopím až později při cestě OBB a na paní vrchní si s nostalgií vzpomenu.
Za Břeclaví projíždíme učesanější rovinatou krajinou, a ačkoliv jsem si nevšimla státní hranice, poznávám, že jsem v Rakousku. Vlak náhle přejel z levé koleje na pravou, nádraží jsou upravená, ale malebnost někam zmizela.
Přejíždíme most přes Dunaj a já znejistím. Kde se ve Vídni vlastně vzalo Hauptbahnhof? Před třiceti lety jsem jezdila z Prahy na Franz Josef Bahnhof a odtud musela přes Karlsplatz dojít na Sudbahnhof na vlak do Itálie. Opatrně se zeptám Rakušana v mém věku připravujícího se k výstupu: „War Hauptbahnhof vorher Sudbahnhof?“ Pamatuje se! „Jasně, tohle nádraží otevřeli až v roce 2014, ale původně to bylo Sudbahnhof.“ Hurá, nejsem ztracena. V devadesátých letech minulého století jsem sice o projektu centrálního nádraží ve Vídni zaslechla. Jak vázl, tak se mi úplně vypařil z hlavy.
Konečně po pěti a půl hodinách vylézám z Vindobony. Ocitám se v moderní budově s obrovskými betonovými pilíři a zvlněnými střechami. Nad nástupištěm se střecha rozestupuje a sklem s grafickými ocelovými pásy propouští světlo. Napočítám dvanáct průjezdných nástupišť. Ukazatele mě odvádějí z nástupiště do hlavní nádražní haly, kde proudí davy pasažérů a umně se vyhýbají všem nastraženým tabulím, odpadkovým košům a výtahům. Jedni směřují na vlak, druzí na U-bahn či S-bahn. Kolem voňavého pekařství vyjdu na Vorplatz Sud. Čtvrť Favoriten se dost změnila. Připomíná mi jednu z dalších bezejmenných nádražních čtvrtí ve vyspělém světě. Trend nezvrátíme, dřívější turecká čtvrť s omšelými domy a ošuntělými bary měla něco do sebe.
Vídeň se pomalu noří do tmy a já se po obligátní zastávce v hotelu vrhám do víru velkoměsta. Do zítřejšího odjezdu mi zbývá 20 hodin. Ráda bych sjela metrem na Stephansplatz. Čtečka jízdenek ovšem odmítá mou platební kartu. Odmítá totiž všechny platební karty jako jízdenku. Se sklopenýma ušima jdu stát frontu k automatu na jízdenky a připadám si jak za císařských let. A kam teď? Schématům stanic nerozumím. U pravého i levého nástupiště je vyznačená celá trasa metra, směrové šipky chybí. Neztratila jsem se v newyorském, tokijském ani londýnském metru, ale tady se radši optám. „Geht dieser Zug nach Stephansplatz?“ Ja, naturlich! Kommen sie mit mir.“ Lidé jsou tu chápaví a ochotní pomoci a zdraví se stále „Pozdrav pánbů“ jako za Švejkových let. Jejich němčina má bezděky počeštělý přízvuk. Připadá mi to tu povědomé jako bych nevytáhla paty z Prahy. I pocity se v člověku po letech mění. Procházím se v uličkách kolem Stephansplatz a v burzovní čtvrti a přijde mi, že spousta novorenesančních a secesních domů tu kopíruje pražské Staré Město. I vídeňské baroko Karlskirche či Peterskirche působí jako svatý Mikuláš. Jenže Vídeň se za každou cenu snaží být velikášská a honosná - Ringstrasse, Hofburg, Graben. Praha ve své skromnosti zůstává věrná sama sobě a tím je kouzelná. Vídeň prostě necítím, zato Praha má pro mě duši.
Najednou odbíjí sedmá večerní a musím uhánět do hradního divadla (Burgtheater) na Shakespeara. Divadlo vzniklo díky přičinlivé Marii Terezii už v roce 1741. Je jedním z nejstarších divadel v Evropě spolu s Comédie francaise a dokonce nejvýznamnějším německy mluvícím divadlem. Na konci druhé světové války bylo rozbombardováno a poté v rekordním čase zrekonstruováno do původní neobarokní podoby. Obnova se vydařila. Majestátní schodiště, stropní malby od Klimta a Matsche, křišťálové lustry, mramorové sloupy a obrazy na chodbách. V oslnivém foyer objevím bufet, který prodává salámové, šunkové a sýrové chlebíčky. Myslela jsem si, že je to česká divadelní rarita. Když pochopím, že u pultu se obsluhuje alternativně jeden klient z pravé fronty a jeden z fronty levé - přešla jsem tedy zbytečně zleva doprava, abych nepředbíhala, utrousím: „Etwas ist faul im Staate Dänemark!“ Nato si poručím luxusní lososový chlebíček s nejlepším bílým vínem. Veltliner - odrůda, co nejlépe chutná v Čechách. Paráda!
Při druhém zvonění do sebe hodím víno a vyběhnu do své lóže v druhém patře. Z hlediště má divadelní sál střízlivý klasicistní nádech ve zlato-rudých barvách. Opona se otevírá, objevují se tři jeviště a na nich pár postav. Který z nich je asi Hamlet? Kritiky ani program jsem si předem nepřečetla. Netuším, že divadelní režisérka Karin Henkel pro mě přichystala překvapení. Hamlet není sám, je jich pět. Dvě ženy a tři muži a každý z nich ztvárňuje jinou Hamletovu náladu - agresivitu, depresi, zženštilost, nemoc, méněcennost. Prý bych v tom chaosu měla podle divadelních kritiků najít řád, já v něm našla pouze touhu po pomstě Shakespearovi. O přestávce do sebe pro jistotu hodím ještě jedno veltlínské a další chlebíček, abych přežila. Vlastně o to asi v té hře jde, neutopit se jako Ofélie pet lahví.
Trochu se ve Vídni topím. Nejjistější scénář je vrátit se U-bahnem do nádražního hotelu a ráno se rozjet do Benátek.
