Stal jsem se kusem historie zámku Loučeň - napsal Marek Bucko

„To bych si docela střihnul, takovej kurz,“ pronesu u páteční večerní televize. S manželkou jsme spolu už sedmadvacet let a díky televizi se již nemusíme v pátek večer oddávat vášním. Po těch letech se vzácně shodujeme a hlava nás bolí oba... Nemaje tedy nic lepšího na práci, sledujeme bedlivě obrazovku s takovou veselou paní ve Všechnopárty.
„Poslouchej, co tam povídaj! Ta ženská tvrdí, že naučí psát každýho!“ povídám. „No jo, každýho. Ale ne takovýho, co dělal elektro, málem to nedodělal a teď prodává vorezlý auťáky, starší, než naše mikrovlnka,“ směju se. „Ale mladší, než naše dítě.“
„Tos´ nemusel…“ zasyčí Jitka naštvaným hlasem, co přechází do smutného… S vidinou minimálně třídenní studené večeře zatahuji za záchrannou brzdu: „Miláčku, já neřek´, že jsi stará. Já jen…“
Jitka se na mě podívá pohledem, který celosvětově ve znakovém manželském esperantu znamená: „Radši už drž hubu!“ Chvíli tedy mlčím a poté navazuju: „Akorát nevím, jak se k ní dostat. Navíc v tý její škole - nebo co to je - budou asi jenom samý brejlatý intelektuálové!“
„Vždyť ty už musíš nosit brejle taky!“

„To jo, ale nevypadám jako intelektuál!“
„No, to teda ne!“ konečně se mnou ten večer souhlasí Jitka.
„Hlavně máš ty brejle zasviněný od toho sádla, co si matláš na chleba!“ znevažuje mou verzi finger food.
Přesto se po pár měsících na Štědrý den objeví pod stromečkem tajuplná obálka.
„Bomba! Prachy!“ pomyslím si, zapomínaje, jak jsme se ještě za minulého režimu učili o proletariátu. Zejména o tom, že měl - stručně řečeno - vždycky hovno.
Rychle roztrhám obálku a vypadne na mě poukaz na víkendový kurz psaní se spisovatelkou.
„No jo, ale já myslel, třeba v důchodu, abych jako měl nějakej ten zájem…“
Jitka si prohlíží o tři čísla menší svetr, než je její velikost, v barvě, kterou jako jedinou nesnáší a odpovídá: „Jo. Taky děkuju Ježíškovi a půjdeš tam hned. Jestli mě totiž budeš štvát, důchodu se nedožiješ.“ A významně přejede pohledem celý foch detektivek od Agathy Christie v naší knihovničce. Dáme si pusu, po kaprovi se ještě přežereme zmrzlinou a odebereme se za té svaté noci ke spánku.

Po čtyřech měsících, když se duben kloní ke svému konci, mi Jitka sdělí: „Měl bys už jít na ten kurz! Třikrát jsme to odřekli, máš poslední šanci. A tak se ocitám ve skupině docela fajn lidí, kde brejle mám jen já. Zarytě intošsky se netváří nikdo. Přesto - po vzoru svého oblíbeného filmu „Marečku, podejte mi pero“ oznamuji, že jsem tu podmínečně. V případě, že mi to nepůjde, po obědě opustím společnost. Předpokládám, že to je zhruba doba, po kterou bych mohl úspěšně maskovat, že jsem úplně blbej a každýho ta dobrá žena holt psát nenaučí.
Naštěstí slohové cvičení na téma - dopis babičce, kde jsi byl na prázdninách a kterého rodiče máš raději a proč zrovna tatínka - se nekoná.
Uznávám, že úvodní práce na jednu normostranu, kterou mám zhuštěnou na osmi Á-čtyřkách je vůči lektorce podraz.

Příběhy na sedm slov mi přijdou zábavné a objevné.
Pomalu začínám zkracovat souvětí.
Už je dokážu přečíst jen na devět nádechů.
Po obědě ostatním rozmlouvám dezert a kompot, abychom se mohli co nejdříve vrátit do učebny. Jsem literárně natolik vyhladovělý, že si dávám nášup v podobě dalšího víkendového kurzu. To, co následuje poté jsou lukulské psací hody! 
„Dlouhodobý? Deset lekcí? No jasně! Nové město na Moravě? Pecka, jedu! Loučeň? No, tam to znám!!! Tam jezdíme do parku a na prohlídky…“
„No jo, ale o čem já tady budu psát?!“
Což o to, to že jsem úplně blbej, se mi daří tajit oproti předpokládanému dopoledni už dva roky. Ale tady jsou nějací Thurn-Taxisové, a to je mrcha historie. A historie - dějepis- je jediný předmět, z kterého jsem měl na základce čtyřku. Horší než matika.
Vím, že byl Karel Čtvrtý, ale neznám ty tři Karly před ním.
O Marii Terezii jsem slyšel jen to, co nejde číst před dvaadvacátou hodinou. A psát to jde jen na počítači, protože papír by - takto popsán - chytil sám od sebe plamenem. Ale co, zkusím to…

Pročítám rodokmen, zjišťuju základní povahové rysy protagonistů:
Aha, takže pan kníže Alexandr je starej vobšourník. Ale to je jen jeho slabost. A pan profesor češtiny a literatury nám vždy říkal: „Pamatujte chlapci, že spousta spisovatelů a historických osobností mělo své slabosti. Ovšem slabost NENÍ charakterovou vadou…“
Začínám tedy zdejší příběhy rozmotávat od charakterního knížete se slabostí pro záletnictví. Jeho mírně praštěné choti, dětí šťastných, nešťastných i předčasně zemřelých. Od sluhů a služtiček a nějak mi uniká, že je to ta potvora historie.
Píšu a píšu a už si jen nemyslím, že to tak bylo, já to vím a…
... a najednou tady stojím, prohlížím si nádhernou knihu, která ještě voní tiskárnou. Pod několika kapitolkami tam čtu svoje jméno. Co je psáno, to je dáno… Takže nakonec asi budu i já navždy součástí tohoto místa - zámku v Loučni.

Tak to mě ta vyčůraná historie pěkně doběhla.
Po večeři si čistím brýle upatlaný od sádla a vím, že mám spoustu slabostí. Ovšem slabost NENÍ charakterová vada.
Děkuju Daně, Nataše, Kláře, to jen za lektory, zbytek záměrně nejmenuju.
Nechci nikoho upřednostnit a už vůbec nechci na někoho náhodou zapomenout.
Prostě nás všechny beru jako rodinu. A protože jak se v rodinách říká - špinavý prádlo se nemá prát na veřejnosti a hlavně s ohledem na čtenáře: děkuji vám, spolužáci, že jste mi pomohli ukázat, že nakonec nejsem úplně blbej…