Telefon na mém pracovním stole opakovaně vyzvání.
Potkáváme se na jeho pochůzkách v kavárně Kriváň nebo v Evropě. Povídáme si, poslouchám jeho barevné příběhy, pozoruju jeho zvyky - vykouřit nekonečné množství cigaret, vypít spoustu šálků kafe, nestěžovat si, vytrvat až do konce, zvládnout tenhle obří průšvih.
A je to. Velká kancelář je zaplněná k prasknutí, stojím vzadu a pozoruju ho. Pozoruju, jak bez zaváhání předstoupil po čtyřech měsících před svoje lidi a pak ... naše první skutečné rande.
Skoro čistá radost, překonali jsme předsudky a užíváme si život. Společná rána, cesty do práce, sdílení. Náruč dopisů, básničky, vzkazy ráno na stole, dárky z cest, čerstvé květiny. Nový rok první a druhý.
Ale... nakonec to nejde. Nekonečné debaty o věku, o dětech a nedětech, zpomalený rytmus a rostoucí pochyby. Nevlídnost a jedno únorové ráno, které je úplně poslední. Vracím mu klíče a odcházím na kolej žít svůj studentský život.
Občas otevřu černý kufr se vzpomínkami. Občas se náhodně potkáme. Taky v pátek 17. listopadu. Z demonstrace, na které jsem poprvé v životě slyšela říkat některé věci nahlas, odcházím dřív. Protahuju se mezi obrněnými transportéry na hraně Karlova náměstí a spěchám do školy. Ladím program na objednaném počítači. Jeho škodovka stojí před budovou, ráno odjíždím domů, aniž bych tušila, že předchozí večer kompletně změnil směřování naší země.
Velká rána pořád bolí, ale už se nepotkáváme, jsem vdaná, mám dvě krásné děti. Oženil se. Prožíváme jiné příběhy. Ocitám se ovšem nad propastí. Naposledy slyším známý hlas.
Konečně - jsem zase volná, mohla bych se po dvaceti letech vrátit? Mladík na druhém konci telefonu se zarazil, bylo ticho. Po chvíli se ozvala naše bývalá kolegyně. Zve mně k nim, jeho firmu teď vede ona. Povídáme si o něm, do ruky dostávám plánek hřbitova.
A je to. Velká kancelář je zaplněná k prasknutí, stojím vzadu a pozoruju ho. Pozoruju, jak bez zaváhání předstoupil po čtyřech měsících před svoje lidi a pak ... naše první skutečné rande.
Skoro čistá radost, překonali jsme předsudky a užíváme si život. Společná rána, cesty do práce, sdílení. Náruč dopisů, básničky, vzkazy ráno na stole, dárky z cest, čerstvé květiny. Nový rok první a druhý.
Ale... nakonec to nejde. Nekonečné debaty o věku, o dětech a nedětech, zpomalený rytmus a rostoucí pochyby. Nevlídnost a jedno únorové ráno, které je úplně poslední. Vracím mu klíče a odcházím na kolej žít svůj studentský život.
Občas otevřu černý kufr se vzpomínkami. Občas se náhodně potkáme. Taky v pátek 17. listopadu. Z demonstrace, na které jsem poprvé v životě slyšela říkat některé věci nahlas, odcházím dřív. Protahuju se mezi obrněnými transportéry na hraně Karlova náměstí a spěchám do školy. Ladím program na objednaném počítači. Jeho škodovka stojí před budovou, ráno odjíždím domů, aniž bych tušila, že předchozí večer kompletně změnil směřování naší země.
Velká rána pořád bolí, ale už se nepotkáváme, jsem vdaná, mám dvě krásné děti. Oženil se. Prožíváme jiné příběhy. Ocitám se ovšem nad propastí. Naposledy slyším známý hlas.
Konečně - jsem zase volná, mohla bych se po dvaceti letech vrátit? Mladík na druhém konci telefonu se zarazil, bylo ticho. Po chvíli se ozvala naše bývalá kolegyně. Zve mně k nim, jeho firmu teď vede ona. Povídáme si o něm, do ruky dostávám plánek hřbitova.
