My si většinou vybereme vyvýšené místo stranou a bez zeleně, zato s výhledem. Tam se posadíme. Sedět, vidět a bodovat. K hodnocení a souzení potřebuješ: výhled, přehled, nadhled. Nechat svět, ať se děje bez nás, ale být při tom. To jsou poslední cviky, které nás ještě baví.
Námaha vylézt na naši lavičku odradí část otrapů, jiní jsou vytrvalejší. Přisedá vetřelec, potěšení mizí. Obvykle mu nestačí jen sedět. Chce mluvit. Naruší naše mlčení a chvíli trvá, než pochopí a odejde, neboť družba nebude.
Vedle mluvení sypou. Obvykle mě nelákají ty kousky rohlíků, co po dosednutí z nich padají. Nechutnají mně a holubi mě ruší. Drze se snesou a nerespektují, že u téhle lavičky jsem vrcholový predátor já. Už mě nebaví, když to ve mně spustí instinkt a náhle sebe vidím, jak štěkám a ženu se k nim, a oni líně odlétají a mně je stydno. To se obvykle těm ženám nelíbí. Mají pocit, že jsme jim něco vzali, zkazili potěšení. Někdy to mému člověku, mému pánovi, vyčítají. Ten nejprve mlčí, pak bručí, pak vrčí, pak jdeme k jiné lavičce.
Jednou se stalo, že paní vstala a šla za námi, aby mohla dopovědět své trápení. Tak se zastavil, špičkou deštníku píchal do záhonu a se skloněnou hlavou poslouchal. Čekal, až paní řekne, co chtěla říct. Její tón se měnil a od zloby, kterou znám, když se nějaké matce nelíbí, že čuchám k jejímu mláděti, přešel ke kvílení s bolestným tónem, který vydávají, když upadnou a odřou si koleno. Dostala kapesník a šli jsme dál.
Další z těch, co se cítí ztraceně bez své smečky, co neumí být sama. Ti lidé nepochopí, že dokud jim nebude dobře o samotě, nebude jim dobře ani ve společnosti druhých… Žijí v iluzi záchrany někým jiným.
To my si vystačíme: stejné trasy parkem, stejné zvyky během dne. Trochu se s pánem kaboníme, jako bychom před závistníky skrývali radost z toho, že také dneska se nic nestalo. V hloubi je nám ale volně, jako bychom odložili masku přetvářky.
Chvíli nám ale trvalo, než jsme dospěli ke stavu oproštění. Dříve si pán od žen v parku neodsedal. Někdy byly i u nás. To pak byl byt plný divných vůní a podlaha nebyla plná našich věcí. Trošku jsem mu s těmi přítelkyněmi pomáhal: přicházel jsem k nim a nechal se podrbat za ouškem. Podle způsobu, jak to prováděly, šlo odhadnout, zda se zdrží do večera, do rána, nebo týden. Ty nejvytrvalejší byly vlastně nejhorší. To se přemisťovala deka, kde lehám, a prala se. Už nestačily vycházky do parku, ale muselo se jezdit na výlety. V těch obdobích jsem býval po večerech i sám. Chodili do míst, kde se zhasne a pak sledují, jak se bliká světlem na stěnu. No, nevím, jako by nestačily mraky a slunce v listí. Jednoho dne odešla poslední.
Nyní je to lepší, nemusí se mluvit, víc se čte a leží. Čas běží lehce, jakoby stál. Vaření je hračka: on – konzerva, já – konzerva. On sešmajdané boty, já staré kšíry. On poličku ohmataných knih, já okousanou kachničku.
Pomalé štěstí.
Vytvořte příběh podle vylosovaného zadání:
Premisa: Žít v iluzi vede k pocitu neštěstí
Postava: Nevrlý dědek
Další z těch, co se cítí ztraceně bez své smečky, co neumí být sama. Ti lidé nepochopí, že dokud jim nebude dobře o samotě, nebude jim dobře ani ve společnosti druhých… Žijí v iluzi záchrany někým jiným.
To my si vystačíme: stejné trasy parkem, stejné zvyky během dne. Trochu se s pánem kaboníme, jako bychom před závistníky skrývali radost z toho, že také dneska se nic nestalo. V hloubi je nám ale volně, jako bychom odložili masku přetvářky.
Chvíli nám ale trvalo, než jsme dospěli ke stavu oproštění. Dříve si pán od žen v parku neodsedal. Někdy byly i u nás. To pak byl byt plný divných vůní a podlaha nebyla plná našich věcí. Trošku jsem mu s těmi přítelkyněmi pomáhal: přicházel jsem k nim a nechal se podrbat za ouškem. Podle způsobu, jak to prováděly, šlo odhadnout, zda se zdrží do večera, do rána, nebo týden. Ty nejvytrvalejší byly vlastně nejhorší. To se přemisťovala deka, kde lehám, a prala se. Už nestačily vycházky do parku, ale muselo se jezdit na výlety. V těch obdobích jsem býval po večerech i sám. Chodili do míst, kde se zhasne a pak sledují, jak se bliká světlem na stěnu. No, nevím, jako by nestačily mraky a slunce v listí. Jednoho dne odešla poslední.
Nyní je to lepší, nemusí se mluvit, víc se čte a leží. Čas běží lehce, jakoby stál. Vaření je hračka: on – konzerva, já – konzerva. On sešmajdané boty, já staré kšíry. On poličku ohmataných knih, já okousanou kachničku.
Pomalé štěstí.
Vytvořte příběh podle vylosovaného zadání:
Premisa: Žít v iluzi vede k pocitu neštěstí
Postava: Nevrlý dědek
