Přibližně o 400 let a 16 generací později stojím v kanceláři na Zámku v Kostelci nad Černými Lesy. Je brzo ráno, ale červen pomalu končí a venku i tady je hrozné vedro.
„Dobrý den, jmenuji se Eliška Malá a ode dneška tu mám domluvenou brigádu,“ nenápadně si utírám vlhkou ruku o džíny. Zbytečně.
„Vítám vás, já jsem Jakub Janda,“ podává mi ještě upocenější ruku vedoucí střediska. „Už na vás čekáme, máme plno a v kuchyni nestíhají.“
Takže jen rychlá kontrola průkazů, klíče a instrukce ohledně pokoje, kudy do kuchyně a kam rozhodně nemám lézt. Tak to mě Janda dostal, je mi sice teprve 19, ale nevyrostla jsem v pralese.
První den utekl jak pacient na revers, ležím v posteli a před spaním si představuju, že jsem zámecká paní. Práci v Kostelci jsem si nevybrala náhodou.
Každá rodina má své historky, které se vypráví na společných setkáních. Nám prababička vyprávěla, že pocházíme z rodu Smiřických, z větve Elišky Kateřiny Smiřické. Ta otěhotněla po románku s kovářem Jiřím Wagnerem. Tajně porodila holčičku a předala ji řádovým sestrám v klášteře u Jičína. Děvčátko mělo u sebe drahou výbavičku a také dva amulety. Přešly roky i staletí. Legenda se předávala z generace na generaci.
Naše rodinná ženská linie je hodně silná, vlastně se u nás rodí samé holky a neustále se střídají jména Eliška a Kateřina. Při oslavách je to docela zábavné a musíme používat přezdívky. Nejstarší dcera vždy k 18. narozeninám dostávala od své matky starobylý amulet. I já ho loni dostala. A k tomu od babičky tubus s rodovým stromem, který pověst potvrzoval.
„Babi a proč se tomu už dříve někdo od nás nevěnoval, proč za tím nešel?“ nechápala jsem. Obzvlášť, když jsme všichni, znali i příběh o pokladu ve zdech zámku v Kostelci. Měli jsme podrobně nastudovanou také intarzii na vstupních dveřích kostela, ve které je prý zašifrováno místo, kde je poklad ukrytý.
„To víš holka, dřív to pokládali lidi za pohádku, pak přišly války, komunisti, revoluce, podnikání, asi nebyl čas a třeba tomu ani nikdo nevěřil,“ povzdechla si babi. „Ta genealogie mě měla napadnout už dávno“.
Jako bych zase slyšela to povzdechnutí a propadám se do spánku.
Druhý den opět pomáhám v kuchyni a odpoledne mám jít čistit skla do zámeckých sbírek. S péřovou prachovkou postupuji místností plnou skleněných vitrín. Dovnitř koukám jen tu a tam. Až tady v rohu, co to je?
„To není možné,“ vyjeknu nahlas.
„Co není možné?“ ptá se nedaleko stojící hlídač.
„Ale nic, jen se mi podvrtla noha. V pohodě,“ zalžu.
Přijď do našeho Kostelce nad Černými lesy v zámecké kapli se pomodli a najdeš mě.
3, 8, 17, 23, 27, 37, 48, 50
Zdaleka přijdeš a čímkoliv jsi nebudeš nic.
1, 3, 8, 15, 21,24,26
Zas tak dlouho to netrvalo, čísla určovala pořadí písmen, ze kterých se skládal vzkaz.
Mám to! Já na to fakt přišla! Páni, 3 slova a celé generace si na tom vylámaly zuby. Cesta k pokladu bude teda ještě složitá. Metoda je to brutální, ale možná. Úplnou jistotu, že je vše na svém místě taky nemáme. Ale co, to se zvládne. Jen to okamžitě potřebuji probrat s babi a s ostatními z rodiny. Na kostele odbila devátá, takhle večer už určitě nic nejede, takže se jde na stop. Ještě v rychlosti naškrábat omluvu správci, že musím v rodinné záležitosti nutně odjet a vrátím se pozítří…
Červen toho roku byl nejtragičtější co do počtu úmrtí na českých silnicích. Jednou z obětí byla i Eliška M., cestující stopem z Kostelce n/Černými Lesy. Auto, které ji vezlo při nehodě shořelo. Cestujícím se nepodařilo vozidlo opustit.
„Dobrý den, jmenuji se Eliška Malá a ode dneška tu mám domluvenou brigádu,“ nenápadně si utírám vlhkou ruku o džíny. Zbytečně.
„Vítám vás, já jsem Jakub Janda,“ podává mi ještě upocenější ruku vedoucí střediska. „Už na vás čekáme, máme plno a v kuchyni nestíhají.“
Takže jen rychlá kontrola průkazů, klíče a instrukce ohledně pokoje, kudy do kuchyně a kam rozhodně nemám lézt. Tak to mě Janda dostal, je mi sice teprve 19, ale nevyrostla jsem v pralese.
První den utekl jak pacient na revers, ležím v posteli a před spaním si představuju, že jsem zámecká paní. Práci v Kostelci jsem si nevybrala náhodou.
Každá rodina má své historky, které se vypráví na společných setkáních. Nám prababička vyprávěla, že pocházíme z rodu Smiřických, z větve Elišky Kateřiny Smiřické. Ta otěhotněla po románku s kovářem Jiřím Wagnerem. Tajně porodila holčičku a předala ji řádovým sestrám v klášteře u Jičína. Děvčátko mělo u sebe drahou výbavičku a také dva amulety. Přešly roky i staletí. Legenda se předávala z generace na generaci.
Naše rodinná ženská linie je hodně silná, vlastně se u nás rodí samé holky a neustále se střídají jména Eliška a Kateřina. Při oslavách je to docela zábavné a musíme používat přezdívky. Nejstarší dcera vždy k 18. narozeninám dostávala od své matky starobylý amulet. I já ho loni dostala. A k tomu od babičky tubus s rodovým stromem, který pověst potvrzoval.
„Babi a proč se tomu už dříve někdo od nás nevěnoval, proč za tím nešel?“ nechápala jsem. Obzvlášť, když jsme všichni, znali i příběh o pokladu ve zdech zámku v Kostelci. Měli jsme podrobně nastudovanou také intarzii na vstupních dveřích kostela, ve které je prý zašifrováno místo, kde je poklad ukrytý.
„To víš holka, dřív to pokládali lidi za pohádku, pak přišly války, komunisti, revoluce, podnikání, asi nebyl čas a třeba tomu ani nikdo nevěřil,“ povzdechla si babi. „Ta genealogie mě měla napadnout už dávno“.
Jako bych zase slyšela to povzdechnutí a propadám se do spánku.
Druhý den opět pomáhám v kuchyni a odpoledne mám jít čistit skla do zámeckých sbírek. S péřovou prachovkou postupuji místností plnou skleněných vitrín. Dovnitř koukám jen tu a tam. Až tady v rohu, co to je?
„To není možné,“ vyjeknu nahlas.
„Co není možné?“ ptá se nedaleko stojící hlídač.
„Ale nic, jen se mi podvrtla noha. V pohodě,“ zalžu.
V pohodě teda vůbec nejsem. V koutku vitríny je umístěný amulet, totální dvojče toho mého. Jsou tam i dva pergamenové proužky s textem. Vysvětlivka na skle upozorňuje, že se jedná o amulet pocházející z pozůstalosti člena rodu Smiřických. Na jednom proužku je věta:
Přijď do našeho Kostelce nad Černými lesy v zámecké kapli se pomodli a najdeš mě.
Na druhém čtu:
Zdaleka přijdeš a čímkoliv jsi, nebudeš nic.
No jasně, to mrně v klášteře u sebe přece měla dva amulety. Ten můj skrývá také dva malé pergameny a na každém je řada čísel. Vím, že babička je dost dlouho sázela ve Sportce v naději, že nějaký poklad získá touto cestou.
Chci si texty vyfotit, ale pak si vzpomenu, že se můj mobil definitivně rozhodl se svými službami skoncovat. Ráno zčernal a už jsem ho nezprovoznila. Nevadí, opisuju si tužkou vše na kousek papíru. Obojí mi půjčil ten starostlivý hlídač, a ještě se ptal, jestli jsem v pořádku.
Za chvíli jsem ve svém pokoji, prach bude muset počkat. Ostatně celá brigáda bude muset počkat. Jsem přece kousek od vyluštění záhady. Určitě je to šifra k nálezu toho pokladu.
Zírám střídavě na čísla a na slova. Potom zkouším dát pod každou větu jednu číselnou řadu. Delší pod delší.
Přijď do našeho Kostelce nad Černými lesy v zámecké kapli se pomodli a najdeš mě.
Na druhém čtu:
Zdaleka přijdeš a čímkoliv jsi, nebudeš nic.
No jasně, to mrně v klášteře u sebe přece měla dva amulety. Ten můj skrývá také dva malé pergameny a na každém je řada čísel. Vím, že babička je dost dlouho sázela ve Sportce v naději, že nějaký poklad získá touto cestou.
Chci si texty vyfotit, ale pak si vzpomenu, že se můj mobil definitivně rozhodl se svými službami skoncovat. Ráno zčernal a už jsem ho nezprovoznila. Nevadí, opisuju si tužkou vše na kousek papíru. Obojí mi půjčil ten starostlivý hlídač, a ještě se ptal, jestli jsem v pořádku.
Za chvíli jsem ve svém pokoji, prach bude muset počkat. Ostatně celá brigáda bude muset počkat. Jsem přece kousek od vyluštění záhady. Určitě je to šifra k nálezu toho pokladu.
Zírám střídavě na čísla a na slova. Potom zkouším dát pod každou větu jednu číselnou řadu. Delší pod delší.
Přijď do našeho Kostelce nad Černými lesy v zámecké kapli se pomodli a najdeš mě.
3, 8, 17, 23, 27, 37, 48, 50
Zdaleka přijdeš a čímkoliv jsi nebudeš nic.
1, 3, 8, 15, 21,24,26
Zas tak dlouho to netrvalo, čísla určovala pořadí písmen, ze kterých se skládal vzkaz.
Mám to! Já na to fakt přišla! Páni, 3 slova a celé generace si na tom vylámaly zuby. Cesta k pokladu bude teda ještě složitá. Metoda je to brutální, ale možná. Úplnou jistotu, že je vše na svém místě taky nemáme. Ale co, to se zvládne. Jen to okamžitě potřebuji probrat s babi a s ostatními z rodiny. Na kostele odbila devátá, takhle večer už určitě nic nejede, takže se jde na stop. Ještě v rychlosti naškrábat omluvu správci, že musím v rodinné záležitosti nutně odjet a vrátím se pozítří…
Červen toho roku byl nejtragičtější co do počtu úmrtí na českých silnicích. Jednou z obětí byla i Eliška M., cestující stopem z Kostelce n/Černými Lesy. Auto, které ji vezlo při nehodě shořelo. Cestujícím se nepodařilo vozidlo opustit.
 |
| CNN Prima NEWS: Černokostelecký zámek ukrývá tajný poklad. Stačí rozluštit šifru na obraze. |
