Lekce z hledání pokladů - napsal Jaroslav Valach

Dějiny pokladů jsou dějinami loupeží. Když kmán ukradne pecen chleba, je zloděj, když král vyplení sousední zemi, proslaví se. To je lekce z kořistné výpravy Švédů za poklady Rudolfínské sbírky. Ukradené je dnes hrdě vystavováno na stěnách galerií Stockholmu jako válečná kořist a skutečnost, že pochází z loupeže, nezpochybňuje legitimitu jeho vlastnění. Takový je běh světa.
Někdy zvůle nevítězí. 

To ukazuje druhá legenda o pokladu jako stříbrné huse na zlatém vejci z kláštera v Dolních Kounicích. S husity za hradbami nechali zlato z klenotů a chrámové výbavy slít do jediného ingotu – v legendě metaforicky označovaného zlaté vejce. Ingot vhodili do klášterní studny, jejíž voda je onou stříbrnou husou, co sedí na zlatém vejci. 

Podle pověsti jej chrání dodnes.

Do třetice se historka o pokladu pojí i s dějinami zámku v Kostelci nad Černými Lesy. S předchozími poklady a jejich příběhy sdílí skrývání před kým a jak (tedy před Švédy a trochu jako "zlaté vejce").

Hledíme na dveřní intarzii vyzývavě nastavenou pohledům, jež podle slov pověsti skrývá cestu k pokladu. Tajnůstkářský tvůrce nás jako zkušený magik vede nesprávným směrem. Strhává naši pozornost krouživými pohyby jedné ruky, zatímco tahá eso z druhého rukávu. Kolik jen úsilí nás stojí nehledět na prst, ale směrem, kterým prst ukazuje! Musíme pohlédnout na druhý plán obrazu, skrytý oslnivostí scény v popředí, v níž medvěd sedí na věžní římse a v dobrém rozmaru hraje na dudy. Zpupnost takového chování si bere až příliš osobně důstojně ustrojený grand, jenž na něj míří svou předovkou.

Nadčasová absurdita scény tiše říká: „přihořívá“ a trochu cuká virgulí naší intuice. Předpokládejme na chvíli, že drama výjevu zastupuje krouživý pohyb kouzelníkovy ruky a zkusme vyslovit pár hypotéz.

Primo - má snad medvěd naznačovat, že mu neulétly včely, ale naopak ty střeží poklad ve svém úlu?
Zámecký pán se nejspíš i po staletích v hrobě baví naším tápáním. 

Kde ten z(a)tracený poklad ukrývá? 

Třeba nám vzkazuje – secundo - , že ho prohrál v dámě. Aha, na intarzii tedy nejde o dlažbu nádvoří, ale o šachovnici – náznak hry, kterou s námi rozehrál. A skutečnost, že šachovnice má na šířku deset a ne osm políček, naznačuje, že se hraje jeho hra. Kdykoliv může výhodu prvního tahu doplnit výhodou změny pravidel.
Podívejme se důkladněji. Není podezřelé, že lovec má stejné rudolfínské pumpky jako kajícný šlechtic z chrámového triptychu? Aby ne, jsou jednou osobou! Jeho dcery se mu nepodobají, své o tom ví i jeho paní… Své o věci vymekávají i vilní kozli dud: Zatímco domácí pán vyprazdňoval pohárek, kejklíř v medvědí kůži mu plenil úly: trubadur jako trubec na audienci u královny v peřinách…
Nemůže jít ale jen o další šálení našich smyslů, nesedáme tvůrci na lep, či snad na med? Možná se medvěd nenechal ve hře na dudy rušit, protože lovec nemíří, ale vlastně ukazuje svou puškou na věžní hodiny. Mají to domluvené. Proč ale?
Okrouhlost jejich ciferníku se na nás výsměšně hledí jak měsíček na hnoji a jeho úsměv je nakažlivý: v náhlém osvícení se naší mysli vyjeví řešení celé záhady – nad mlhu zmatení vyjde nápad. Je za pět minut dvanáct.
Čas je poklad našeho života. Hodiny odpočítávají a stráží náš čas. Závaží uvádí do pohybu hodiny. Závaží do výše zdvihají už celé generace kastelánů v nesčetných mechanických opakováních téhož pohybu. 

Ergo tertio - zkoumal někdo, z čeho jsou ta závaží?

Zadání: 

Napište příběh, inspirovaný intarzií na zámeckých dveřích v Kostelci nad Černými 

lesy. Vypráví se o ní, že obsahuje zakódovaný návod, jak najít poklad, ve který se jednoho dne proměnily klenoty zámeckých pánů. Otevírá cestu k pohádkovému bohatství jen tomu, kdo k ní přistoupí s klíčem příběhu vystihujícím obraz…