Tři krajíce chleba a žlutá růže - napsala Asja Žilová

PROLOG
Listopad 1989

Byla jsem jen kapkou v moři, jen jedním hlasem ve velkém sboru na Letné. Ale byla jsem tam a zpívala s Hutkou o svobodě.

Konečně byla zde dlouho očekávaná svoboda. 
Léta duševní šedi jsou ta tam. Euforie posledních dnů najednou probudila touhu po životě, srdce žila v očekávání, jako při prvních chvílích lásky.
Praha byla v těch dnech plná lidského tepla a nadějí. Většinu času jsem bloumala po ulicích rozjasněného města. Jako vězeň, který se konečně dočkal svobody. Bohužel můj otec a mnoho jiných nedožili toho dně.
Ten rok stal se rokem zázraku a nečekaných zvratu.
Netušila jsem, že ten den jeden poštovní balík vrátí mě do minulosti.
Sotva jsem vyšla z domu, volal na mě známý hlas pošťačky:
„Paní Fialová, mám pro vás zásilku z Krymu.“
„Z Krymu?Zajímavé, žádné známé tam už nemám.“
„Tady mi to podepište a možná budete překvapená. Přeji vám hezký den.“
„Hezký den i Vám, paní Urbanová.“
Vrátila jsem se domů, zvědavost mi nedala. Prohlížela jsem si adresu na obálce. Stálo tam mé současné i dívčí příjmení. Zpáteční adresa zněla: Atike Achmatová, Simferopol, Krym. Kdo by to mohl být? Opatrně jsem rozdělala balíček. Nahoře na zežloutlých listech papíru ležel dopis v ruštině od neznámé Atike.

Vážená paní Fialová,
dlouho jsem se Vás snažila najít, abych Vám mohla poslat dopisy, které Vám ze Sibiře psal můj strýček. Dopisy přeposlal mé matce strýcův spoluvězeň. Maminka mě poprosila, ať Vám napíšu: „Jestli Rašidovi láska k Vám prodloužila život jen o jeden den nebo o hodinu a dávala mu třeba aspoň malou naději na setkání s Vámi, měla byste si to přečíst.“ Maminka věří, že čím více lidí bude vzpomínat na jejího bratra, tím bude jeho pobyt na věčnosti šťastnější.
S úctou
Atike

PS: Pokud budete mít možnost, rádi Vás u nás doma přivítáme. Strýček Rašid už se toho dne, bohužel, nedočkal.

Zežloutlý papír byl velmi tenký a drobná písmenka se tísnila vedle sebe, aby ušetřila místo dalším. Ale ten rukopis znám!… Odkládám dopisy, nechci, aby se křehký papír rozmočil slzami, které se mi neovladatelně derou do očí. Vysuším slzy a čtu jeden z dopisů.

„Drahá Markéto, 

pamatuješ si na zimu v Moskvě? Tak tady na Sibiři je asi dvakrát větší, a když zafouká vítr, a on nezbeda fouká ve dne v noci, je třeba k minus čtyřiceti přidat dalších minus deset. Je to zázrak, že ze mě ještě není ledový sloup. Každé ráno já a moji spolubydlící vstupujeme do bílé mlhy, pod nohama křupe bílý sníh, všechno je bílé – obočí, řasy i vousy zbělají od jinovatky i pára z úst, která se vznáší nad námi. Jen naše obleky tu bělost ruší. Moskvané spěchají do teplého domova a my jako skřítci, zalézáme pod zem, kde aspoň nefouká vítr.
Včera jsme slavili příchod nového roku „magadanským ohňostrojem“. Tak pohádkově krásný ohňostroj může vzniknout jen zde na Sibiři. Minus padesát čtyři stupňů dělá zázraky. Do hrnce naliješ vroucí vodu a vyšplíchneš ji vzhůru. Ve vzduchu vznikne ve vteřině vějíř ledových kapek, světlo měsíce jim dodá nádherný lesk. A pak se ta krása zvonivě roztříští na drobné kousky. Stovka chlapů jásá jako malé děti. Kéž bych to uměl zachytit na malířském plátně. Ten obraz by se ti určitě líbil, možná stejně jako zimní krajiny v moskevských obrazárnách.
Jak jsi byla nadšená tou pastorální krásou zasněžených vesnických domků a chladnými odstíny sněhu na vrcholcích hor. Chtěl bych jen na malou chvíli stát vedle tebe v teplém sále muzea. Zatím, abych neztuhl mrazem, ohřívám svou mysl a srdce ve vzpomínkách. Kéž by se teď naše vzpomínky spojily, kéž by sis i ty pamatovala ty okamžiky, na které teď vzpomínám já. Venku poletují miliony křehkých, krásných a pomíjivých vloček, ani ostnatý drát je nezastaví. Vločky líbám v naději, že možná některá stékala po tvých rtech jako déšť a teď ke mně přilétla, jako bys mě políbila. Neztrácím naději na setkání s tebou. Markétko, věřím, že to cítíš stejně.
Tvůj Rašid.“

Nemám sílu pokračovat ve čtení dalších dopisů. Milý Rašide, vím, jaké byly podmínky v lágrech, četla jsem Solženicyna. Ale ty, můj milý, jako vždy, i v pekle najdeš něco pozitivního a chráníš mě od všeho zlého. Zapomněl jsi, že milující srdce umí číst i mezi řádky.
Kolik probdělých nocí jsem zažila, kolikrát jsem se snažila přivolat spánek pomocí léků, abych mohla zapomenout na minulost, kterou jsem viděla jen černě. Děkuji tvým dopisům, které mě hledaly tolik let, že vnesly světlo do vzpomínek na mládí a vnesly teplo do podzimu mého života.

Kapitola 1: MARKÉTA A RAŠID
Listopad 1938

Moskva. Šedá, chladná, gigantická. Všude sníh, po náledí na chodnících se nedá jít bez obavy, že spadneš. Lidé někam spěchají, při setkání odvracejí pohled. V domě, kde bydlíme, se sousedé nezdraví a na můj pozdrav reagují obezřetně.
Stýská se mi po Praze, po našem malém domečku v klikaté uličce za loretánským klášterem. Chybí mi melodie kostelních zvonů, milí sousedé, kamarádky. Zoufale mi chybí všechno, co jsem znala odjakživa. 

Po smrti maminky jsem bohužel musela jet za otcem do Moskvy. 
Otec propadl zázračné ideologii komunismu. Snil o lepším, spravedlivém životě pro lidstvo. Proto se rozhodl nabrat znalosti a zkušenosti od moskevských soudruhů. Svůj názor se snažil vštípit i mně.
„Markétko, podívej se, jak mocný a obrovský je Sovětský svaz, kolik toho dokázal za pouhých 20 let své existence! A víš proč? Protože svobodný, od vykořisťování osvobozený národ všechno buduje pro sebe, pro své děti, to je obrovské povzbuzení pro práci. Věř mi, i v Československu to bude stejné.
„Právě ta mohutnost a moc mě děsí, tatínku. Já bych se raději vrátila domů.“
„Víš, že to není možné. Zaprvé je ti šestnáct a zadruhé situace doma je neklidná.“
Každý den jsem chodila na hodiny ruštiny pro cizince. Jednou jsem při návratu domů uklouzla na zledovatělém chodníku a kotníkem mi projela ostrá bolest. Chtěla jsem se postavit, ale nešlo to. V tu chvíli ke mně přispěchal mladík, zvedl mě a usadil na zasněženou lavičku u nějakého domu.
„Co vás bolí?“
„Noha.“
„Ještě něco?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
Mladík stopnul blížící se auto a zanedlouho jsme dojeli do nemocnice. Doktor řekl, že to není nic hrozného, jen vymknutý kotník. Dal mi injekci proti bolesti, obvaz a doporučil několik dní klid. Překvapilo mě, že mladík, který mi pomohl, čekal na mne na chodbě. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla. Vysoká, štíhlá postava, černé lesklé vlasy a snědá pleť naznačovaly, že není Rus. Tmavohnědé oči se na mne dívaly s hřejivou laskavostí, jako bychom se znali už dávno. Ten pohled nečekaně vtáhl do sebe celou mou bytost a mně se nechtělo tomu pocitu vzdorovat. Doposud neznámá příjemná elektrická vlna mi proběhla celým tělem a srdce se zachvělo. Když mě uviděl, přistoupil ke mně.
„Jak se cítíte?“
„Teď už líp. Moc vám děkuji.“
„Zapomněl jsem se vám představit. Jmenuji se Rašid Achmatov.“
„Těší mě, já jsem Markéta Burianová.“
Rašid zavolal taxi a odvezl mě domů. Cestou jsem zjistila, že bydlí na vysokoškolské koleji naproti našemu domu. Od toho dne jsme se setkávali často. Najednou mne Moskva přestala strašit, ani omšelé budovy, ani mráz, ani zasmušilí lidé na mě nepůsobili depresivně, přestala jsem se bát. Začala jsem víc dbát o svůj zevnějšek, chtěla jsem se Rašidovi líbit ve všem.

 

Květen 1939, Moskva

„Zítra jdu fotit malý moskevský park naproti Bolšemu těatru. Chci, abys šla se mnou. Půjdeš?“ řekl jednoho dne Rašid.
„Že se vůbec ptáš!“ souhlasila jsem nadšeně.
Moskva se teprve probouzela. Ranní klid rušila jen košťata uklízečů, kteří zametali chodníky. Po prospektu Míru projelo pár aut a na cestu vyjížděly první trolejbusy. Řidič jednoho z nich otevřel dveře a zeptal se s úsměvem:
„Kampak, mládeži, tak brzo ráno?“ a pak dodal tónem chápajícího člověka:
„ Ach jo, vždyť je máj, lásky čas.“
Park byl nádherný, plný bujných květů šeříku a zpěvu ptáků. Cítila jsem se na vrcholu blaženosti. Radost jsem při pózování nemusela předstírat. Všechno kolem samo nabízelo radost a štěstí. Pak jsem já fotila Rašida. Ty fotografie, nejlepší ze všech, které jsem kdy měla, putovaly se mnou všude. Prožily se mnou světlé i temné časy.
Sotva Rašid schoval fotoaparát do pouzdra, z čistého nebe začaly padat velké kapky deště. Rozběhli jsme se k nedaleké telefonní budce. Uvnitř bylo jen tolik místa, že nebylo možné uniknout objetí. Skrz mokré šaty jsem ucítila teplo jeho těla, poprvé jsem tak blízko slyšela tlukot jeho srdce. Bušilo stejně jako moje. Zvedla jsem hlavu. Oči se setkaly a rty se spojily. Byl to náš první nesmělý polibek. Tak rychle, jak začalo pršet, tak náhle déšť ustal, jako by nám chtěl říct „napoprvé stačí“. Nad divadlem zářila duha.

 

Červen 1939

Nedaleko našeho bydliště v Moskvě, rozkvetla lípa. S Rašidem jsme sbírali lipové květy a pak je sušili. Omamná vůně naplnila celý byt, připomněla mne jak já s maminkou sbírali voňavé trsy květu v Praze, zastesklo se mě po domoví. Rašid se všiml, smutek v mých očích a s nezbednou jiskrou v očích se mě zeptal:
„Chceš do Prahy?“
„Bože, jasně že chci, ani nevíš jak.“
„Tak pojď.“
Zarazila jsem se, ale on mě neúprosně táhl k Starému Arbatu, ulici, kde kdysi žila moskevská aristokracie.
„Dívej se, tady je Praha, stojíme vedle ní.“
„Promiň, ale vždyť to je jídelna NKVD!“
Moje reakce ho nepřekvapila a pokračoval.
„Ta jídelna se dříve jmenovala restaurace Praga a byla nejlepší v celém městě. Zde obědvávala smetánka společnosti: Tolstoj, Stanislavskij, Majakovskij, Cvětajevová, malíři, zpěváci a jiní umělci. Po revoluci se restaurace stala jídelnou pro dělníky, a tak postupně ztratila noblesu. Zmizely ubrusy ze stolů, protože dělníci u jídla nesundávali pracovní oděv, zmizely vybrané pokrmy, zmizela i společenská smetánka, ale Moskvané stejně jako dříve říkají restaurace Praga. Název ‚Praga‘ ukrývá hodně: stesk po dobrém jídle, po vybrané společnosti a myslím, že i stesk hladového člověka po nedojedeném jídle v době hojnosti.“
V tu chvíli jsem byla Moskvanům vděčná za tu dobrou vzpomínku na „Pragu“. I pro mne se teď stala Praha územím dalekým a plným dobrých vzpomínek.
Ale tak jako mně se stýskalo po Praze, Rašidovi se stýskalo po Krymu. Do setkání s nim já vůbec netušila, že existují krymští Tatary, povolžské, astrachaňské, sibiřské. Já jsem, jak i mnozí z Evropy myslila si že Tatary jeden národ. Z jeho vyprávění jsem se o tom poloostrově dozvěděla skoro všechno. Cítila jsem, jak voní zralé plody ovocných stromů, jak chutná hruška Bera, jak levandule barví velká pole do fialova a ve stepi kvetou máky, tulipány a chrpy, jak v každém domě voní káva připravovaná v džezvě. Z toho, co Rašid říkal, jsem pochopila, že Krym je celý svět v miniatuře, že každý kout poloostrova je tak odlišný od ostatních, že máš pocit, že cestuješ z jednoho světadílu do druhého. A stejně tak různorodí byli i lidé. Na Krymu žili vedle sebe Bulhaři, Němci, Italové, Arméni, Židé, Řekové, Rusové, Ukrajinci, Cikáni i krymští Tataři a každý tu měl svůj vysněný kousek ráje. Proto krymští Tatary se liší od jiných Tataru kulturními zvyky, jazykem a obrazem života.
Tam u Pragi rašidový teplé ruce se dotkly mé ruky a pak se na mě vážně podíval. V jeho očích jsem zahlédla nějaké zaváhání. Pak tiše promluvil.
„Za rok budu mít promoci a pojedu domů.“
Na chvilku se odmlčel.
„Jela bys se mnou na Krym jako paní Achmatovová?“
„Ano!“ odpověděla jsem bez rozmýšlení a těsně se k němu přitiskla.
Již od prvního setkání jsem věděla, že on je má láska na celý život. Ale ani jeden z nás netušil, že nikdy neuslyšíme slova oddávajícího: „Přeji vám štěstí až do konce života,“ a že nás okolnosti odloučí navždycky. Sňatek s cizinkou v Sovětském svazu nebyl jednoduchý, na povolení se čekalo dlouho a v našem případě vše skončilo obviněním Rašida ze špionáže a spojení s agentkou cizí země. Proto se Rašid ocitl v jednom z lágrů gulagu /GULAGu/?
Můj otec pochopil, že i nám hrozí stejný osud, a díky kamarádovi z Irska jsme vězení o vlásek unikli. Odjeli jsme z Moskvy do Dublinu a táta pak do Londýna. Tam vstoupil do československých legií. Já jsem zůstala jako společnice v neutrálním Irsku na statku jedné malířky. Od odjezdu z Moskvy jsem o Rašidovi neměla žádné zprávy, netušila jsem, že v létě 1944 už jeho podlomené zdraví nevydrželo a v lágru zemřel. Na mé dopisy na Krym nikdo z Rašidových příbuzných neodpovídal. Možná se dopisy do jejich rukou nikdy nedostaly.

Dopis druhý.
„Drahá Markéto,
konečně přišlo léto, na teploměru je plus patnáct stupňů. Nad naším barákem rozsvítili červenou hvězdu. Tak to značí, že naše skupina splnila denní úkol a zato nás dnes vezmou do termálního jezera. Pára se vznáší nad klidnou hladinou. Netrpělivě odhazujeme oblečení a nahými těly zvlníme malé jezero. Voda je teplá jako v koupeli, jsem na vrcholu blaha, ponořím se celým tělem a první, na co pomyslím, jsi ty. I ostatní chlapi z našeho baráku si mlčky užívají teplou vodu, která trochu páchne sírou. Asi nechtějí rušit své ani cizí vzpomínky na milované. Možná si někdo představuje, jak leží pod teplou peřinou s manželkou nebo si hraje s dítětem. Anebo se snaží udržet v paměti tváře svých blízkých. Nikdo neví, jak se za dobu jejich nepřítomnosti změnili. Proto u jezera panuje neskutečné ticho.
Na svazích hor ve stínu stromů leží malé ostrůvky sněhu. Jaro a léto je krátké, ale žádné sněhové ostrůvky nemohou zabránit tomu, aby kvetly rostliny. U cesty k lágru bujně kvete bagulník. I když to zní neuvěřitelně, tenhle druh rododendronu vydrží, na rozdíl od těch, které rostou u nás, mráz i žár. Nechce se mi opouštět teplé jezero a to krásné místo, ale musím. Cestou zpět utrhnu několik květin bagulniku, voní omamně a trpce. A vzpomenu si, že podobné kvítky jsi měla na letních šatech. Určitě je dnes máš na sobě a sbíráš doma v Praze lipový květ.
Můj kamarád Michal už pár měsíců dává mi pit odvar s bagulniku a mě je lip. On je povoláním botanik, proto se jeho život trošku liší od toho našeho. Stráž mu občas dovolí jít mimo zónu do lesa na sběr léčivých bylin, hřibů, borůvek a cedrových ořechů. Něco málo připadne i mně, a možná proto jsem zatím zdravý. Chtěl bych se vrátit k tobě, věřím, že ani za deset let na mne nezapomeneš, proto Michalovu pomoc vděčně přijímám. Miluji tě, má drahá, ty jsi můj svět a já jsem tím to světlém žijí.
Tvůj Rašid.“

Všichni dopisy, od Rašida připomenuly mi jeden rozhovor s lady Beth na statku, kde jsem žila jako její společnice v období války. Od odjezdu z Moskvy jsem o Rašidovi nic nevěděla. 

Na dopisy jeho matce jsem nedostávala odpověď. Nejdříve jsem si myslela, že je to kvůli okupaci Krymu německými vojsky. Netušila jsem, že po osvobození poloostrova jeho rodinu deportovali. Lady Beth si všimla, že mne to trápí. Zavedla mne do rozkvetlého jabloňového sadu, posadily jsme se na lavičku a ona začala mluvit:
„Netrap se, má milá Margaret, všecko bude dobře, najdeš svého milého. Jednou ses mě zeptala, proč maluji květiny. Snažím se zapomenout na hrůzy války. Krása květu mi daruje klid a pomáhá mi žít dál. Zrovna teď kvetou jabloně a včelky sbírají nektar. Je jim jedno, jestli kolem zuří válka, nebo panuje klid, včely prostě plní svůj úkol. A ten úkol žit za každých okolnostech a myslet jen na krásné a dobré věci.“
Každé slovo v dopise potvrzovalo moudré slova lady Beth. Rašid, jako obvykle, viděl krásu a dobro, díky tomu měl sílu žít v tom hrozném mrazivém místě.
Do Prahy jsem se z Irska vrátila až po válce. Díky lady Beth jsem v Irsku vystudovala vysokou školu a po návratu do Prahy jsem pracovala jako překladatelka. Roky jsem se snažila najít Rašida nebo se o něm něco dozvědět. Všechny pokusy skončily neúspěšné. V roce 1946 jsem poznala Teodora Fialu a provdala se za něho. Naše manželství bohužel netrvalo dlouho. V roce 1948 jako důstojník, který bojoval po boku s Angličany skončil v Jáchymově. Válečná zranění a hrozné podmínky v uranových dolech mu na zdraví nepřidaly. Zemřel, a tak jsem zůstala sama. Nové vztahy jsem nevyhledávala, na další ztrátu jsem nebyla připravená. Perzekuce se dotkla i mě. Moje manželství s Fialou a pobyt v Irsku byl podle komunistů nevhodný pro překladatelskou činnost. Šla jsem dělat uklízečku na nádraží.

 

Kapitola 2: MARKÉTA A ATIKE
Květen 1990

V Praze všude kvete šeřík, se kterým se neodbytně vracejí vzpomínky. Svou první lásku nevrátím, ale vzpomínka na ni stále žije se mnou. Divám se na staré foto z Moskvy a vzpomínky pálí mě srdce. Chci na Krym, na místo, kam jsme měli jet s Rašidem. Chci si poslechnout zurčení fontány lásky v bachčisarajském paláci, podívat se na posvátnou horu Čatyrdag, ponořit se do mořských vln, podívat se do domu, kde se narodil můj Rašid. Chtěla bych s ním vést rozhovor, na dlouhá léta přerušený.
Napsala jsem Atike, jestli pozvání na Krym platí. Zanedlouho přišlo potvrzení.
V hale simferopolského letiště stála elegantní žena. Nevím jak, ale hned jsem poznala, že je to Rašidova neteř. Vysoká, štíhlá, černovlasá, tentýž pohled v tmavých očí, ve kterém se snoubily laskavost a vnitřní síla. Také ona mě poznala okamžitě. Beze slov jsme se obejmuly a obě měli slzy na krajíčku. Mlčky jsme šly na parkoviště, kde stálo její auto. Atike sedla za volant a během několika minut jsme se ocitly u patrového domu s malou zahrádkou. Před brankou na nás čekala starší žena, Rašidova sestra Gulnur. Dlouho jsme nemohly najít slova. Pojila nás láska k jednomu muži a bolest z jeho ztráty. Každá však vzpomínala na Rašida jinak: jedna ho znala jako bratra, pamatovala si ho od jeho narození, Atike ho znala z matčina a babiččina vyprávění a já jako milovaného muže. Atike na chvíli odešla z pokoje. Gulnur si mne dlouho prohlížela a pak řekla:
„Víte, že si zamilovaní bývají něčím podobní. Dívám se na vás a vidím svého bratra, i když máte světlé vlasy a modré oči. Víte proč? Protože láska vám dala kousíček Rašidovy duše. Dívali jste na svět stejnýma očima a on určitě převzal něco od vás, drahá Markéto.“ Ta slova mne dojala, jsem vděčně se dotkla její ramena.
Atike se vrátila s tácem plným sladkostí. Místnost se naplnila vůní kávy a rozhovor se rozproudil. Gulnur vyprávěla o tom, jaký byl Rašid v dětství. Po kávě Atike přinesla album s rodinnými fotkami. Gulnur komentovala každý obraz, a tak mne seznamovala s celou rodinou. U poslední fotografie se usmála a znovu se na mne podívala.
„Vidíte, drahá, jak jste si podobní.“
Byly to fotografie z moskevského parku. Já uprostřed kvetoucího šeříku a Rašid. Jako před mnoha lety se na mne z fotek díval usměvavý mladík. Znovu mi celým tělem proběhla horká vlna, znovu se mi zastavilo srdce. Vzpomínky na Rašida se mi překotně promítaly před očima jako filmový pás. Gulnur nepřestávala mluvit o každém bratrovi, vzpomněla i Eskendera.
„Škoda, že tady s námi není Eskender. On teď přednáší na Univerzitě v Heidelbergu. Na Krymu bohužel nemá možnost pracovat ve svém oboru. V Německu si ho váží, má tam dokonce výzkumnou laboratoř. Manžel Atike a její syn jsou také v Německu. Nevím kdy přijde čas na jejích návrat. Ale věřím, že si najdou čas, aby vás v Praze navštívili.“
Nenacházím slov. Že by vědec takové kapacity ve své zemi nenašel místo. I když, co se divím, vždyť u nás v Československu to bylo dřív to samé. Kolik talentovaných lidí emigrovalo nebo muselo pracovat na podřadných místech.
Pak mě Atike zavedla do svého pokoje. Všimla jsem si, že na policích knihovny leží spousta novin, složek a několik knih, které napsala Atike. Zeptala jsem se jí, co je to za dokumenty.
„V těch složkách, novinách a knihách je osud mého národa od roku 1944. Každá složka skrývá tisíce příběhů deportovaných krymských Tatarů. Sbírám materiály po celém Sovětském svazu: v Rusku, v Kazachstánu, v Uzbekistánu, na Sibiři. Dělám to už od studentských let.“
„Můžeš mi něco přečíst?“ požádala jsem Atike.
„Nebudou to veselé historii, Markéto“.
Nepamatují všichni příběhy, no dva z nich hluboko vryli v mou paměť.
Jedna historie povídala o ženě, která nestihla vyzvednout malého syna z mateřské školky, když ji vtloukli se starší dcerou do dobytčího vagonu. Ani prosby ani slzy neobměkčily srdce vojáků. Představa, že tříletý synek pláče strachy, že sám bezbranný v davu cizích lidí svíralo srdce až do posledního dne. Marně psala dopisy do Dětských domovů celé zemí. Hořekovala že spoustu let přichází syn v jejím snu jako malý kluček, i když jemu mohlo byt padesát let. Litovala, že nemůže utěšit synka jak bývávalo dřív, že nemohla s nim sdělit radosti i bolesti. A rok co rok čekala na ne.
Pak druhá historie. Dospělé děti, které na prahu smrti matky nemohli splnit jediné její přání – odvézt umírající matku na Krym. Dětí, kterým bylo za šedesát let, které už měli vnuky, - bezmocně plakali. Nemohli tam ji odvézt ani letadlem, ani vlakem, ani autem. Cesta na Krym pro nich byla zavřena. V každé větě jsem cítila tolik bolesti ze ztráty blízkých lidí. Každé slovo obsahovalo tolik touhy vrátit se do rodné země. Nestyděla jsem se za slzy, které se mi nezadržitelně řinuly po tváři.
„Kolik matek neuviděla svoje děti růst, založit rodinu, protože nepřežily hrůzu deportace. Někdo ztratil dítě ještě na Krymu, někdo na nádraží v Saratově, městu na Volze. Tam naše vláda rozhodovala, koho poslat na Ural, koho na Sibiř, koho do Uzbekistánu…“ smutně dodala Atike.
„Bože, milá Atike, kolik obětí přinesl váš národ na oltář komunismu! Jak jste našli sílu žít dál, bojovat za svá práva? Vláda by měla své národy chránit, ale ta vaše se ke svým národům chová jako macecha. Vždy nacházela – a nachází dodnes – důvod potrestat své děti: jednou za to, že je někdo bohatý, podruhé, že umí dobře hospodařit, a pak třeba za příslušnost k určitému národu. No a co ty, kde čerpáš silu sbírat materiál, zpracovat a vydat tolik knih?“
„Jestli o tom nemluvit lidé zapomenou, smíří se s tím. A slovo oběť pro mne- tabu. Oběť se vzdává, ztrácí sílu žít. Můj národ žije. Přes všechna ta příkoří zachránil své tradice, písně a tance, jazyk, všechno, co národ spojuje a tvoří. My jsme jako pramen vody, který si najde cestu i skrz kameny. Pochopíte to, až projedete Krym. Každý, komu se podaří vrátit se do své země, najde pramen a postaví tam češme, něco jako vaši studnu. Hodně jich za naší nepřítomnosti zbořili a zasypali. Po deportace na Krymu zanikaly prameny, Krym ztrácel svoji krásu a hojnost.“
Další dny mě Atike seznamovala se svými kamarády z řad malířů, architektů, muzikantů, doktorů medicíny a věd i obyčejných lidí, kterým se podařilo vrátit do země předků. Tehdy jsem pochopila, že slovo oběť opravdu ke krymským Tatarům nepatří. Díky těm báječným lidem jsem uviděla, v čem je jejich síla – v lásce k rodné zemi, k předkům a důstojnosti. Nikdy neklesali na duchu, neklesli na úroveň těch, kteří je vyhnali z domova a kteří obsadili jejich domovy. Prostě chtěli žít v zemi, o kterou se starali, kde sázeli stromy, stavěli domy, skládali písně a tančili tance svých předků, jako jeden národ.
Z povídání mladého modrookého blonďáka jsem se dozvěděla, že krymský chanát byl civilizovaný evropský muslimský stát se svými zákony, tradicemi, kulturou, mincovnou, architekturou. Jmenoval se Aleksa Gajvaronsky, nebyl Tatar, byl krymský Polák, a Krym miloval takový, jaký byl v období vlády tatarských chánů. O Řecích, Benátčanech i druhých národech,které budovali Krym. Toho dne jsem si uvědomila, jak málo víme o národech republik Sovětského svazu, jak si mylně myslíme, že civilizaci jim přinesli jenom Rusové. Přitom oni spíše rušili civilizace, které se vytvářely po staletí.
Druhého dne jsem se rozhodla seznámit s místy, o kterých mi vyprávěl Rašid, kde to měl rád. Poprosila jsem Atike, aby mi půjčila auto a mapu poloostrova. Atike chápala, že na setkání s láskou je třetí zbytečný.
Moje první cesta vedla do Bachčisaraje k domu, kde se Rašid narodil a odkud dojížděl do Moskvy, která se mu stala osudnou. Dlouho jsem si dům prohlížela, až z něho vyšla stará žena s očima chladnýma a pichlavýma jako ostnatý drát. Hrubým nepříjemným hlasem se zeptala:
„Čo zděs chotite? Opjať chotite posmotreť, gde vy žili? Ubirajtěs!“1
Šla jsem co nejrychleji to šlo přič.
Chánův palác v Bachčisaraji, který přetrpěl změny ještě v době Kateřiny Veliké, pomalu chátral a historických exponátů v něm bylo také málo. Jen bílá a červená růže ležely na římse fontány lásky a kapky vody stékaly z jedné mramorové číše do druhé, jako slzy po ztracené lásce. Legenda vypráví o dvou zamilovaných, kterým osud nepřál, aby se spojili, stejně jako nám. Puškin ten příběh upravil, od skutečné historie se lišil. Chánovi Krymu Girajovi zemřela milovaná žena Dilara. Fontánu dal chán vybudovat u Dilařina mauzolea, ale po letech ji z neznámé příčiny přestěhovali do paláce. Teplý vánek se dotkl mých vlasů a já jako bych slyšela tichý hlas:
„Ahoj Markétko.“
Ohlédla jsem se, nikoho jsem neviděla, ale stejně jsem cítila Rašidovu přítomnost.
V hlubokých kolejích pískovcové cesty v jeskynním městě Čufut-Kale už dávno nebylo slyšet zvuk kol povozů, v tom tichu šustil jen suchý vítr, který volně pronikal do bývalé synagogy a do prázdných domů starodávných obyvatel. Představila jsem jak děti zde hrály na schovávanou a ozvěna opakovala po nich každé slovo a smích, a mne se zdálo , že mi teplý vítr přináší veselý smích malého Rašida.
Cesta na posvátnou horu Čatyrdag nebyla jednoduchá, přesto jsem se rozhodla, že tam dojdu. Utrpení krymských Tatarů připomíná trnitou cestu na vrchol hory. Unavená výstupem jsem si sedla na skálu, poslouchala sténající hlas větru a znovu jsem byla s tebou, můj milovaný. Tisíce krymčan zde snili o svobodě.
Černé moře se svou proměnlivou povahou zůstalo nezkrotné i krásné. Kolik mořeplavců ho překonalo, aby se usadili na Krymu? Všechno poznávám, všechno je tak, jak mi popsal Rašid, ale něco tu přece chybí. Zanikla mnohojazyčná řeč, zanikly písně a tance, které spojovaly národy Krymu.
Návrat krymských Tatarů v devadesátých letech byl bohužel moc bolestivý, stejně jako jejich násilné vystěhování v roce 1944. Poznala jsem to i při projížďce po Krymu.
Stala jsem se svědkem jedné neuvěřitelné situace. Po cestě na sever poloostrova jsem ve stepi zaslechla řev buldozeru a křik lidí. Tomu, co jsem pak uviděla, se nechtělo věřit. Uprostřed stepi, kde široko daleko nebyly žádné domy, bydleli ve stanech. Vystrašené děti se schovaly za zády rodičů. Vedle jednoho stanu stál skoro hotový dům, na který najížděl buldozer. Majitel domu se se slzami v očích bezmocně díval na tu zkázu. Neměl možnost bránit se ani buldozeru, ani davu lidí, který řval a nadával na Tatary. Akci pravděpodobně organizovali s vědomím držitelů moci. Milice jen přihlížela, nepodnikala nic, aby zastavila buldozer a odehnala nepřející dav. Dav s velkou dávkou zloby vykřikoval: „Pryč z Krymu, zasraní Tataři, zrádci a pomahači fašistů! Vraťte se tam, odkud jste přišli!“ Drsná slova létala z úst starých i mladých žen a mužů. Bylo to hrozné. A to se stalo v době, kdy křivě obviněný krymský tatarský národ oficiálně rehabilitovali.
Po několikadenní projížďce po poloostrově jsem se Atike zeptala:
„Viděla jsem váš dům v Bachčisaraji. Vám ho nevrátili?“
„Prakticky nikomu nic nevrátili. Někteří museli svůj majetek vykoupit za šílené peníze. Ale my jsme už nechtěli prožívat bolest ze ztráty, chybí nám tu babička, děda a tři strýčkové. Bez nich je ten dům pro nás cizí.“
Odjížděla jsem z Krymu s těžkým srdcem. Do Prahy jsem si přivezla nejen vzpomínky na nádherný poloostrov, na Rašida, ale i svědectví o tragédii jeho rodiny. Přemýšlela jsem o tom, že v Československu někteří lidé vůbec netuší, čeho se v listopadu 1989 zbavili.
Ano, musím ty příběhy zveřejnit, aby si ti, kterým se stýská po socialismu, přečetli aspoň něco z toho, jak to vypadalo v Sovětském svazu ve skutečnosti. Když tam mluví o „družbě“ mezi národy, zapomínají říct, že v únoru roku 1944 deportovali jako nepřátele státu obyvatele Kavkazu: Čečence, Inguše, meschetské Turky. Z Krymu: Němce, krymské Tatary a záhy po nich vystěhovali Armény, Bulhary, Řeky, Italy… Tak vypadá přátelství?
Pro mne navždy zůstane záhadou, jak je možné, že tak bohatá, velká a krásná zem dovolila, aby se život jejích dětí obrátil v peklo.
Díky, táto, že jsi to pochopil včas.

 Kapitola 3: ZEJNEP A AHMED
17. květen 1944, Bachčisaraj, Krym

„Mami, už přišly první dopisy z fronty. Pošťačka je nestíhá roznášet, asi jí zítra půjdu pomoct. Možná tam budou dopisy od tatínka a bratrů,“ oznamuje nadšeně mamince Eskender.
„Samozřejmě. Možná i my dostaneme nějakou zprávu.“
Zejnep od rána vařila a pekla koláče z toho mála, co jim se synem zbylo, aby mohla se sousedkami pohostit vojáky, kteří za ně bojovali na frontě, jak si ve své naivitě myslela. Večer už byla unavená, ale spokojená. Vždyť ti chlapi bránili zem proti fašistům. Ženy se dívaly na muže, s jakou chutí jedí domácí pokrmy, a každá vzpomínala, jak ta jídla chutnala manželovi či synovi a dojetím ronily slzy. Děti běhaly kolem vojáků a prohlížely si jejich zbraně a vyznamenání. Ty, které si nepamatovaly svého otce, se skoro každého ptaly, jestli právě on není jejich táta.
Všechno to v Zejnep vyvolalo smíšené pocity. Radost z toho, že je Krym svobodný, bolest za děti, které nikdy nepoznají otce, a nejistota, jestli její manžel a synové žijí. Bude se modlit a těšit se na setkání s nimi.
Aby se zbavila nepříjemných myšlenek, přehodila si Zejnep přes ramena šálu a šla zkontrolovat dvůr, slepice v kurníku a krávu s čerstvě narozeným teletem. Byla ráda, že se jí v hrozné době okupace podařilo zachránit krávu a slepice. Aspoň netrpěli hlady a ještě se mohla podělit se sousedy o vejce a mléko. Všude vládl klid, jen Zejnepino srdce slyšelo něžné zvonění třpytivých hvězd na jasném nebi. Kvetoucí zahrada zahalila klidnou noc jemnou vůní. Pěticípé bílé květy kdoule voněly po růžích a bylo jich tolik, že nebylo vidět listy stromu. Hrušeň Bera rostoucí do tvaru pyramidy kvetla jemně růžově. Oba stromy slibovaly bohatou úrodu. Zejnep si představovala, jak se jí sladkokyselý plod rozpouští v ústech jako máslo a zanechává po sobě jemnou mandlovou příchuť. Taková je ta oblíbená hruška Bera. Už si představovala, jak po válce usedne rodina k jednomu stolu plnému oblíbeného jídla. A smích a radost zaplní dům.
Ta idylická noc jí připomněla poslední noc před loučením s Ahmedem v létě roku 1941. Seděli spolu na lavičce pod stromem, nemluvili, jen se pevně objímali a tím objetím říkali vše: manželství spojené láskou a štěstím jim darovalo pět nádherných děti. Doufali, že budou mít spokojený život naplněný radostí. Rok po narození Rašida přišla revoluce, mysleli si, že nese svobodu. Pak se narodila Gulnur a přišla občanská válka. Když se narodila dvojčata Ibrahim a Mustafa, přišel záměrně vytvořený hladomor, zázrakem přežili. Nejmladší Eskender se narodil v klidném období. Zdálo se, že mír bude navždy. Probudila se naděje na klidný život. Bohužel první rána přišla z Moskvy. Rašid studoval na fakultě žurnalistiky, ale kvůli lásce k jedné Češce ho poslali do lágru na Sibiř. Chtěl se oženit s dívkou, kterou miloval, co je na tom špatného? Vždyť na Krymu žije spousta různých národů, ani Češka by nikomu nevadila.
Dotek Eskenderovy ruky přerušil vzpomínky.
„Mami, pojď domů, nemůžu usnout, pořád myslím na tátu a bratry.“
„Já taky, miláčku, já na ně taky myslím. Podívej se nahoru, hvězdy nám slibují krásný a šťastný den. Až se vrátí naši hrdinové z války, zase bude dobře. A zítra tu bude veselo, z Dagestánu přijede Gulnur.“
Myslela i na to, že se možná po odpykání trestu vrátí domů i Rašid. Milostivý Alláhu, chraň naše milované!
„Abych nezapomněla, včera dostala Nina Petrovna oznámení o smrti manžela, padl v bitvě u Kyjeva. Musíme jí pomoct. Zítra jí odneseš mléko a vejce. Víš, jak u nás říkají: ‚I kdyby práh vdovy ze zlata by byl, každý dar zmírní její bolest ze ztráty.‘“
„Jasně, mami.“
„Pojď spát, Eskendere.“
„A můžu dnes spát s tebou, mami?“
„Copak, ty chceš být můj ochránce?“
„Nevím, prostě chci být s tebou.“
Zejnep to trochu překvapilo. Od té doby, co jsou otec a bratři ve válce, Eskender si myslel, že už je příliš velký na to, aby hledal útočiště v náručí matky. Zejnep přitiskla syna k sobě. Teplo jeho těla a pravidelné dýchání v ní posílilo naději v lepší budoucnost. Ovšem následující den začal jinak, než slibovala klidná noc a třpytivý daleký vesmír.
Zejnep probudilo vytí psů. Co je mohlo zneklidnit? Možná někdo zemřel? Naléhavé bušení na dveře a hrubý povel v ruštině probudil Zejnep a Eskendera ze spánku. Byly 4 hodiny ráno.
„Otevřete dveře, zasraní Tataři! Podle rozkazu NKVD vás deportujeme!“
Výzva NKVD – nechvalně proslulého Lidového komisariátu vnitřních záležitostí – nevěstila nic dobrého. Strach jí sevřel srdce, podlomila se jí kolena, ale přesto otevřela dveře. Před ní stál jeden z těch vojáků, pro které celá ulice připravila pohoštění na oslavu osvobození Krymu. Zejnep se na mladíka nevěřícně dívala, chtěla se ho na něco zeptat, ale jeho ostrý nenávistný hlas dal na vědomí, že on je tady jen kvůli vyhlášení rozkazu.
„Davaj, davaj, ševelis!“ řval na ni rusky. „Patnáct minut na sbalení věcí, ne víc než čtyři kila na osobu, jídlo, nože a jiné ostré předměty nebrat!“ zněl rozkaz.
Zejnep neměla mnoho času na přemýšlení. Vzala s sebou jen kabelku s dokumenty, fotografie rodiny, dopisy od manžela a synů a malý balíček v hedvábném kapesníku. To vše měla sbalené už z doby, kdy na Krym vpadla německá vojska, pro případ evakuace. Tehdy netušila, že ty věci bude potřebovat k deportaci. Vyděšený Eskender chytil fotoaparát a školní brašnu. Vyšli ven do chladného rána bez teplého oblečení.
V ulici na okraji města stálo plno zmatených lidí. Křik žen, pláč dětí, nářek starců, všechno se slilo v jeden hrozivý zvuk, který se nepodobal ani bouřlivému moři, ani vichru, co smete na své cestě všechno jako pírko. Byl to hlas lidského zoufalství a volání k vyšším silám. Luna zbledla a hvězdy mizely, jako by se styděly za to, co předpověděly. Lidé zůstali se svým neštěstím sami. Téměř u každého domu se hromadily matrace, polštáře, šicí stroje a jiné domácí vybavení. Zejnep zahlédla Ninu Petrovnu, jak táhne do dvora jejich bučící krávu, za kterou běželo vyděšené tele. Zejnep v duchu děkovala sousedce za starost o krávu, ale pak uviděla, jak se
Nina Petrovna bezostyšně hrabe v jejich věcech. Víra v dobrý úmysl té ženy zmizela. Smutnou úvahu přerušil Eskenderův křik. Jeden voják mu z krku strhl foťák a zařval:
„A to je co, smradlavý Tatare, foťák? Neříkej, že umíš fotit.“
„Umím, vrať mi ho, je to dárek od táty.“
„A kde je tvůj zbabělý otec, utekl s Němci?“ urážel dál voják chlapce.
„To není pravda! Můj táta je hrdina, má medaili za odvahu, má nejvyšší vyznamenání, Řád hrdiny Sovětského svazu. Počkejte, až se vrátí, zabije vás.“
„No, no, štěně, už se třesu strachy, tvůj otec se nevrátí,“ vysmíval se voják. Eskender zaťal pěsti a chystal se vrhnout na vojáka, ale ten skolil chlapce na zem. Zejnep si klekla vedle syna, objala ho a šeptala: „Uklidni se, on má zbraň a je větší než ty. Skryj svou hrdost. Musíme žít, jinak nás táta, tví bratři a Gurnul nenajdou.“
Na nádraží, kam svezli Tatary z různých míst, na ně u dobytčích vagónů čekali další vojáci. Zejnep poznávala ty, se kterými ještě včera seděli u jednoho stolu. Proč se dnes lidem odvděčují tímto způsobem?
„Do vagónů!“ zazněl nad davem rozkaz z amplionu.
Lidé strnuli, zmlkly i děti, které ještě před chvílí plakaly. V tom neskutečném tichu slyšeli jen soptění lokomotivy a ranní klekání, ke kterému zvonili v pravoslavném kostele. Pak vzduch prořízl další urážlivý povel.
„Na co čekáte, tatarské mordy, pohyb, pohyb! Dobytku dobytčí doprava, co jste si mysleli, že vás povezou první třídou? Tolik pocty si zrádci a němečtí přisluhovači nezaslouží!“ Zejnep se snažila pochopit, proč jim tak říkají a proč si nesměli vzít věci, které Tatary živily – šicí stroje, zemědělské nářadí, ani věci denní potřeby, postele, talíře, konvice na umývání, které patří do každé muslimské rodiny. To asi není deportace, asi je vezou na popraviště! Strachem jí hučelo v uších. Viděla křik lidí, ale skoro je neslyšela, zvuky k ní přicházely jakoby přes nějaký filtr. Jejich kroky a sotva slyšitelný dech připomínaly šelest stromů a žalostný pláč kojenců a malých dětí zněl jako hlas raněného ptáka.
Lidé pokorně lezli po šikmé ploše do vagónů – bez reptání, bez naděje, tiše, jako když na podzim padají ze stromů uschlé listy, poslušně, jako předurčení ke zkáze. Každý vagón naplnili jako plechovku sardinek. Vedle sebe se tísnili lidé známí i cizí. Nebyli mezi nimi ani Rusové, ani Ukrajinci. Teď teprve Zejnep došlo, proč se na Krymu před nedávnem provádělo sčítání lidu a proč kladli důraz na národní příslušnost.
Vlaky plné krymských Tatarů jeden za druhým odjížděly na východ. Nad prázdnými domy a ulicemi neklidně létala hejna ptáků. Krávy, ovce, kozy, slepice a husy bučely, mečely, kvokaly, kejhaly hlasem, který jim dal Bůh. Přišel čas krmení a pastvy, ale majitelé zmizeli. I ti němí tvorové poznali, že je čekají krušné časy. Hlas strachu a nejistoty splynul v jeden, nikým neřízený, sbor. Domy pod taškovými střechami statečně mlčely, ale i ony měly strach. Kdo je bude milovat, kdo se o ně postará?
Vlak jel bez zastávky dva dny. Vůz se plnil sténáním, pláčem dětí, modlitbou starců. Ostrý zápach moči, menstruační krve a těžký zápach potu ztěžoval dýchání. Ženy se ostýchavě snažily schovat zakrvácené šaty a muži odvraceli oči, aby je neuváděli do rozpaků. Lidé se styděli, že všechny potřeby museli vykonávat vedle cizích lidí. Ta vůně života zkoncentrovaná v malém prostoru zabíjela. K zápachu života se vplížil zápach smrti. Vedle sebe jeli na východ živí i mrtví. Zejnep však víc než všechny hrůzy kolem trápila starost o dceru. Co je s ní? Kde je? Ve kterém vlaku je? A co když i ona jede s nimi, ale v jiném vagóně?
Na první zastávce se s rachotem otevřela vrata. Prudkým náporem kyslíku lidé omdlévali a padali u trati. Mezi živými byli i mrtví, kteří se celou cestu opírali jeden o druhého. Nohy od nehybného stání ztuhly. Mozek zakalený hladem, žízní a únavou nemyslel.
Výkřik vojáka: „Hej, Tataři, běžte se napít, tam je napajedlo,“ najednou probudil mozek, ale nohy sloužily málokomu. Většina lezla po čtyřech. Ti, kteří už se dostali k prameni, do sebe nedočkavě strkali. Ta podívaná jednoho z vojáků očividně pobavila a rozhodl se ještě víc ztrapnit žíznivé lidi.
„Hej, Tataři smradlaví, do fronty, máte tolik času, kolik potřebuje na dočerpání zásob naše lokomotiva!“ zařval voják, kterému vedle pušky visel Eskenderův fotoaparát.
Zejnep klopýtala od vagónu k vagónu a volala: „Gurnur, Gurnur...!“ Nikdo jí neodpovídal. Zklamaně šla pomalu ke studni, kde se vytvořila dlouhá fronta. Pochopila, že nemá šanci se k vodě dostat, a sedla si na zem. Eskender přispěchal k matce, z dlaní mu po kapkách stékala voda na zem. Oči prosily matku, „napij se“, nemohl mluvit, protože měl tváře nafouklé jako křeček. Zejnep vděčně přitiskla rty k synovým dlaním, napila se a políbila vlhké dlaně. Eskender ukázal na své tváře. Matka pochopila, jaký poklad se skrývá v napnutých tvářích. Eskender přitiskl své rty k matčiným. Voda z jeho úst smíchaná se slinami byla hustá a trochu nasládlá. Dojatá synovým činem chtěla říct něco milého, ale knedlík v krku zavřel cestu ke slovům, jen ho něžně objala. Pak uviděla, že vlak stoji nedaleko velké řeky, určitě je to Volha. Hlavou jí prolétla první myšlenka: „Jak by bylo fajn se napít, vlézt do vody, očistit tělo, osvobodit se od špíny.“
Nebyla v tom sama. Žena, které včera zemřelo miminko, šla k řece s bezvládným tělíčkem v náručí a vstoupila do vody. Někteří lidé se rozběhli za ní. Najednou zazněl výstřel a žena s dítětem klesla k hladině. Velká vlna ji unášela daleko od břehu. Dav instinktivně zastavil a nevěřícně se díval na to, co se stalo. Zde u města Saratov se rozhodovalo o tom, která souprava z Krymu pojede směrem na Uzbekistán, která na Sibiř a která na Ural. Zejnep s Eskenderem jeli směr Uzbekistán. Znovu zazněl rozkaz.
„Do vagónů!“
Fronta od studny se dala do pohybu. Všichni se napít nestihli, vojáci dovolili vzít do vagónu dva kbelíky vody. Matka a syn zamířili s ostatními k vlaku. To, co uviděli, bylo hrůzostrašné. Oči mrtvých se nehybně dívaly na ty, co zůstali živí.
„Co čumíte, vyhazujte mrtvoly! Zbude vám víc místa,“ ironicky poznamenal jeden z vojáků.
Shrbený stařec došel k vojákovi s prosbou.
„Dovolte nám pohřbít naše zesnulé.“
„O to se postarají funebráci. Běž do vagónu a zkontroluj, jestli tam nejsou další mrtvoly.“
V rohu vozu nehybně seděl chlap bez rukou a nohou, před nedávnem ho rodina dovezla z fronty. V Saratově rodinu rozdělili a on zůstal sám. Takovým invalidům říkali „samovar“. Zůstal jim jediný důležitý úd – orgán pro vyměšování a rozmnožování. Teď byl mrtvý. Stařík nevěděl, co dělat. Z venku se ozval hlas strážce.
„Spěchej, pokud tam je mrtvola, shoď ji dolů.“ Stařec potáhl mrtvého k východu jako pytel brambor, slezl z vagónu a stáhl nebožtíka dolů.
„Prosím vás, dovolte toho člověka pohřbít, vždyť za nás bojoval proti Němcům, podívejte se, má medaile,“ prosil stařec vojáka.
Ten se pohrdavě podíval na prosebníka a odpověděl krátce, nevratně. Zazněl výstřel. Stařec padl na zem se sepjatýma rukama.
„Řekl jsem vyhazovat mrtvé, není čas kopat hroby! Kdo teď pohřbí tebe, dědo? Má ještě někdo zájem o pohřeb?“
Všichni mlčky a poslušně lezli do vagónu.
V zelené trávě a v hořkosladkém pelyňku leželi nepohřbení nebožtíci – staří lidé, ženy i děti. Zejnep se za ně v duchu modlila, prosila milostivého Alláha, aby je nesoudil za nedůstojný příchod do jeho království. Vlak se rozjel. Pozůstalí tupě upírali zrak na podlahu, nikdo nekřičel, nikdo neplakal, potupa a bezmoc jim sebrala veškerou sílu. Žízeň, hlad a nemoci dělaly své.
To, co ten den Zejnep zažila, zasáhlo její srdce jako šíp. Pochopila, že jestli chce zůstat naživu, musí při nejbližší příležitosti utéct z vlaku. Po dnu jízdy se ta příležitost naskytla. Vlak zastavil. Vrata se otevřela. Jas makového pole oslnil nejen deportované, ale i jejich ochranku. Vojáci odhodili zbraně a vrhli se jako smyslů zbavení do květů rudých jako krev, jako pominutí trhali květy, až jim zčervenaly ruce. Kdo by u nich čekal tak bujarou radost? Ti, kteří nechali za sebou rodnou zem s kvetoucí stepí a loukami, se smutně dívali z vagónů na makové pole. Zejnep využila chvilkovou nepozornost vojáků, sklouzla z vagónu a vytáhla za sebou Eskendera. Lehli si mezi mrtvoly u trati a Zejnep zašeptala:
„Synku, vydrž, vydrž, miláčku, dělej mrtvého.“
Nebylo nic těžkého předstírat mrtvé, oba dva během dlouhé cesty zhubli a ztratili sílu a z přívalu čerstvého vánku omdleli. Blízko nich prošel voják, který si jich naštěstí nevšiml. Mrtvol bylo každý den tolik, že už je ani nekontroloval. Znovu zazněl rozkaz:
„Vyhazovat mrtvé!“
Vedle Zejnep padala bezvládná těla. Rachot zavíraných vrat odezněl a vlak se pomalu rozjel, kola rytmicky drnčela po kolejích a černý kouř železného monstra mizel v dáli. Zejnep odtáhla Eskendera od mrtvých těl. Čerstvý květnový vítr vtrhl do smradem otrávených plic. Kdo by si pomyslel, že příval životodárného kyslíku skolí člověka do mdlob. Zejnep opět omdlela. Netušila, jak dlouho ležela v makovém poli, ale ucítila, jak ji jemné lístky květů hladily ruce a tváře a beze slov ji utěšovaly tak, jak to umí jen příroda.
Zdálo se jí, že slyší hlas svého manžela. „Jsem tady, miláčku, má milovaná květinko. Jsem tu, tvůj Ahmed.“ A Zejnep procitla, jako by se teplé chvějící se rty něžně dotkly jejích úst. Probrala se z makového omámení.
Vrátila se v myšlenkách do minulosti. Svatební veselka ztichla a Zejnep s Ahmedem, teď už manželé, utíkali do rozkvetlého makového pole. Leželi s Ahmedem na rudém koberce květin a poprvé se políbili. Ten polibek ji unášel někam do neznámého a tak dlouho očekávaného snu. Pohlazení a polibky otce a matky vždy uklidnily, ukonejšily a dávaly pocit bezpečí. Ale Ahmedovy doteky na ni působily jinak. Nikdy dříve něžné doteky nevyvolaly tolik neznámých pocitů. Co se to stalo s jejím tělem? Chvělo se a toužebně se tulilo k Ahmedovu tělu, které vonělo slunečním teplem. Na chvíli se jejich oči setkaly. V jeho očích neuviděla ten dobře známý veselý, jiskřivý pohled, v tom pohledu se objevilo něco záhadného, vzrušujícího. Četla v něm otázku a odpověď zároveň:
„Miluješ mne, chceš být má? Já tě miluji a budu tvůj až do konce života!“
Její roztoužené tělo necítilo bolest, cítila jen to, že do ní vstupuje něco, co patří milovanému a teď patří i jí. Měla pocit, že se vznáší někam vysoko, až ke hvězdám. Za devět měsíců se jim narodil syn Rašid. Za rok a půl se narodila první a jediná dcera, dali jí jméno Gulnur – květ granátového jablka.
Gulnur! Ze vzpomínek na dceru jí celým tělem projela prudká vlna bolesti a sevřelo se jí srdce. Křičela, ten křik stoupal k nebi. „Alláhu, kde je má dcera, odpověz, za co nás tak trestáš, proč jsi rozdělil naši rodinu? Jakou cestou utrpení nás vedeš?“
Eskender plakal vyděšený matčiným křikem, nepoznával ji, vždycky byla vyrovnaná a laskavá. Zejnep se při pohledu na syna lekla svého výlevu, objala ho a skrz pláč se snažila syna uklidnit:
„Miláčku, promiň mi to, sama nevím, co se se mnou stalo.“
Eskender objal matku, aby našel útěchu v jejím náručí. Zejnep ho pevně tiskla tak, jako by se v tom pohublém těle zpřítomnila celá její rodina. Ona a syn – rodina, která měla na dlouhých deset let být jediným malým střípkem rodiny Achmatových.
Sluneční světlo a prožité vzrušení je unavilo. Usnuli. Zejnep skrz neklidný spánek ucítila, že ji někdo pozoruje. Otevřela oči, nad ní stál obrovský chundelatý pes a vedle něj muž opřený o lopatu.

Kapitola 4: KUDAJBERGEN A UAZIPA
Červen 1944, Kazachstán.

Zejnep nevěděla proč, ale muže ani psa se nebála. V očích toho vysokého muže viděla něco dobrého, důvěryhodného. Zejnep si všimla, že kolem trati stojí čerstvé mohyly. Teď pochopila, proč má ten chlap lopatu. „Toho člověka asi poslal sám Alláh, aby důstojně pochoval zesnulé a zachránil život jí a synovi,“ myslela si. Když se dozvěděla, že se ten muž jmenuje Kudajbergen, což znamená v kazašském jazyce Bohem daný, usmála se.
Kudajbergen dovedl Zejnep s Eskenderem k malému staničnímu domku, nabídl jim chleba, kurt (sušený tvaroh) a postavil vodu na čaj. Zejnep mu vyprávěla, co se jim stalo. Šel na chvíli ven, utrhl kus novin, vyndal z plátěného sáčku tabák a ubalil si cigaretu. V hlavě se mu rojily chmurné myšlenky. Jak je možné, že muži umírají na válečném poli a jejich rodiny vyhánějí z domova? Kdy už to skončí? Věděl, co znamená být prohlášen kulakem, zrádcem, nepřítelem národa a vlasti. Žije na tomto světě už čtyřicet let, z nichž šťastných bylo možná deset. Od roku 1917 pamatuje jen války, hlad, strach a lež. Jeho rodině po revoluci zkonfiskovali veškerý majetek a všechny vystěhovali na Sibiř. Kudajbergena zachránil pastevec, který pracoval u otce. V den deportace mu Kudajbergen zrovna pomáhal a pásli dobytek na vzdálených loukách. Když se dozvěděli o deportaci, prohlásil ho pastevec za sirotka.
Kdo ví, co se stalo s jeho rodinou na Sibiři, neměl o nich žádnou zprávu. I ta válka mu po sobě nechala památku, střepiny mu zasáhly stehno. Doktoři mu chtěli amputovat celou nohu, ale jeden chirurg nesouhlasil, a tak nohu zachránil. Občas ho bolí, ale chodit může. Ten chirurg byl krymský Tatar, do konce života mu bude vděčný. Chápal, že pro záchranu života Zejnep a jejího syna nestačí jen dát jim jídlo a přístřeší. Dokouřil cigaretu a vrátil se do domku. „Zejnep, já teď půjdu domů, chci se poradit s manželkou, jak vám pomoct. Zatím odpočívejte.“
Zejnep a Eskender dojedli to, co jim Kudajbergen nabídl, a lehli si na kavalec. Poprvé za několik dnů mohli usnout na matraci a pod prošívanou dekou.
Kudajbergen po cestě domu přemýšlel, jak novinku opatrně sdělí manželce Uazipě. Byla to chytrá, dobrá žena, ale svéhlavá, poslední slovo a rozhodnutí mělo být její. Zamračený, mlčky přestoupil práh domu. Nabízenou večeři odmítl a zabalil si cigaretu. Uazipu manželova nálada zneklidnila, a tak se ho zeptala.
„Co se stalo, drahý? Něco na stanici?“ Kudajbergen neodpovídal.
„Tak co, tak budeš mlčet? Tak já půjdu na stanici a zjistím sama, co se tam stalo.“
„Nechoď nikam. Prostě nevím čím začít.“
„Povídej od začátku, jsem jedno velké ucho.“
„Pamatuješ na mého bratrance Nuržana, co odjel do Saratova a vzal si za manželku Tatarku?“
„Jo, pamatuji, vím, že padl u Stalingradu. A proč sis na něj najednou vzpomněl?“
„Byl u nás někdy se svou manželkou?“
„Ne. Ó, Alláhu, nenatahuj čas, řekni, co se děje.“
„Našel jsem mezi mrtvými živou ženu a kluka. Nevím, co s nimi. Kdybych to nahlásil NKVD, vím, že je nic dobrého nečeká. Poraď mi, co dělat.“ Uazipa šla do vedlejšího pokoje, přemýšlela, překládala z jednoho místa na druhé kastroly a pánve, pak rozhodným krokem šla k manželovi.
„Nuržan měl manželku Tatarku, tak o čem přemýšlet, řekneme, že ta z Krymu je jeho manželka, dokumenty po cestě ztratila a bude žádat o nové. Kdo to bude teď ve válce kontrolovat. Jdeme za nimi.“ Kudajbergen si oddechl, nic lepšího se nemohlo stát. Manželka rozhodla i za něho.
Uazipa byla zvědavá, chtěla vidět, čím se asi krymská Tatarka liší od jiných Tatarek, a tak šla s manželem na stanici. Uviděla ženu v zuboženém stavu, s hlubokým smutkem v černých očích. Sedla si vedle ní, dotkla se její ruky a řekla: „Vítám tě, sestra, pojďme k nám domů.“
„Děkuji ti. Mohla bych zatím zůstat zde? Možná že v nějakém vlaku jede má dcera, chci ji najít.“
Tři dny Zejnep, Eskender a Kudajbergen hledali mezi deportovanými Gulnur. Bohužel ji nenašli. Aspoň pomohli vyhladovělým lidem z vlaků, nosili jídlo a vodu. Poslední z vlaků, neznámo proč, vůbec nezastavil. Zejnep nechápala proč, vždyť vždycky zastavil. Co se stalo? Rozběhla se, strhla šátek a zoufale se snažila přinutit strojvedoucího zastavit vlak. Souprava se však plnou parou řítila na jihovýchod a unášela poslední naději na setkání s dcerou. Zejnep zakopla o pražec kolejí a spadla. Chtěla se zvednout a běžet dál, ale bolest srdce přemohla vůli a přitlačila ji k zemi. Síly stačily jen na to, aby vykřikovala jméno své dcery. Gulnur, Gulnurinko, moje milovaná dcero, kde jsi!
Kudajbergen vyřídil Zejnep a Eskenederovi nové dokumenty a oni přijali příjmení Musin. Zejnep brala každý večer do ruky balíček s krajíci chleba a prosila manžela o odpuštění, že si příjmení změnila. Modlila se, aby se k ní všichni vrátili.
Blížil se dlouho očekávaný den – konec války. Naděje oživla v srdci každého, kdo čekal na návrat mužů či synů. Eskender seděl zadumaně v kuchyni. „Mami a jak nás táta, bratři a Gulnur najdou, když nevědí, že se teď jmenujeme Musinovi?“
Nevěděla, jak odpovědět, sama se tím trápila a tu změnu si vyčítala. Utěšovala se jen tím, že zachránila život synovi a sobě, aby po válce našla svou rodinu.
Kudajbergenova rodina i obyvatelé malé železniční stanice Temir si Zejnep oblíbili. Byla pracovitá, znala hodně věcí, o kterých zde neměli ani tušení. Ona se naopak divila, že je v okolí tolik nevyužité půdy. Poprosila Kudajbergena, aby dovezl z města semena tykve, vodního melounu a další zeleniny. Jídlo ve stepních oblastech se nelišilo: maso, mléko, máslo a jiné mléčné výrobky. Zeleninu a ovoce dováželi z jiných míst. Poblíž malé říčky vznikla zeleninová zahrádka, které říkali bachče. Starost o bachče si vzaly na sebe děti Musinovych a Eskender. Na podzim už měla rodina svou zeleninu. S každým rokem se pole se zeleninou rozrůstalo. Každý chtěl mít na stole čerstvé šťavnaté plody.
Jakmile se ženy dozvěděly, že Zejnep umí šít, začaly nosit látky na šaty, ale většinou jen obnošené a vybledlé zimní kabáty. Někdy stačilo obrátit rub na líc a kabát vypadal jako nový, jindy ho přešila. Platili jídlem a většinou jen dobrým slovem. Jednou jí školní uklízečka donesla látku na kalhoty pro syna, kus nebělené bavlny. Zejnep rozložila látku na stole a na ní našla přilepený papír. Byl to kousíček mapy, kousíček nějaké země, jen kousíček velkého světa. Slyšela, že občas ve škole mizely učební pomůcky. „Celý svět teď skončí na zadku malého kluka,“ usmála se sama pro sebe. Ženu nesoudila, koho by zajímal celý svět, když syn měl holý zadek. Škoda že si dítě oblékne kalhoty a vůbec nepozná, kde se nachází Evropa, Afrika a jiné země. Snad to nebyla poslední mapa ve škole. Netušila, že se po válce staré mapy vymění za nové, území se rozdělí a lidé budou žít na stejné půdě, v jiném státě, pod jinou vlajkou. Nicméně když viděla, jak klučina jásá, že má konečně v čem jít poprvé do školy, sdílela s ním jeho radost.
Pracovala usilovně, snažila se zapomenout na hrozné zážitky, na svůj domov, dusila v sobě strach o milované děti a manžela. Spánek měla krátký a neklidný. Ani si nevšimla, že Eskender bývá často celý den pryč, zastaví se jen na jídlo a znovu zmizí. Později se dozvěděla, že pomáhá doučovat spolužáky, kteří ztratili své příbuzné ve válce. Měla radost, že bere život takový, jaký je, že neztratil sílu žít.
Desetkrát se červenalo makové pole u tratě malé železniční stanice Temir, desetkrát sníh pokryl pole, až pak našla dceru. Pro tři krajíce chleba se nikdo nikdy nevrátil.

Kapitola 5: GULNUR
Květen 1944, Bachčisaraj, Krym

Jakmile se Gulnur dozvěděla, že Krym osvobodili od fašistů, spěchalškoly pedagogické ji evakuovali do Krasnodarského kraje a pak do hlavního města Dagestánu Machačkaly. Teď, když je Krym volný, mohla se vrátit domů. Radovala se, že konečně obejme maminku a malého bratříčka, vždyť je neviděla skoro tři roky. Za výborné studijní výsledky a vynikající diplomovou práci dostala červený diplom a snila o tom, že bude pracovat ve škole v rodném městě.
Cesta domů nebyla jednoduchá. Jela stopem, někdy nákladním autem, někdy na povozu. Čím víc se blížila ke Krymu, tím víc v jejím srdci narůstal neklid, a čím víc se blížila k rodnému městu, tím víc neklid přerůstal v strach. Srdce tlouklo tak rychle, že se jí zdálo, že tepny prasknou. Když vstoupila do první ulice rodného města, její obavy se potvrdily. Stalo se něco hrozného. Lidé nikde, ulice plná poházených věcí. Zrychlila krok. Blížila se k jejich domu, když zahlédla sousedku Ninu Petrovnu u branky s věcmi patřícími její rodině.
„Nino Petrovno, co to děláte, kam odnášíte naše věci?“
„A! Objevila se další tatarská zrádkyně. Co tady děláš, proč nejedeš vlakem na Sibiř? Vyhnali vás a domy ani majetek vám nepatří. Vše kolem patří státu, a co je státní, to je moje. Upaluj za matkou a bratrem, možná už jsou na Sibiři. Odvedli je 18. května, hned první den deportací.“
Gulnur chtěla vstoupit do domu, ale Nina Petrovna jí v tom s rozpřaženýma rukama bránila.
„Zkus vejít do domu a zavolám na tebe NKVD, oni ti ukážou cestu do nového domova.“
Ještě nedávno se tato žena s jejich rodinou přátelila. Často s nimi jedla u jednoho stolu a nepohrdala drobnými dárky. Co se s ní stalo, proč je tak zlá? A proč ta nadávka, co tak hrozného mohli matka a Eskender udělat? Vzpomněla si na otcova slova: „Řítícímu se vlaku a blbci raději uhni.“ Šla pryč. To, co se dozvěděla od sousedky, jí v jediném okamžiku zkazilo veškerou radost z návratu domů. Nohy ztěžkly, přestaly jí sloužit. Naštěstí zahlédla u cesty češme, vodní pramen obložený vápencovým kamenem s vodou tekoucí z kohoutku. Sedla si na kamenný okraj češme a nabrala čistou studenou vodu do dlaní. Napila se a opláchla si obličej. Najednou k ní přiběhl pejsek, na krku měl kožený obojek. Majitele asi deportovali a teď nechápal, proč ho nechali samotného ve skoro prázdném městě. Zmateně zakňoural a tlapkou se jí dotknul.
„Co, máš žízeň nebo hlad, chudáčku?“ zeptala se Gulnur štěněte, stejně opuštěného v jejich vlastním městě. Pejsek zavrtěl ocáskem a prosebně se díval na dívku. Gulnur vytáhla z tašky kousek chleba a nabídla mu. Pes ho okamžitě spolkl a čekal na další.
„To byl poslední kousek, už nic nemám.“
U jednoho z domů mezi domácími potřebami našla keramickou misku, nabrala do ní vodu a postavila ji před pejska. Pak se vydala směrem na nádraží. Pejsek šel za ní. Na nádraží se Gulnur ocitla ve víru lidského davu. Křik, pláč, volání jmen, všude se válely rozházené věci. Bylo 20. května 1944. Snažila se někoho zeptat, co se děje, ale nikdo jí neodpověděl. Došlo jí, že zde matku s bratrem nenajde. Stála jako socha uprostřed lidského proudu, štěně se v tom davu ztratilo. Lidé spěchající do vagónů do ní strkali. Gulnur vytušila, že ji někdo pozoruje z okna nádražní budovy. To velící důstojník Zalužin dohlížel na to, aby se krymští Tataři během tří dní vystěhovali z poloostrova.
Albert Ivanovič Zalužin byl velice pohledný muž. Vysoký blonďák s hnědýma očima hlubokýma jako tůň, s jemnými dlaněmi a dlouhými štíhlými prsty. Cigaretu držel při kouření mezi ukazováčkem a prostředníčkem téměř v dlani, kouř vdechoval a vydechoval pomalu, s potěšením si vychutnával tabákovou vůni. Jeho tajemné oči skrz závoj voňavého kouře přitahovaly ženy jako magnet. Ještě větší kouzlo přitažlivosti měl jeho hlas. Mluvil klidně, sebejistě, bez zbytečné gestikulace, mimiky a každého poslouchal se zdánlivým zájmem. Některé ženy, zvyklé na svět neotesanců a hrubých mužů, viděly v jeho chování aristokratický šarm. Ještě v jinošském věku pochopil, že nemusí dívkám nadbíhat, stačilo čekat a děvčata se nabídla sama.
Ten stejný hypnotický způsob s velkým potěšením používal při výsleších ve službách NKVD. Pohled jeho očí opravdu působil víc než křik či jiná násilnická metoda výslechů. Po několika dnech ve špinavé cele o špatném jídle zněl hlas Zalužina vlídně a klidně, vyvolával naději, působil důvěryhodně, a vyslýchaný tak za několik hodin ztrácel ostražitost a dobrov olně vlezl do pasti. Když se teplo v Zalužinových očích proměnilo v ocelový chlad a vlídnost hlasu nahradil ostrý tón, bylo pozdě. Cesta do gulagu se otevřela. Po každém úspěchu své kolegy poučoval:
„Lámat kosti je neandrtálský způsob, lámat duši je mnohem zajímavější a hlavně efektivnější. Učte se, jak se vede malá tichá domácí válka.“
Byl to ideální pracovník NKVD. Už dávno mohl být generálem, ale kvůli jedné ze svých neřestí zůstal majorem. Tou neřestí byly ženy. Stejně jako vězni i okouzlené ženy bohužel pozdě, až v posteli, poznaly zvrácenost jeho povahy. Již několik let jezdil po Sovětskému svazu a deportoval různé národy na východ od Moskvy a na Sibiř. Bavilo ho vidět lidi v zuboženém stavu, líbilo se mu dívat se na to, co všechno jsou lidé schopni udělat, aby dostali kus žvance, jak poníženě žebrají o život, který za nic nestojí. To byla pomsta za to, že jeho kariéra zastavila kvůli ženám, hodně lidí dívali s opovržením, jako na kata.
S největším potěšením týral ženy. Nestyděl se proti nim použít hrubou sílu. Nucené stěhování národů dávalo jeho zvrhlým choutkám neomezené příležitosti. Začal v Pobaltí, pak na Kavkaze a teď na Krymu. Všude žily mladé a krásné dívky. Měl rád panny, rád byl první. Během deportace stopy zločinu mizely jednoduše. Když dívka zemřela, prostě ji vyhodil z jedoucího vlaku. Kdo dokáže, že to zavinil on? Teď stál u okna kanceláře náčelníka nádraží. Díval se, jak se zmatené ženy snažily udržet své děti a nějaké věci, jak spěchaly do dobytčích vagónů, jako by se bály, že na ně nezbude místo. Zapálil si cigaretu. Chtěl jít ke stolu, ale jeho pozornost upoutala dívka v lehkém plášti s malým kufrem. V tom davu se ztraceně rozhlížela kolem dokola v marné snaze někoho najít.
„Žoržik,“ zavolal Zalužin na ordonance, „přiveď mi tu slečnu!“
„Kterou?“
„Tu, co se tak rozhlíží, tu ve světlém plášti s kufrem, zajímavý exemplář.“
Sluha nerad plnil příkazy svého nadřízeného, ale strach před majorem ho nutil poslouchat. Nelíbilo se mu taky oslovení Žoržik, jmenoval se Georgi Čavčavadze. Žoržik nebo Gogi volali na číšníky nebo na podřízené. Nechtěl být ani jedno, ani druhé, ponižovalo ho to, pocházel ze starého gruzínského rodu. Ale v tom světě, kde se ocitl, nezůstalo místo ani na hrdost, ani na šlechetnou odvahu. Georgi věděl, co se se slečnou stane, přivedl ji do kanceláře a řekl, ať počká.
Po tom, co všechno Gulnur viděla ve městě a na nádraží, tušila, že to pozvání nevěstí nic dobrého. Vešla do tak dobře známé kanceláře náčelníka stanice. Náčelník byl blízkým kamarádem otce a vždy měl u sebe nějakou dobrotu, kterou Gulnur nabídl, a to měla ráda. Soudruh Omarov, tak se náčelník stanice jmenoval, pokaždé tatínkovi říkal:
„Kdybych měl syna, přál bych si snachu tak krásnou, jako je tvoje holčička.“ Otec se dmul pýchou.
Pak si otec a Omarov zakouřili. Po kanceláři se linul sladký kouř krymského tabáku a Gulnur se ta vůně líbila. Když otec odjížděl pracovně na dlouhé dny na různá místa velkého Sovětského svazu a jí se po něm zastesklo, stačilo přivonět k jeho saku a to ji vždy uklidnilo. Gurnur seděla u stolu na židli a čekala. Dívala se z okna na dav tlačený do dobytčích vagónů. Mozek horečnatě přemýšlel, kde mohou být maminka a bratr. Seděla zády ke dveřím. Najednou ucítila z dětství známou vůni tabáku. Poznala vůni tatínka. Prudce se ohlédla a vyskočila ze židle. Už už se chtěla rozběhnout ke dveřím, ale včas se zastavila. V lehkém oblaku kouře stál Zalužin.
Jestli se před chvílí v Gulnur probudila malá špetka naděje, že uvidí tatínka, teď před ní stál neznámý muž. Člověk nebyl ošklivý, ale jeho nestydatý pohled v ní vyvolal nepříjemný pocit. Zalužin dívku pozorně zkoumal. Černé mandlové oči, lehce snědá hladká pleť, plné rty, dva copy černých vlasů byly určitě těžké, ale i přesto dívka držela hlavu zpříma jako královna. A ta postava! Vysoká hruď, prsa, která nepotřebovala podprsenku, úzký pas a široké boky. Přirovnal by ji k tvaru kytary nebo houslí. Uspokojený prohlídkou odešel beze slova pryč. Nechal dívku o samotě. Gulnur si oddechla. Pak vešel Georgi, donesl čaj, sušenky a nabídl Gulnur.
„Napijte se, slečno, do večera je daleko.“
„Proč do večera? Nevíte, soudruhu, kam vezou ty lidi?“
Georgi se rozhlédl kolem a šeptem sdělil:
„Krymští Tataři jsou prý zrádci a posluhovači Němců a odvážejí je někam na východ, možná až na Sibiř.“
„To nemůže být pravda, vždyť můj otec a dva bratři jsou na frontě! Mám od nich dopisy, už jsou v Německu, bojují s fašisty, mají vyznamenání!“ zareagovala dívka.
„Tiše, slečno, tiše, nerozčilujte se!“
„Proč jsem tady?“
Georgi jí jen znovu nabídl čaj a ve spěchu zmizel. Do chvíle, než se vagóny soupravy naplnily a vrata se s rachotem uzavřela, Gulnur doufala, že uvidí někoho známého. Bohužel se v tom davu nedalo poznat jedince, byl to prostě dav. Vlak odjel, ale pak přijel druhý, prázdný, aby do svých útrob spolkl další tisíce lidí. Setmělo se, začalo pršet a davy šly a šly. Kolik těch ubožáků ještě odtrhnou od rodné země, myslela si Gulnur. Dveře místnosti se otevřely a Gulnur znovu ucítila známou vůni tabáku. Raději by zmizela v jednom z vagónů a uprchla pryč. Vytušila, proč tu je a proč Georgi ve spěchu zmizel. Ztuhla hrůzou. Zalužin vešel a rozsvítil stolní lampu.
Výhoda zneužití při deportaci spočívala v tom, že nemusel začínat s předehrou, nemusel používat kouzlo svých očí i hlasu. Vždy šlo jen o jedno, ponížit dívky a vyvolat živočišný strach. To už nebyla ta jeho oblíbená psychologická hra, jen hra lovce a zvěře. Vidět strach v očích dívek – pravé potěšení sadisty.
Uvidím, co mi předvede ta Tatarka, říkají, že jsou divoké, myslel si Zalužin. Gulnur se tentokrát neohlédla. Tušila co ji čeká. Rozhodla, že nevydá ani hlásku, nebude křičet a žadonit, co by nestalo vydrží, nebude se ponižovat, bude tvrdá jako kamen. Zalužin přistoupil k dívce zezadu, chytil ji za vlasy, projel dlaní po zádech a pak ji prudce otočil tváří k sobě. Chtěl vidět v očích své oběti strach, ale uviděl jen prázdnotu… To ho překvapilo. Postrčil ji ke kožené pohovce. Štíhlé Zalužinovy prsty mačkaly pevná ňadra, klouzaly po bocích a těsně sevřených nohou. Vzrušení vzrůstalo s každým dotykem, k plnému vrcholu chyběl jen ten tak očekávaný dívčin strach. Ale ona ležela nehybně jako kámen. Začal strhávat šaty, kalhotky, žádná emoce. Myslel, že je mrtvá. Ne, dýchala. To ho rozpálilo ještě víc. Rozzuřeně ji udeřil do tváře. Hrubým pohybem Zalužin roztáhl Gulnur nohy. Panenská blána chvíli bránila vniknutí do dívčina lůna. Byl první! Božský pocit, škoda že nekřičí a nežadoní. Chyběl pocit vítězství nad nicotnou zvěří, proto sexuální vrchol nebyl tak slavný.
„Žorži, vyhoď tu tatarskou valchu!“ zavolal na ordonance a vyšel ven.
„Mrcha! Všechno zkazila. Uvidím, co bude dělat ve vlaku,“ rozčiloval se Zalužin a zabouchl za sebou dveře. Georgi se tiše přiblížil ke Gulnur.
„Je mi líto, děvče, co se vám přihodilo, ale život jde dál. Převlečte se, jestli máte do čeho, vedle za paravánem je umyvadlo, dejte se do pořádku, já počkám.“
Gulnur se nehnula. Chtěla by ze sebe smýt doteky toho netvora, pach a ten kluzký výměšek, ale na to by potřebovala moře vody a ne pár litrů v lavoru. Nakonec se přece jen umyla a vyměnila roztrhané šaty.
„Teď můžu jít?“ zeptala Georgiho.
„Ano, slečno, jdeme, já vás doprovodím.“ A tiše dodal: „Je to poslední vlak na východ, jestli matku s bratrem nenajdete zde, budou asi v některém předchozím, který odjel z této stanice. Tady máte svůj kufr a v tašce je trochu jídla a flaška vody. Ve vlaku vám i ta maličkost pomůže.“

Kapitola 6: GULNUR A ALI

Gulnur tašku nepřijala. Georgi, se rozpačitě rozhlížel, komu by mohl tašku nabídnout, pak zahlédl vedle dívky chlapce s lepenkovou krabicí.
„Hochu, vezmi si tu tašku s jídlem a nabídni i té slečně.“
„Rozkaz, soudruhu, provedu,“ odpověděl chlapec s úsměvem. Od toho okamžiku se po celou cestu od Gulnur nehnul.
Ta, zatím duchem nepřítomná, čekala, kdy na ni přijde řada. Před ní stála žena s těžkou poštovní brašnou, pořád se ohlížela a mluvila neznámo s kým:
„Vojáci mne vyzvedli z práce. Musím roznést poštu. Děti ještě spaly, nestihla jsem jim uvařit jídlo. Spěchala jsem na poštu, abych roznesla první dopisy z fronty, které přišly po odchodu Němců.“
Voják stojící vedle vrazil do ženy pažbou pušky a zařval:
„Co blábolíš, babo, lez nahoru.“
Žena zavrávorala na šikmé ploše, která vedla k vagónu, brašna jí sklouzla z ramene a pak vyletěla vzhůru, jako by zákon přitažlivosti neplatil. Obsah se vznesl nad hlavami davu a bílé trojúhelníky dopisů z fronty se rozlétly jako malí ptáčci. Každý se snažil chytit dopis v naději, že ten, který dostali do ruky, patří jemu či jí, je možná od manžela či syna. Vzrušení lidé nechtěně povalili vojáka, který ještě před chvíli tloukl pošťačku. Ozval se výstřel, k vagónu přispěchali další vojáci a začali mlátit Tatary hlava nehlava a tlačit je dovnitř. Gulnur chytila pár dopisů a schovala je do kapsy pláště.
Podlahu vagónu pokrývaly kravince. Asi nedávno převáželi skot a teď do nich ve spěchu hnali jako dobytek lidské bytosti. Na začátku se každý snažil lejna obejít, ale nakonec do nich stejně šlápl, protože tam byli nacpaní tak těsně, že by mezi nimi ani jablko nepropadlo. Jakmile se vlak rozjel, někteří lidé bez ohledu na tíseň netrpělivě otvírali dopisy a četli je, i když jim vůbec nepatřily. Gulnur několik dopisů přečetla nahlas. Lidé ztichli a poslouchali. Byly to důvěrné vzkazy milovaných, ale každý si představoval, že ta slova v dopise patřila jemu. Osud v době války bývá jeden pro všechny, každý myslí na totéž – aby se muži vrátili domů živí a zdraví. Dopisy vzrušily Gulnur tak, že nevědomky opakovala Georgiova slova: „Život jde dál, život jde dál…“
Ve stísněném prostoru mnozí lidé omdlévali, ale nepadali, neměli kam. Když vlak po cestě zastavil a vrata se otevřela, byla Gulnur vysílená. Vyděsila ji mrtvá těla, jež dopadala na tvrdou zem, otevřená ústy už nikdy nepromluvila a vykulené oči nemohly spatřit pošlapanou zelenou trávu, v níž se tu a tam červenal vlčí mák. Vyskočila z vagónu a sedla si dál od bezvládných těl. Chlapec šel za ní a pořád se usmíval. Gulnur se divila, že chlapec v tak hrozné situaci neztrácí radost ze života, kde bere sílu být veselý. On se na ni tajnůstkářsky podíval a zeptal se:
„Vsadím se o cokoliv, že neuhodneš, co mám v té krabici.“ Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: „Budeš zírat!“
A otevřel krabici. Sluneční světlo probudilo malé žluté chumáčky, které hned zapípaly a snažily se vylézt ven. Gulnur udiveně zvolala:
„To není možné! Lidé umírají hlady a kuřátka žijí!? Čím je krmíš?“
„Měl jsem něco u sebe. Teď natrhám trávu, posbírám nějaké brouky a jestli se podaří, možná i nějakou žížalu. A navíc máme tu tašku od toho vojáka. Podíval jsem se, jsou tam samé dobrůtky: německé konzervy, sušenky, chleba. Jak Němci utíkali, nestihli zničit potravinové sklady, a tak jídlo rozdali našim vojákům. Stačí nám i kuřatům.“
Gulnur řekla: „Já to jíst nebudu, můžeš si to celé nechat pro sebe nebo se podělit s dětmi ve vagónu.“
„Jak chceš,“ řekl kluk a zeptal se: „Pohlídáš mi kuřátka?“
Gulnur se zeptala:
„Jak se jmenuješ? A kolik ti je let?“ zeptala se Gulnur.
„Jmenuji se Ali a je mi deset. A jak se jmenuješ ty?“
„Gulnur. Kde máš rodiče Ali?“
„Zabili je Němci za pomoc partyzánům. Mě nedostali, utekl jsem do hor. Sotva Němci odtáhli, vrátil jsem se domů. V našem kurníku jsem našel slepici s kuřátky. Pak přišli naši vojáci a já jsem byl tak šťastný. Vyběhl jsem jim vstříc a oni se mě zeptali, kdo je v domě. Řekl jsem, že nikdo, a oni mi řekli:
„Seber, co můžeš a mazej do korby auta, deportujeme tě.“
Do domu mne nepustili, tak jsem sebral kuřata, nevím, jak se ocitla v našem kurníku, ale nic jiného, co bych si mohl vzít, tam nebylo. Slepice sebrali vojáci.
„Nevěděl jsem, co to znamená. Sebral jsem kuřátka do krabice a šel za nimi. Myslel jsem, že mě odvezou do děcáku. Teď vím, co je deportace. To je celé. Tak co, pohlídáš mi můj poklad?“
„Běž už, pohlídám.“
Gulnur vzala do ruky žlutý chumáček a přitiskla ho ke tváři. Jemné chmýří vonělo sluncem.
Další cestu Ali a Gulnur trávili spolu. Ali se přes den usmíval, ale v noci tiše sténal a po špinavé tváři mu tekly stružky slz.
Byl příjemný slunečný den. Ali každý den vyhlížel ven z malého zamřížovaného okénka, jako by si chtěl zapamatovat cestu zpět. Nahlas přečetl název stanice, kterou vlak projížděl: „Temir“. A pak zahlédl, jak podél trati běží žena mávající bílým šátkem.
„Hele, Gulnur, nějaká ženská nás vítá.“
Gulnur se cítila tak zesláblá, že na Aliho slova nereagovala. Kdyby v tu chvíli pohlédla z okýnka, poznala by tu ženu – byla to Zejnep, její matka.
Když totiž Zejnep zaslechla zvuk blížícího se vlaku, vyběhla ven ze staničního domku. Vlak nebrzdil. Zejnep nechápala proč, vždyť vždycky stavěl. Co se stalo? Rozběhla se, strhla šátek z hlavy a zoufale se snažila přinutit strojvedoucího zastavit vlak. Souprava se však plnou parou řítila na jihovýchod a unášela poslední naději na setkání s dcerou. Zejnep zakopla o pražec kolejí a spadla. Bezmocně vykřikovala jméno své dcery.
„Gulnur, Gulnurinko, moje milovaná dcero, kde jsi?!“
Gulnur se probrala z dřímoty. Zdálo se jí to nebo opravdu zaslechla srdcervoucí křik a své jméno? Asi další žena v sousedním vagonu pláče nad ztrátou dítěte, pomyslela si. Za tři týdny, tolik už trvá nekonečná cesta, už nejednou slyšela pláč a viděla bezvládná těla starců, žen a dětí. Na začátku jich do vagonu natlačili devadesát, teď jich zbyla sotva polovina. Pamatovala si, kdo a kdy zemřel, kde vyhodili nebožtíky, zaznamenávala si to do bloku. Jen o jedné ženě si nebyla jista, kde ukončila svou cestu. Šlo o ženu, které vojáci nedovolili vzít malého syna s sebou, vyhnali ji z domu jen tak, jak byla. Prosila vojáka, aby ji pustili do domu, ve kterém zůstal tříměsíční synek. Vojáci byli nesmlouvaví. Na každé zastávce se žena snažila utéct zpět na Krym. Pokaždé ji vrátili a pak ji jednou hladovou a vyhublou nechali jít. Věděli, že daleko nedojde. Gulnur si prohlížela poloprázdný vagón. Tam v rohu ležela žena, která do vlaku nastupovala s pěti dětmi, teď se k ní tulily jen tři. V druhém rohu pětiletý chlapec nepouštěl z úst vyschlé prso matky. Co se jim asi zdá? Jsou vyhladovělí a unavení lidé vůbec schopni o něčem snít? A kolik z nich už usnulo navždy a zítra jejich otevřené oči nezareagují na sluneční svit? Nikdy nezapomene na šestiletou holčičku, která nic nejedla, jen dokud žila, naříkala:
„Nebijte mi maminku, nebijte!“
Byla to dcera ženy, která pomáhala partyzánům. Němci ji mlátili několik dní, ale ona neprozradila nikoho. Nakonec přivedli její tři děti a v jejich přítomnosti ji mlátili dál. Děti křičely, matka se na ně jen dívala a nevydala ani hlásku. A to bylo poslední, co děti viděly. Za několik měsíců děti prohlásili za zrádce státu a posluhovače fašistů. Starší sourozenci se ztratili v davu a ta malá holčička se ocitla v jednom vagónu s Gulnur. Co se asi stalo Eskenderovi a mamince? Setká se ještě někdy s nimi? Tolik otázek si Gulnur kladla, ale odpovědi nenacházela. Jen vyhublá kuřátka ťukala zobáčkem do dřevěné podlahy ve snaze najít něco k zobání.

KAPITOLA 7: GULNUR A CHALIDA.

Červen 1944, Uzbekistán.

Za rozbřesku druhého dne vlak prudce zabrzdil. Vrata se otevřela a ranní svěžest vtrhla do vagónu.
„Vystupovat! Věci vzít s sebou,” rozkázal velitel přesunu, „a mrtvé vyhazovat!“
„To je asi pro nás konečná,“ řekl probuzený Ali.
U nádraží stála nákladní auta a povozy, ve kterých byli zapřažení osli a krávy. Hlouček místních obyvatel na nástupišti nebyl nadšený příjezdem špinavých, páchnoucích a hladových „zrádců“. Majitelé vozů si prohlíželi lidi jako dobytek na trhu. Pohrdání a nenávist těch lidí se dalo pochopit. Každá rodina měla někoho na frontě, které obětovali život za osvobození od fašistů. A ti z vlaku pomáhali nepříteli. Tak proč by byli k nim přívětivé. V novinách a rozhlasu bylo jasně řečeno: krymští Tatary zrádci.
Čekali na povel někoho z okresu. Nakonec se před davem objevil vypasený, čistě oblečený tajemník. Bez zbytečných slov muž direktivně oznámil:
„Dnes vás ubytujeme, kde se dá. Ne všichni zůstanou tady. Někteří pojedou do kolchozu. Vyspěte se a zítra nastoupíte do práce.“
To bylo všechno, co se lidé dozvěděli. Korby aut a povozů se plnily dospělými i dětmi. Jedna mladá žena pospíchala ke Gulnur.
„Pojď se mnou a můžeš vzít i bratra.“
Gulnur bez váhání souhlasila, stejně neměla na výběr. Žena se jí představila:
„Jmenuji se Chalida Šammasová a jsem učitelka. A ty?“
„Já jsem Gulnur Achmatovová a jsem čerstvá absolventka pedagogické vysoké školy. Ali není můj bratr, ale přála bych si, aby mohl zůstat se mnou.“
Ali byl šťastný, že bude i nadále s Gulnur, vždyť nikoho jiného neměl.
„Chalido, proč jste si vybrala nás?“ zeptala se po cestě Gulnur.
„Líbila se mi vaše kuřátka,“ odvětila Chalida.
Všichni se zasmáli, kuřata byla vyhublá a v některých částech těla neměla peří. Aliho ten smích nerozhodil, naopak vesele dodal:
„Já věřil, že nám ptáčátka přinesou štěstí!“
Dům ženy se nacházel v centru vsi, ve dvoře základní školy. Chalida vzala Aliho do vedlejšího malého domku.
„Pomoz mi, prosím, nanosit vodu do hamamu a saksaul. Kolik dní jste se nekoupali?“
„Od chvíle, kdy nás odvezli z Krymu, a já možná díl, schovával se jsem v horách od Němců. “ odpověděl Ali.
Když už bylo všechno připraveno ke koupání, Gulnur nabídla Alimu, aby šel první. Kluk se zastavil na prahu, podíval se na ni a řekl:
„Já se umyji až po tobě.“
Neměl se do čeho převléct, myslel si, že si ještě před koupáním vypere oblečení a slunce mu rychle vysuší vyprané šaty na jeho těle. Proto dal Gulnur džentlmensky přednost.
Teplý vlhký vzduch v hamamu, typické muslimské koupelně, byl velice příjemný. Jen vši, které Gulnur lezly po hlavě a ve spodním prádle, tušily, že jejich klid je v ohrožení. Chalida podala dívce mýdlo a lufu, žínku. Všimla si, jak se Gulnur stydlivě ohlíží. Taktně nechala dívku samotnou a šla do svého domu vybrat pro dívku a chlapce šaty. Zde dala průchod emocím. Sklouzla na koberec a usedavě se rozplakala. Nemohla uvěřit, že se sovětský člověk mohl tak nelidsky chovat ke svým spoluobčanům. A co pak čekat od německých fašistů? Co prožívá její manžel na frontě?
Gulnur se dívala, jak černá voda odtéká po podlaze do stoky. Cítila, jak s každým opláchnutím čistou a teplou vodou kůže začíná dýchat a tělo nabývá lehkosti. Konečně ze sebe smyji Zalužina, pomyslela si. Nevolnosti, které cítila v posledních dnech ve vlaku a které připisovala hladu a únavě, se bohužel opakovaly a ona pochopila, že se Zalužina jen tak nezbaví.
Při prvních náznacích nevolnosti utíkala k řece, aby nikdo nevytušil, že čeká dítě. Jak dlouho se jí to podaří tajit? Co si počne, až jí začne růst břicho? Ví, že neprovdaná dívka je hanbou celé rodiny, obzvlášť v Uzbekistánu. Pokud by měla manžela, všechno by se vyvíjelo jinak.
Vzpomněla si, jak čekali na narození mladšího bratra v její rodině. Tatínek chtěl mamince před porodem udělat radost, a tak vzal celou rodinu k moři do Sevastopolu. Maminka s Gulnur zůstaly na břehu Černého moře a otec s bratry se šli podívat na vojenské lodě. Sluneční paprsky si hrály s drobnými vlnkami, skákaly z jednoho hřebene na druhý, blankytně modré moře bylo nádherné. Zavřela a pak otevřela oči a drobná světýlka paprsků na vlnkách měnila tvar a jas. Tak mžourala očima, dokud ji to bavilo. Poté rozvířila nohama průzračnou vodu a paprsky se rozběhly po větších vlnách. Radovala se, že sedí vedle maminky a svět kolem je krásný, život je krásný a všechno je stvořeno jen pro radost.
„Au, au! Ty jeden krabe, pusť můj palec,“ zavřískala Gulnur.
Ale malý šedivý zbojník držel svou kořist pevně v klepetech.
„Mami, maminko, pomoc!“
Zejnep se zasmála trápení své dcery, roztáhla klepeta malého kraba a hodila ho do vody. Přitiskla poraněnou dceru k sobě. Zvonivý hlas Gulnur se znovu ozval, ale tentokrát plný úžasu:
„Mami, ona mě kopla do ucha!“
„Proč si myslíš, že to je holčička?“
„Protože mám kluků plné zuby, dva bratři mi stačí, chci sestřičku.“
Přání mít sestru se jí nesplnilo, ale Alik, jak říkali malému Eskenderovi, byl stejně hrozně roztomilý, přátelský, měl pozitivní pohled na svět, neznal, co je to zlo. Tatínek mu laskavě říkal Lvíček. Původně mu chtěl dát jméno Arslan, což znamená lev, ale maminka trvala na jménu Eskender.
Teď Gulnur sedí na břehu stepní říčky a sluneční paprsky se ve stojaté vodě neodrážejí jako v moři, nehrají si ve vlnkách jako v Sevastopolu. Všechno je zde šedé, cizí, nepřívětivé. Chybí jí její rodina, chybí jí maminka. Proč jí Bůh nedopřál obyčejné mateřské štěstí? Co může dát svému nechtěnému dítěti, když sama neví, co s ní bude?
V době války byla škola v Uzbekistánu jen symbolický pojem. Děti pracovaly na polích a farmách, hlavně v období sklizně bavlny. Žáci i učitelé se přestěhovali do táborů u nekonečných bavlníkových plantáží. Sběr bílých chomáčků někdy trval až do prosince. Těhotná Gulnur jako ostatní sbírala bavlnu do velkého žoku. Bála se, aby předčasně neporodila dítě přímo na poli. Viděla, jak jedna žena rodila uprostřed sklizně bavlny. Ženy vedle jí chtěly pomoct, ale brigadýr je od rodičky odehnal. Aby nebylo slyšet křik rodící ženy, přikázal všem zpívat. Druhý den šla žena s novorozencem na prsou pracovat, jinak by nedostala svůj příděl chleba.

 
Blížil se den porodu. Chalida viděla, že Gulnur nebyla schopná myslet na výbavičku pro novorozence, a proto spolu s Alim vzali tu starost na sebe. Ali byl velice vynalézavý kluk. Vyměnil u sousedky jednu ze svých slepici za použitou kolébku. Chalida párala staré svetry a háčkovala ponožky a malé kabátky, ze spodního prádla šila dupačky, tucet plenek nastříhala z prostěradel.
Jednoho únorového dne, kdy meluzína zlobně vyla v kamnech, a pichlavý vítr hrozil, že strhne střechy domů, se narodila holčička. Dali jí jméno Atike. To jméno nevybrali náhodně, znamená průbojnost, aktivitu…
Gulnuřina ztěžklá ňadra plná mléka čekala na dítě. Hladová Atike plakala, dožadovala se svého prvního jídla v životě. Marně. Gulnur od holčičky odvrátila oči. Nechtěla kojit Zalužinova potomka. Porodní bába a Chalida věděly, že ve vsi není žádná kojící žena, která by dítě mohla nakrmit. Kozy se v zimě nedojily a kravské mléko bylo pro novorozence těžké. Nakonec se ženy rozhodly, že dají Gulnur trochu makového odvaru. Nápoj Gulnur uspal a Chalida spěchala přiložit něžné rtíky Atike k prsu matky. Ta už věděla, co s tím, sála první životodárný, zklidňující mok. Skrz spánek Gulnur cítila něco velice příjemného, co dřív neznala. Každá žena, která měla první milování z lásky, by věděla, co to znamená. Gulnur procitla a začala si prohlížet dceru. Zhrozila se, jak mohla v první chvíli po porodu cítit odpor k tak bezbrannému človíčku. Vzpomněla si na ženu, která se na každé zastávce chtěla vrátit na Krym za svým dítětem. Vlna studu o život dcery ji bodlo u srdce. Mateřský pud se v ní probudil.

V létě roku 1945 se vrátil z fronty Chalidin manžel Rustem. Tuto radostnou událost přijela z Kazachstánu sdílet i její sestra Amina. Její manžel zahynul v prvním měsíci války, proto byla Amina ráda, že osud dopřál štěstí aspoň její sestře. Amina Rustema skoro nepoznala, změnil se. Kdysi černé kudrny teď měly barvu jako padlý sníh, oči bez lesku. Choval se, jako by mezi ně nepatřil, jako by kolem něho byli cizí lidé. Napětí tálo pomalu, jako led na přelomu zimy a jara. Atike se probudila, protáhla ručičky a okamžitě je natáhla k lesklým medailím na kabátu muže. Gulnur chtěla odtáhnout dceřiny ruce, ale ta se nehodlala nových „hraček“ vzdát. Rustem se usmál. Zprvu nesměle, jako by to dělal poprvé. Přiblížil se k dítěti a dovolil mu dotknout se blýskavých ozvěn války. Sundal kabát, podal ho Gulnur a vyběhl ven. Plakal. Kolik dětí nepozná otce a kolik osamělých žen bude trpět samotou? Dostal několik vyznamenání za záchranu tisíců životů ale pocit viny pronásledoval každý den. Nejednou se v duchu ptal, kolika vojákům jeho rozhodnutí u operačního stolu vrátí předválečný život, kolik dětí bude mít místo hraček medaile svých otců a jestli jeho rozhodnutí byla správná. A budou se ti muži bez končetin moci postarat o svou rodinu? A dnes poprvé při vzhledu na malou holčičku nezmohl zastavit slzy.
Chalida šla za manželem a dotkla se jeho ramene.
„Co tě tak rozrušilo, Rusteme? Ty nejsi rád, že ses ke mně vrátil? Anebo lituješ, že spolu nemáme dítě?“
„Jsem rád, ale tíhu války neodložíš jako sako. Dej mi čas.“
Večer Chalida, Amina a Gulnur dostaly stejný dárek. Hedvábné šaty zdobené krajkami.
„Kde jsi koupil tak krásné šaty?“ zeptala se svého muže Chalida.
„Nekoupil, dostal darem. Zachránil jsem německého chlapce a jeho matka mi ty šaty darovala. Říkala něco jako „nightawear“ nebo něco takového. Víš, že německy neumím, možná chtěla říct noční šaty.“
„Možná, chtěla říct večerní šaty,“ dodala Chalida.
„Holky, to jsou noční košile,“ zasmála se Amina.
„To není možné, já jsem si myslel, že to jsou vycházkové šaty.“
„To nevadí, trochu je upravíme a budou vycházkové, řekni nám, kdo z našich žen má takové noční košile,“ přidala se Amina.
Všichni se od srdce zasmáli. Teprve ten veselý smích vrátil Rustema do časů před válkou, kdy smích byl součástí každodenního života. Měl radost, že dárek od Němky tatarské ženy pobavil a rozesmál.
Během týdne přišel Rustem s novinkou. Převeleli ho jako armádního lékaře do Taškentu a s tajemníkem okresu se domluvil, že ho Chalida jako manželka může následovat. Společně se dohodli, že s sebou vezmou i Aliho, který o životě v Taškentu snil jako o velkém dobrodružství, tak jak to jen klučičí fantazie dovolila.
Gulnur posmutněla. Co bude dělat v místě daleko od civilizace u nekonečně velké bavlníkové plantáže? Znovu s Atike na zádech a s velkým žokem pro sběr „bílého zlata“. Jak ji budou bolet záda a jak si poškrábe ruce o tvrdé černé rozpukané skořápky, které pevně držely bílý chomáček bavlny! Po Chalidině odjezdu nebude život nevdané ženy v Uzbekistánu snadný. Amina s Chalidou chápaly obavy mladé ženy a rozhodly se konat. Amina se podívala na svůj prsten, dárek od otce, a šla se sestrou za tajemníkem. Vrátila se bez prstenu, ale s orazítkovaným povolením. Stálo v něm, že se Gulnur Achmatovová s dcerou Atike mohou přestěhovat do Kazachstánu. A tak se Gulnur s Atike přestěhovaly k Amině do Kazachstánu.

Kapitola 8. GULNUR A AMINA.
Kazachstán, město Furmanovo.

Škola, kterou řídila Amina, se nacházela v malém okresním městě, které připomínalo spíše velkou vesnici. Před revolucí většina obyvatel v okolí pěstovala ovoce, zeleninu a chovala skot. Kupci z celého kraje zde rádi nakupovali voňavá jablka, černý rybíz, melouny, tykve a jiné ovoce a zeleninu. Stál tam také mlýn, mlékárna a jatka. Za sovětské vlády kdysi úrodná zem zpustla. Takzvaní „kulaci“ a jiní vykořisťovatelé chudých lidí byli posláni na Sibiř, některé i popravili. Jen jeden ovocný sad na pozemku dětského domova jako zázrakem přežil. U dvoupatrového domu u řeky rostly mohutné stříbrolisté topoly. Vykořisťovatelé zmizli a vykořisťování nevěděli co dělat s tím, co jim spadlo na klín, čekali na rozkazy. Rozkazy byli...
Amina Sungatovna Umarová, tak ji oficiálně oslovovali učitelé i žáci, obývala cihlový dům se zdobenými okenicemi. Když přijela z návštěvy od své sestry, dveře otevřela její šestiletá dcera, černovlasá holčička Alfie a hned se vrhla do náruče maminky Aminy. Pak tázavě obrátila pohled na její doprovod. Matka nečekala na dotaz dcery a představila své hosty.
„Alfie, to je naše nová učitelka chemie a biologie Gulnur Achmatovová s dcerou Atike.“
Bezzubý úsměv Alfie rozzářil kulatou tvář hustě posetou pihami spěchala v objeti matky. Malá Atike myslela, že Alfie usmívá ji a pohnula se z náruče matky směrem k dívce. Bylo jasné, že si padly do oka. Amina hned druhý den ukázala Gulnur dvě školní budovy. Jedna budova byla patrová z pálených cihel, ta druhá, přes ulici, byla z hliněných cihel a natřená bílým vápnem.
„Jedné škole říkáme bílá a druhé červená. V té červené se učí žáci starších tříd a v té bílé od první do sedmé třídy. Ty budeš vyučovat v červené škole. Ale mám s tebou velké plány. Doufám, že se nám povede je uskutečnit. Potřebuji tvoje znalosti. Chci založit při škole zahrádku, místa je dost, chci, aby se žáci učili poznávat rostliny nejen podle učebnic, ale naučili se je pěstovat vlastníma rukama. Člověk si víc cení toho, co vytvořil sám.“
„Nevím, Amino Sungatovno, jestli to zvládnu. Moji rodiče měli na zahradě ovocné stromy a pěstovali zeleninu, to byla moje jediná praxe v tomto oboru. Na vysoké škole jsme měli praxi jen jeden semestr. Budu se snažit.“
„Dokázala jsi přežít deportaci ve vlaku, ukaž svou sílu a vytrvalost zde. Dokaž, že nejsi zrádce a bůhvíco ještě o tobě povídají. Jen prací překonáš žal a smutek. Jen práce vám s Atike vrátí důstojnost.
Už na podzim dovezly s Gulnur na školní dvůr sazenice topolů, klenu, karagače (v kazaštině to znamená černý strom, jehož drobné listy připomínají habr), sazenice malin, ostružin, černého rybízu a angreštu. Žáci s nadšením kopali, sázeli a zalévali stromy a keře. Snili o tom, jak ochutnají plody své práce a jak se zazelená jejich obec uprostřed stepi. Po ukončení práce Amina obejmula Gulnur a řekla:
„Věřila jsem, že to zvládneme. Uvidíš, jak na jaře na stromech a keřích vypučí první listy. Za pár let z toho bude krásný park. Ale u toho se nezastavíme. Objednala jsem v krajském městě semena různých užitkových rostlin. Chci, aby děti poznaly a ochutnaly něco jiného a chtěly i na svých zahrádkách něco pěstovat. Zkusíme vrátit tomu městu bývaly vzhled. Tu poslední větu zapomeň, jinak i já stanu nepřítelem číslo jedna.“ hořce se usmála Amina.
Amina byla vděčná za to, že našla v Gulnur výbornou spolupracovnicí. Žáci kolem ní kroužili jako včelky kolem kvítí, protože její hodiny biologie a chemie byly zábavné a poučné. Učila, pomocí kterých chemických prvků se dají vyrobit a vykouzlit ozdoby na novoroční stromek, z čeho vyrobit prskavky a že chemie nejsou jen složité vzorce a tabule chemických prvků. Také je učila rozumět světu rostlin. Patřila k nemnoha učitelkám, o kterých rodiče slýchávali od svých dětí jen pochvalu.
Obě ženy ale trápilo, že Gulnur nemohla najít svou matku a mladšího bratra. Z ministerstva vnitra vždy dostávala na své dopisy stejnou odpověď: „NENALEZENA.“ Jen koncem války dostala zprávy, že oba bratři a otec padli jako hrdinové v Německu.
Atike byla zvídavá, bystrá a oblíbená holčička. Gulnur měla radost, že se dcera vůbec nepodobala Zalužinovi. Děti z internátu a dětského domova často brali Atike s sebou. Alfie občas žárlila, i když věděla, že ji nemůže hlídat celý den. Aminina a Gulnuřina zahrada se proslavila po celém kraji. Na školní zahradu se jezdili dívat různé inspekce a ředitelé škol z okolních obcí a snažili se převzít jejich zkušenosti, psali o ní v novinách.
V roce 1953 zemřel Stalin. Zdálo se, že po jeho smrti se život změní k lepšímu. Měnil se, ale jak komu. Změny neminuly ani Gulnur. O rok později vyšlo nařízení vlády o zákazu činnosti všech pedagogů krymské tatarské národnosti. Zpráva pobouřila žáky i pedagogický sbor školy. Chtěli napsat petici proti propuštění Gulnur, ale moudrá Amina věděla, že petici přijmou držitelé moci jako vzpouru a mohli by škole uškodit víc, než by si přála. Proto jela za tajemníkem komunistické strany do krajského města.
Tajemník se na Aminu díval se zájmem a v duchu přemítal: Co si asi ta vychytralá Tatarka na něho přichystala?
„Co vás přivádí, Amino Sungatovno?“
„Vy určitě víte, že mnoho našich absolventů teď studuje na vysokých školách po celé zemi. A představte si, že mnozí z nich si vybrali za obor chemický průmysl a zemědělství. málokterá škola může pochlubit stejným úspěchem a jsme na to patřičně hrdí.“
Udělala pauzu a pozorně se dívala na tajemníkovu reakci. Ten upřel oči do papírů rozložených na stole a přikývl: „Já to vím a často slýchám pochvaly ze všech stran.“
Zamračil se, protože pochopil, k čemu Amina směřuje. Určitě jde o tu krymskou Tatarku.
„Učitelku chemie a biologie mám jen jednu. Víte, o kom mluvím? Jestli ji propustím, místo bude prázdné. Ptala jsem se na odboru školství, bohužel volného učitele chemie a biologie nemají.“
Zmlkla a čekala na odpověď. Tajemník přemýšlel, co s tím, měl obavu. Zvedl se z křesla, aby bylo jasné, že audience je u konce. Podal Amině ruku a řekl:
„Něco vymyslíme, Amino Sungatovno, zatím plňte školní program. Ozvu se. Ale žádné články v novinách o Achmatovové!“
Amina si oddechla, nic jiného než „plnit školní program“ si nepřála. Noviny se o krymskou Tatarku samy přestaly zajímat. Tajemník se neozval, převeleli ho do hlavního města republiky a Gulnur pokračovala v práci dál až do důchodu.

Kapitola 9: SETKÁNÍ

Léto 1954, Kazachstán, stanice Temir

Zejnep se roky snažila vypátrat svou dceru, ale nikdy nedostala od úřadů žádnou odpověď. Po deseti letech pochopila, že jen zázrak jí pomůže setkat s dcerou.
Kudajbergen seděl na lavici u domu a chystal se ubalit si cigaretu z tabáku a loňských novin, když si všiml pochvalného článku o jedné učitelce. Její jméno se mu zdálo povědomé. Ano, měla stejné příjmení jako Zejnep před tím, než jí ho změnili. Po přečtení článku si byl jistý, že učitelka je Zejnepinou dcerou. Po poradě s manželkou se rozhodl, že se za Gulnur vydá. Se Zejnep o tom zatím nepromluvil, aby v ní nevyvolal plané naděje. Cesta vlakem trvala jeden den.
Byl slunečný den, Kudajbergen si našel místo ve stínu stromu nedaleko školy a s cigaretou v ruce čekal na Gulnur. Školáci se vysypali ze školy jako hrách, nadšení, že mají volno. Po chvíli zahlédl mladou ženu. Poznal ji okamžitě, i když ji viděl jen na rodinné fotografii u Zejnep. Zahodil cigaretu a stařeckým krokem jí šel naproti.
„Vy jste Gulnur Achmatovová?“ zeptal se pro jistotu.
„Ano. Proč se ptáte?“
Kudajbergen váhal, čím začít, nadechl se a promluvil.
„Máte maminku Zejnep a bratra Eskendera?“
Při té otázce Gulnur strnula strachy, obavy o matku a bratra ji ochromily, sotva se udržela na nohou.
„Kde jsou? Žijí?“
Chytila Kudajbergena za ruku, jako by chtěla, aby ji za nimi okamžitě zavedl. Upřeně se mu dívala do očí v naději, že Kudajbergen řekne – pojď.
Stařec si přitáhl Gulnur k sobě, obejmul ji a řekl:
„Ajnalajyn, ajnalajyn kyzym, drahá, milovaná dcero, konečně jsme tě našli. Tvoje maminka žije s námi na železniční stanici v Temiru. Hned tě tam vezmu, děvčátko.“
Atike vyšla ze školy a rozběhla se za Gulnur. Matčin stav ji znepokojil, asi jí ten chlap vedle ublížil nebo donesl špatnou zprávu, proto na něho pohlédla nevraživě. Ale on při pohledu na Atike zářil jako měsíček, taková reakce se jí zdála divná. A matka se také chovala divně, usmívala se a plakala zároveň.
„Atike, Kudajbergen aga nám přinesl dobrou zprávu. Tvoje babička a strýček žijí! Pojedeme za nimi!“
„To je překvapení!“ usmíval se Kudajbergen. „Zejnep bude mít dvojnásobnou radost. Vrátí se jí ztracená dcera a vnučka k tomu. Kde máte tatínka? Rád bych se s ním seznámil.“
Gulnur nestačila odpovědět. Atike vyhrkla:
„My žádného tatínka nemáme.“
Kudajbergen cítil, že šlápl vedle, a rozpačitě dodal:
„To je mi líto, holčičko, hlavně, že máš maminku a teď i babičku a strýčka.“
Cestou ve vlaku se Gulnur dozvěděla, proč matku hledala marně. Kvůli záchraně života si musela změnit příjmení na Musina.
Atike celou dobu nezavřela pusu, ptala se, jaká je babička a Eskender, co dělají. Samozřejmě nezapomínala mluvit o svých kamarádech, co dělá ve škole a že má samé jedničky. Kudajbergena těšilo, že má tak roztomilou společnici. Přestal přemýšlet nad tím, jak je seznámí se Zejnep. Gulnur naopak přemýšlela, jak proběhne setkání, jak se změnila matka, jak přijme nemanželskou Atike. Litovala, že neuvidí Eskendera, který studoval v Leningradě na vysoké chemickotechnologické škole.
Čím víc se blížili ke stanici Temir, tím víc jí bušilo srdce a knedlík v krku bral dech. Vlak se zastavil. Dům, ve kterém bydlela matka, měla na dosah ruky. Udělat první krok bylo těžké. Kudajbergen posunkem ruky přidržel Atike a dodal:
„Holčičko, nech maminku jít za babičkou první.“
Atike poprvé za celý den zmlkla a zůstala stát vedle starce. Gulnur vešla do domu. Zejnep seděla zády ke dveřím. Jehla starého šicího stroje se rytmicky zvedala nahoru a spouštěla dolů, táhla za sebou nit a pak znovu a znovu. Matčiny ruce pomalu posouvaly látku po ploše stroje, aby spojil k sobě díly šatů. Gulnur se zastavila u dveří, nevěděla co dál, jen se skrz slzy dívala na matku a čekala, až přeruší svou práci. Nakonec ji tiše oslovila. Zejnep sundala nohu z pedálů šicího stroje, kolo se setrvačností ještě chvíli otáčelo a pak se úplně zastavilo. Zase se jí asi zdálo, jako často během uplynulých let, že ji volá dcera. Celých deset let má jediné přání vidět a slyšet Gulnur, ale marně. Opět chtěla pokračovat v práci, ale pak znovu jasně a zřetelně uslyšela:
„Mami.“
Zejnep mateřským srdcem vytušila, co se stalo s dcerou při deportaci, a na otce dítěte se jí nikdy nezeptala, jen laskavě přijala vnučku. Hlavně, že jsou všichni živí a spolu. Rozhodly se, že Gulnur vezme matku do města, kde měla ubytování a práci. Kudajbergenova rodina litovala, že Zejnep odjede, ale její rozhodnutí přijala s pochopením.

Kapitola 10. ESKENDER.
Duben 1961. Krym.

Na své starší bratry vzpomínal a otce i Eskender. Chyběli mu, stejně jako mu chyběl Krym. Přestože o tom nemluvil tak často a otevřeně jako jeho matka, i v něm žila touha opět navštívit rodnou zem, vstoupit do rodného domu. Psal se duben 1961, když se vydal na cestu. V osobním vlaku hrkavě poskakujícím po kolejích mu postupně vyvstávaly vzpomínky na úplně jinou cestu, tu v dobytčím vagónu, ve kterém strávil dva týdni mezi mrtvými a zuboženými lidmi v květnu roku 1944.
Čím víc se blížil Krym, tím víc se vracel z dětství známý strach, který ztěžoval dýchání, srdce a plíce mu, jak ptáci v kleci, tlačily na žebra, bolest byla nesnesitelná.
Spolucestující v kupé celou cestu pili vodku, jedli slanečky, cibuli a otravovali ho pobízením, aby se k nim připojil. A tak většinu cesty seděl v jídelním voze nebo na sklopném sedadle na chodbě. Vlak zabrzdil, konečně mohl opustit smradlavý vagón.
Vystoupil na nástupišti, ze kterého ho deportovali před 17 lety. Dotkl se šíje a pocítil bolest, která mu i po tolika letech připomínala, jak mu jeden voják NKVD strhnul z krku fotoaparát, dárek od otce.
Vzpomínky na dětství se před ním začaly odvíjet jako barevný film.
Benjamínek Eskender se narodil v srpnu roku 1934 ve šťastné a milující rodině. Starší sourozenci ho nepouštěli z rukou, otec mu věnoval víc času, než kolik dostávaly jiné děti. A maminka? Pro každé své dítě měla v srdci dost místa, ale Eskenderův úsměv v ní vyvolával zvláštní, těžko popsatelný pocit. Připomínal pozdní letní den, kdy slunce nepálí, jen příjemně hřeje a člověk si chce to teplo užít. Něha se jí rozlévala po celém těle, když se jí dotýkaly ručičky malého synáčka a jeho jemné rtíky se přitiskly k bradavce a s krátkými přestávkami sály mateřské mléko. Na chvíli zvedl oči, jako by se chtěl ujistit, že ho maminka drží v náručí, usmál se, radostně zacukal nožkama a znovu přitiskl rty k ňadru.
Ve čtyřech letech trval na tom, že chce chodit do školy jako starší bratři a sestra, protože chce psát povídky. Psát samozřejmě neuměl, a proto prosil sestru Gulnur, aby zapsala povídku, kterou sám vymyslel.
„Jeden chlapec měl dvě babičky, dva dědečky, krásnou sestru Gulnur, odvážné a silné bratry Rašida, Mustafu a Rustema, dobrého, moudrého tatínka Ahmeda a nejmilejší, nejkrásnější a nejhodnější maminku Zejnep. A všichni jsou šťastní a veselí. A tak to bude navždy. Amen.“
Tak jednoduchá věc všechny dojala. Maminka kapesníkem utřela slzu, vzala lístek a vložila do koránu. Přála si, aby to tak zůstalo napořád.
Eskender netušil, že je už dávno žákem velké školy bez hranic a lavic, školy života. Dětským otevřeným srdcem poznával základní pravidla života..
Babičky ho horlivě učily súrám z koránu a vyprávěly neobyčejné příběhy svatých. Za každý naučený verš dostal odměnu. Někdy sušenky, šťavnaté broskve anebo sladké krymské hrušky Bera, nejlepší na světě.
Pak rád poslouchal jemné ťukání malého kladívka v dílně jednoho z dědů, který vyráběl měděné mlýnky, džezvy a různé věci pro domácnost. Líbilo se mu, jak vznikají obrázky tulipánů, květů granátového jablka či jiných květů.
V dílně druhého dědy to vonělo dřevem. Kudrnaté hoblinky se kroutily pod ostrým nožem hoblíku, připomínaly bílé vlasy sousedovy dcery. Eskender je sbíral a upevňoval na své černé vlasy a volal: „Dědo, podívej se, podobám se Nataše, že?“
Děda se šibalsky usmál a kývnutím hlavy mu dal za pravdu. Oba se zasmáli a Eskender vyhazoval do vzduchu dlouhé i krátké hobliny vonící lesem a díval se, jak nad jeho hlavou létají světlé spirály. Ale většinou pozoroval, jak dědovy zručné ruce vyrábějí nádherné stolky, police a jiné věci.
Nezapomínal samozřejmě na návštěvu kuchyně. Blížil se čas oběda. Co asi maminka chystá? Pilaf, šourmu nebo jeho oblíbené cevizli bojnuz připomínající beraní růžky? Těsto dělala maminka z mouky, másla, smetany a vlašských ořechů. Bojnuz pekla ke kávě. Kávu Eskender ještě nesměl pít, ale dával si zpěněné mléko, říkali tomu kajmak, podávali ho dospělým ke kávě. A cukr vařený s mlékem mohl jíst i bez mléka, byla to nejlepší dobrůtka.
Proto se do oběda vždy motal kolem mámy. Kvůli tomu ochotně dělal cokoli. Nosil vodu na mytí nádobí, čistil zeleninu. Obdivoval, jak maminka krájela maso na čebureky. Maso položila na dřevěné prkýnko, vzala do každé ruky nůž, srovnala je proti sobě a rychlými pohyby rozkrájela maso na drobné kousíčky. Nikdy nepoužívala mlýnek na maso, říkala, že mletím maso ztrácí šťávu. Všechno, co maminka vařila, mu moc chutnalo.
Jediné, co neměl rád, byly malé rybičky chamsa, i když upečené vypadaly lákavě, jako zlaté. Radost z jídla mu kazil jeden příběh, který slyšel od táty. Královna rybího hejna proklela rybáře za to, že chamsu lovili ve velkém počtu: „Ten, kdo mě chce ulovit, ať to zkusí, ten, kdo mě chce sníst, nenají se a ten, kdo chce na mně vydělat, dostane jen drobné, jako moje šupinky.“ Eskenderovi bylo drobounkých rybiček líto. Představoval si, jak utíkaly od rybáře a nechtěly se smažit na pánvi, vždyť byly tak malé. Ale všichni u stolu jedli a jedli a říkali, že se nemohou najíst. Vždyť to rybka říkala, že kdo bude jíst, ten se nenají.
Odpoledne se ze školy vraceli starší sourozenci. Četli mu pohádky, chodili do hor, do lesa. Byla s nimi velká zábava. Ale nejvíc se těšil na večer. Celá rodina se sešla u jednoho stolu. Pokud otec nebyl na cestách, bral si Eskendera na klín a podával mu z každého jídla to nejlepší sousto. Líbilo se mu, jak spolu jedli z jednoho talíře, ukusovali z jednoho krajíce chleba či koláče. Kouzlo večeře nespočívalo jen v jídle, byla to chvíle soudružnosti velké rodiny. Zde se probíraly novinky, plány na následující den a veselé či poučné příběhy ze života.
Měl rád, když táta vyprávěl o městech, kam ho zavedla železnice. Ze všech měst se Eskenderovi nejvíc zalíbil Leningrad, byly tam překrásné domy a mnoho říček, přes které vedly tisíce mostů. Až vyroste, určitě tam pojede, možná bude jako táta, strojvedoucí. Táta také vyprávěl o růžových špačcích, jak ti malí ptáčci odvážně bojovali s mraky sarančat, která ničila úrodu na polích. V každé mešitě na Krymu měli pro ně nádobu se zázračnou vodou, kterou derviši vozili z Iránu. Ta voda prý k sobě špačky lákala. Pak ale vojska ruské carevny ovládla Krym, zakázala jezdit dervišům na poloostrov a ptáci přestali létat v tak velkém počtu jako dříve. Eskender snil o tom, že najde toho zázračného ptáčka a představoval si, jak růžové hejno bojuje se sarančaty.
Tak plynul čas v milující rodině. Ovšem život s sebou přináší i smutek. Během tří let přišly ztráty, které změnily obvyklý koloběh dne. Nejdříve zůstal hoblík jednoho dědy ležet bez práce. Při čtení svatého koránu chyběla jedna z babiček. Pak přestalo ťukat kladívko v druhé dílně a teď seděl Eskender osamocen v prázdném pokoji druhé babičky. Slzy mu kapaly na korán a on se poprvé zeptal Alláha. „Proč, proč jsi mi sebral ty, které jsem miloval a kteří milovali mne?“ Vysoce ctěný neodpověděl. Ahmed k sobě přitiskl plačícího syna a netušil, že možná chlapce objímá naposledy a že se na poloostrov žene ještě větší zkáza.
„Eskendere, synku, pokud žijeme my, prarodiče budou žít dál v naší paměti a v našich srdcích. Neplač, můj drahý.“
Do pokoje vešla Zejnep.
„Eskendere, podívej se, co pro tebe mám! Aktovka a v ní jsou sešity, azbuka a tužky. Letos půjdeš do školy.“
Chlapec utřel slzy. Na chvíli zapomněl na svůj smutek. Hned začal zkoumat obsah aktovky, a pak rozhořčeně dodal: „Škoda, že to nemohu ukázat ani dědům, ani babičkám. Oni by byli rádi.“

Už na druhý den zazněl ze všech reproduktorů hlas známého hlasatele Levitana: „Dnes 21. června fašistické Německo zákeřně napadlo naši vlast…“
Otec poprvé nešel do práce. Gulnur přijela ze Simferopolu, bratři Mustafa a Ibrahim přišli z učiliště dřív. Válka je všechny naposledy usadila k jednomu stolu, na kterém ležely tři obálky, tři pozvánky na bojiště.
Ahmed si odkašlal, jako to dělal vždy, když šlo o něco vážného. Pak ukázal na obálky a promluvil.
„Víte, co to znamená? Já, Mustafa a Rustem jdeme bránit rodnou zem.“
Podíval se na Eskendera a velice vážně mu řekl:
„Synku, ode dneška jsi jediný muž v domě. Pamatuješ, čemu jsem tě učil? Že buď čestný, neohýbej páteř před nepřítelem, k lidem buď dobrý a vnímavý, slabým vždy pomáhej a neutíkej od problémů.“
Tak vážně otec nikdy s Eskenderm nemluvil. Proto ta slova navždy zůstala v paměti sedmiletého chlapce, proto otcovu radu dodržoval celý svůj život.
Po společné modlitbě položila Zejnep na stůl před muže a syny tři krajíce chleba. Každý ukousl sousto a vrátil krajíc matce. Byl to zvyk, který se v Zejnepině rodině předával od dávných dob z pokolení na pokolení. Byl to příslib věrnosti rodině a domu, příslib, že se vrátí tam, kde se tento chléb upekl.
Otec i bratři bojovali daleko od domova a na Krym vtrhli němečtí fašisté a vojáci z Rumunska. Mezi Rumuny byli i krymští Tataři, potomci těch, kteří utekli, když Krym obsadila vojska Kateřiny II. Tenkrát hodně příbuzných opustilo poloostrov, někdo šel do Bulharska, někdo do Rumunska a většina do Turecka.
Jeden mladý Tatar z Rumunska často chodil do Eskenderova domu, prý hledat partyzány. Nejsvědomitěji po nich pátral v kurníku, odkud po jeho návštěvě mizela vajíčka a někdy i kuře. Byl hodně upovídaný, a tak se od něho maminka dozvídala to, co partyzánům hodně pomohlo.
Eskender tehdy mnohému nerozuměl, nerozuměl ani tomu, že jeho kamarády Karaimovy byli vyhnání z domova a odvezení neznámo kam jen proto, že se modlili jinak než muslimové a křesťané, modlili se hebrejsky v synagoze.
Nechápal ani to, proč po ústupu sovětských vojsk zaživa spálili krávy, které nestihli z Krymu odvézt. Řev skotu, zápach páleného masa a srsti se táhl na desítky kilometrů daleko. Eskender lezl pod peřinu, zakrýval si uši polštářem, a když ani to nepomáhalo, křičel, aby přehlušit divoký řev krav a telat. Ještě několik dní byl vzduch v okolí nesnesitelný. Krávy, které patřily soukromníkům, divoce koulely ohromnýma očima a snažily se utéct pryč.
Eskenderova kráva ztratila mléko, matka ji krmila různými léčivými bylinkami a modlila se, aby se jí mléko vrátilo. Trvalo dlouho, než se kráva uklidnila. Po návštěvě jediného býka v širokém okolí se jí narodilo telátko. To tele radostně skákalo na dvoře a snažilo se bojovně trkat do každého, kdo se ocitl v jeho blízkosti. Malý býček netušil, že pomáhá Eskenderovi zapomenut na hrůzy války, že vrací chlapce, i když jen na malou chvíli, do světa, ve kterém byl zvyklý žít. Od začátku okupace mizely hezké vzpomínky kousek po kousku a v jeho duši zabíral víc a víc místa všudypřítomný strach.
Sílu překonávat ten strach mu dávaly i hory a les kolem Bachčisaraje. Les žil jiným životem než lidé, měl svou časomíru. Kvetl, dával nektar včelám a dával plody, aby nasytil lid. Červený kizil, lískové a vlašské ořechy, jablka a hrušky, které díky péči krymských Tatarů nezdivočely. Oni věděli, že se musí postarat o každý keř, o každý strom, aby jejich plody byly stejně dobré jako ty, které pěstovali na vlastní zahradě. Ořezávali větve, včas sbírali plody a na větvích nechávali v nádobách pití pro ptáky. Les nepatřil kolchozu, patřil všem lidem. Hory povznášely lidského ducha, z jejich výšin bylo vidět daleko, plíce nenasytně vdechovaly čistý lehký vzduch. Srdce bylo plné naděje, že ta lehkost a čistota změní svět, změní zlo v dobro.
Krym byl osvobozen… Do Bachčisaraje se vrátili dlouho očekávaní vojáci Rudé armády. Celé město se radovalo. Eskender běhal mezi lidmi a snažil se fotoaparátem, který mu daroval táta, zachytit tu atmosféru na snímcích. Radost krymských Tatarů bohužel netrvala dlouho. Po těch, kdo osvobodil Krym přišli vojáci v uniformách NKVD. Místní lidé je také hostili, bylo to 17. května ale na druhý den se jim ti vojáci odvděčili neobvyklým způsobem. Ráno, za rozbřesku začala deportace krymských Tatarů. Za pouhé tři dny se ze svých domovů muselo vystěhovat stovky tisíc žen, dětí, starců a invalidů z války. Tlačili je do dobytčích vagonů s nálepkou „zrádci, přisluhovači fašistů“. Eskender se znovu ptal, proč jeho národ , tak nenávidí ti, se kterými jeho otec a bratři bojovali bok po boku s jinými národy Sovětského svazu. Co on, jeho matka a staří lidé udělali zlého? V těsném vagóně strach bobtnal, dusil, plíce odmítaly pracovat, chyběl jim kyslík.
Vzrušení z prvního kroku po rodné zemi, z prvního loku čerstvého jarního vzduchu přerušil hlas Levitana, který od června jedenačtyřicátého roku byl spojen se začátkem války, až do konce války srdce každého občana Sovětského svazu zastavilo v očekávaní zprav z fronty. Proto se Eskendera a lidí na nádraží zmocnil strach, všichni se obávali, že možná znovu začala nová válka? Po slovech „Jurij Gagarin, první kosmonaut SSSR…“ se všem ulevilo. Dav zatleskal, cizí lidé se objímali a křičeli hurá! Někteří dojetím plakali a doufali že hlas Levitana i dal bude hlásit jen dobré zprávy.
Eskender se vymanil z davu a šel známou cestou k domu, kde se narodil, kde prožil nejlepší dny svého života i ten nejhorší den, kdy ho odvlekli do cizí země. Den, o kterém se v rádiu nemluvilo, jen černá písmena novin „Pravda“ oznámila, že jeho národ je zrádce a nic jiného než deportaci nezaslouží. Byla to lež stejně jako to, že si s sebou lidé mohli vzít 500 kilogramu potřebných věcí, že vlaky doprovází zdravotníci a že se každý den podává teplé jídlo. Uběhlo 17 let, a „Pravda“, ani jiné noviny celou pravdu nenapsaly. Žádné noviny nenapsali kolik kolik krymských Tataru bránili od fašistů spolu s statnými národy rodnou zem, kolik je polehlo na poli bitvy, a kolik je někdy nespatři svou rodinu.
Rodný dům se na Eskendera díval jako na cizince. Nikdo ho nevítal, neotevřel branku, v domě nesídlila dřívější radost. Dům byl unavený a lhostejný jako člověk, který ztratil naději.
Co nejrychleji to šlo, utíkal pryč od domu, pryč od vzpomínek. Duše křičela, ale Eskender ji krotil, jako každou bolest a strach, které prožil ve vyhnanství. Bloumal uličkami starého města, dokud se neocitl na městské tržnici. Prošel kolem stánků s ořechy, sušenými meruňkami, švestkami, hruškami a zeleninou. Pak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Na dřevěné bedně seděla starší žena a na pytlovině před ní ležely různé věci. Poznal mezi nimi džezvu a mlýnek, který vyrobil jeho děda, ručníky, které výšivkou ozdobila maminka. Tak proto byl dům tak smutný! Vykuchali ho, vzali vše, co dům dělá domem. Eskender si prohlížel věci a jako by slyšel ťukání dědova kladívka a píseň, kterou zpívala maminka při vyšívání. Bezděčně oživly všechny smysly: ucítil vůni kávy, chuť čebureku, slyšel vyprávění babiček, vybavil si chuť sladkého ovoce a sušenek, tolik příjemných vzpomínek z dětství... Hlas prodávající ženy přerušil tok vjemů a vzpomínek.
„Tak co, budete něco kupovat, nebo tu budete jen tak dál okounět?“
Pohlédl na ženu a poznal v ní bývalou sousedku Ninu Petrovnu, které nosil mléko a vejce. Vzpomněl si, jak tehdy 18. května 1944 odváděla z jejich dvora krávu s telátkem. A jak teď vidí, odnášela do svého domu i jiné věci, které jeho rodina denně používala. Tak tak se udržel, aby ji neobvinil z krádeže, jen se suše zeptal:
„Kolik stojí mlýnek, džezva a ručník?“
Baba zvedla vybledlé modré oči na prvního zájemce o tu „veteš“ a ztratila řeč. Před ní stal Eskender, jako by z oka vypadl svému otci. Jen na malý okamžik se v ní probudilo něco podobného jako svědomí, ale rychle zmizelo. Byla si jistá, že majetek zrádců patří jí. Chamtivost a zloba zvítězily.
„Pro tebe, Tatare, 100 rublů,“ odpověděla jízlivě na otázku a pokračovala: „Odkdy vám dovolili vrátit se na Krym? Kam se dívá milice?“
Byla to vysoká cena za koupi vlastního majetku. Dal té babě tři čtvrtě měsíčního platu mladého vědce. Hodil na pytlovinu stovku, sebral džezvu, mlýnek, ručník a šel pryč. Spěchal do nejbližšího parku, napětím mu ztěžkly nohy, byl rád, že si může sednout na lavičku. Vztek na Petrovnu ho rozhodil. Srdce plné hořkostí bušilo, krev v žilách se bouřila.
Něco podobného zažil naposledy ve svých šestnácti letech. Tehdy přišel čas požádat o občanský průkaz, a proto šel na úřad. Průkaz potřeboval, protože se koncem léta chystal na přijímačky na univerzitu v Leningradě. Šel sám bez matky, ona se na úřad jít bála. V čekárně před Eskenderem byli jen dva lidé. Byl rád, že nebude dlouho čekat. Najednou tam vběhl udýchaný strýc Kudajbergen.
„Co se stalo, aga?“
„Byl jsi u matrikářky?“
„Ještě ne.“
„Dobře, pojď se mnou na chvíli ven.“
Eskender byl vyděšený i zvědavý zároveň. Několikrát se zeptal:
„Co se děje?“
„Ještě se tě nezeptali, jakou národnost mají napsat v občance?
„Ne.“
„Řekni, že jsi Kazach.“
„Proč?“
„Jeden chlapec řekl, že je krymský Tatar, a oni mu občanku vůbec nedali a zakázali mu opustit stanici. Ještě dodali, že takový národ neexistuje, že prý vás bylo příliš hodně různých Tatarů: astrachaňští, sibiřští, povolžští, krymští…, ale jste obyčejní Tataři. A ten blbeček řekl: „Jak neexistuje, vždyť stojím před vámi.“ A za ta slova ho chtěli zavřít. Kvůli matce a mé rodině, prosím tě řekni, že jsi Kazach. Ale co, půjdu pro jistotu s tebou.“
Kudajbergen byl spokojený, ale Eskender se nemohl uklidnit. Nejdřív mu změnili příjmení, teď národnost, co po něm asi budou chtít později? Domů se Eskenderovi nechtělo. Šel ke staničnímu domku, kde Kudajbergen jeho a matku našel. Dlouho se díval směrem na západ, směrem na Krym. Tam by mu nikdo neřekl, že takový národ jako krymští Tataři neexistuje. Jak by se chtělo sednout do vlaku a jet na Krym. Bohužel věděl, že tam fyzicky neexistuje ani jeden člověk jeho národa. Pak se rozhodl, že půjde za kamarádem Ottou. Chtěl se ho zeptat, co řekla soudružka matrikářka ohledně národnosti jemu.
Ottův dům stál na břehu malé říčky. Otto stál po krk ve vodě.
„Hej, Otto, co tam děláš?“ zavolal Eskender na kamaráda.
„Co asi? Chytám raky, nestůj jako sloup a podej mi kbelík.“
Lov raků přerušil rozruch na opačném břehu. Nějací lidé na několika pramicích doprovázeli loďku s rakví. Asi to byl křesťan nebo křesťanka, pomysleli si.
Ledové kry při jarních povodních zbořily jediný most přes řeku a od té doby muslimové převážejí svoje nebožtíky na pravý břeh a křesťané na levý, každý na svůj hřbitov.
Co je to za svět, pomyslil si Eskender, že si živý člověk nemůže určit svou národnost, ale každý zesnulý má právo být pochován podle své národnosti a náboženství.
„Otto, máš občanku?“
„Jo, teď můžu jet k babičce do Karagandy. A ty ještě ne?“
„Jakou národnost ti tam napsali?“
„Jasně že německou, jak jinak, vždyť jsem Němec.“
„Představ si, že národnost krymský Tatar neexistuje! Chápeš to?“
Otto tomu také nerozuměl. Němci byli od začátku války nepřátelé číslo jedna, proto je z evropské části Sovětského svazu deportovali do Kazachstánu a na Sibiř. Ale s krymskými Tatary to bylo nějaké divné. Proč nesmějí mít svou identitu? A proč se nesmějí vrátit na Krym?
Teď Eskender sedí na lavičce v parku na Krymu a první, co uslyšel v rodné zemi, bylo pohrdavé: „Pro tebe, Tatare, za 100 rublů.“ 

Zde nejsem vážený krymský Tatar, mají mne zde za zrádce a pomahače fašistů. Přitom kolik Rusů a Ukrajinců pracovalo jako policajti pod německým vedením, týrali partyzány a udávali Židy! Tady pro něho není místo. Musí odjet za rodinou zpět do Kazachstánu.
Vlak odjížděl po půlnoci, měl tak dost času na procházku do hor. Trochu se uklidnil. Rozhodl se, že nechá kufr v úschovně na nádraží a půjde do hor tam, kde si jako dítě hrál s kamarády na schovávanou, nebo na Čufut kale, kde se uvnitř synagogy snažili rozluštit písmena na zdi. Času má dost.
Zde na vrcholu hory Čatyrdag zapomněl na veškeré příkoří, na žal. Cítil, jak mu vítr hladí mladé tělo, jak slunce laskavě hřeje, jako by příroda říkala: „Já si tě pamatuji, hochu, ty jsi náš.“ Aspoň příroda zůstává k člověku laskavá, pomyslel si Eskender a šel dolů ke hřbitovu navštívit hrob babiček a dědů. Náhrobní kameny byly pryč. Celý hřbitov vypadal jako hrbaté, plevelem zarostlé pole. Přibližně si pamatoval místo, kde byli prarodiče pochovaní. Očistil od plevelu čtyři mohyly, pomodlil se a nabral do papírového sáčku zeminu z hrobů.
Stmívalo se. Eskender se znovu ocitl u rodného domu. Napadla ho jedna šibalská myšlenka. Počkal, až světla v domě zhasnou, přeskočil plot a našel keř růže. Žluté růži, co jeho otec zasadil před domem matky na důkaz své lásky. Otec už nevrátil a maminka často se vzpomínala na tu růži, ona se nemůže vrátit na Krym, proto jí růži přiveze on Eskender.. Byla to klukovina, ale co na tom, byla to malá pomsta za velkou zlodějnu. V ruksak, kde ležel sáček s hlínou z hrobu prarodičů opatrně vložil keř růži. Usmál se při představě, co asi dělá ta babizna z tržnice. Možná už si stěžovala na milici. Ale vlak byl už daleko od Bachčisaraje.
Doma na něho čekaly maminka, sestra a neteř. Neteř se sestrou ho hned obejmuly, jen maminka stála u plotny a ptala se očima. „Byl jsi na Krymu?“ Eskender, také jen očima, odpověděl: „Ano, maminko.“ Zejnep začala chystat synovo oblíbené jídlo a trpělivě čekala, co jí poví.
Před Eskenderem stál těžký úkol, jak povědět matce, co viděl a jak se dostal k věcem z tržnice. Jak jen neranit její city?
Začal tím, že obhajoba disertace byla úspěšná a že má teď titul kandidáta chemických věd. Radost žen nebrala konce, věděly, že Eskender lehce zvládne cokoli, byl vždy ve všem úspěšný, ve škole měl nejlepší známky, sportoval, modeloval lodě a letadla, byl prostě nadaný ve všem. Na univerzitu v Leningradu ho přijali bez problémů a dostal i stipendium. Ještě neukončil univerzitu a už mu nabídli místo asistenta na katedře. Teď má titul kandidáta chemických věd.
„Ale mám pro vás ještě jednu novinku.“
„Jakou? Že budeš studovat na doktora, profesora a pak akademika?“ zeptala se s úsměvem netrpělivá a zvědavá Atike.
„Všichni společně se budeme stěhovat do hlavního města, do Almaty!“
Ženy se na Eskendera nevěřícně dívaly. Matka se zeptala:
„Proč, synku?“
„Nabídli mí místo v Akademii věd i s ubytováním.“
Ta novinka přítomné zaskočila.
První se ozvala Gulnur:
„Jak si to představuješ? Já ještě pracuji ve škole, lidé si mě zde váží. Ne, bratříčku, já nikam nejedu.“
„A já ráda pojedu se strýčkem. Budu tam studovat žurnalistiku,“ zvolala Atike.
Matka pořád mlčela.
„A co ty, maminko, pojedeš s námi? V Almaty je teplo, nebývají tam takové mrazy jako zde.“
„Nejdříve mi povíš, jak je na Krymu, co se tam děje.“
Eskender vytáhl z batohu keř.
„Mami, to je ta tátova růže, po které se ti stýská. Rodina, která tam bydlí, mi dovolila ji vzít. A ještě se podívej na toto.“
Vyložil svůj nákup na stůl. Matka okamžitě poznala mlýnek, džezvu i ručník.
„A to ti také dali?“
„Ano, maminko,“ zalhal matce.
„Díky, Alláhu, že jsou ještě dobří lidé.“
Eskender kývl na sestru a neteř, aby nechaly maminku o samotě.
Jakmile Zejnep zůstala sama, nemohla zadržet slzy. Vzpomínky se rojily v hlavě, jedna se snažila předběhnout druhou. Otec, matka, tchán, tchyně, manžel, synové: všichni se jí zjevovali ve vzpomínkách. Noc byla dlouhá, ale Zejnep si ji krátila modlitbami za zesnulé.
Brzo ráno, jako každý den, chystala Zejnep snídani pro rodinu. Mlýnku a džezvě se vrátil bývalý lesk. Zrnka kávy chrastila v útrobách měděného mlýnku a pak se hustá pěna skoro přelila přes okraje džezvy. Eskendera, Gulnur a Atike probudila vůně kávy a lákala je do kuchyně.
„Maminko, dlouho jsem necítila tak lahodnou vůní kávy!“ řekla Gulnur a objala Zejnep.
Matčiny oči zářily neobyčejným světlem, které se dlouhá léta skrývalo v hloubi jejího srdce. Mohla za to káva, její magická vůně, která dlouho pojila rodiny a kamarády s jediným místem na světě, s Krymem.
Po snídaní Zejnep promluvila k dětem.
„Gulnur, vím, že se těžko opouští místo, kde jsi toho tolik vybudovala, jsi zde vážená a oblíbená. Pochopím, jestli nepojedeš do Almaty, ale už jsme toho v životě tolik ztratili, naše rodina se zmenšila. Neměli bychom se rozdělit. Nevím, kdy nám vláda dovolí vrátit se na Krym, ale chci, abychom žili spolu, dokud jsem naživu. Popřemýšlej o tom, dceruško.“
Almaty, hlavní město Kazachstánu, chránily před větry bílé vrcholky hory Alatau, které ho jako podkova obkroužily z východu. Mohutné jedle a borovice se snažily dostat blíž k modrému nebi. Horské potoky střemhlav spěchaly k ulicím města a ani po dlouhé cestě z hor voda neztrácela chlad a čistotu. Překrásné zelené město, vzácné tím, že v něm mnoho národů našlo svůj druhý domov. V ulicích je slyšet řeč kazašskou, německou, korejskou, ujgurskou, tatarskou, ruskou. Na tržnici zvané Zelený bazar bylo hodně zeleniny a ovoce. Obzvlášť zde vynikal almatinský aport – velký, krásný, voňavý a šťavnatý plod byl králem všech jablek. Město by se dalo také nazvat gurmánským centrem celého SSSR. Vedle korejského, kazašského a uzbeckého jídla bylo možné ochutnat i jídla jiných národů. A všude panovala nádherná atmosféra klidu a tolerance.
Zejnep byla ráda, že se u domu, kde měli byt, našlo místo pro její růži. Líbilo se jí nakupovat na Zeleném bazaru, kde byly vždy čerstvé potraviny. Atike si splnila svůj sen, studovala na univerzitě, Gulnur učila ve škole a Eskender, ten byl tak úspěšný, že o něho měly zájem univerzity v zahraničí. Škoda, že nemá dívku. Chtěla by, aby se oženil, myslila si Zejnep.
Mladé kolegyně se snažily Eskenderovi zalíbit, ale marně. Ne že by se mu děvčata nelíbila, ale slib, který dal otci, že se postará o matku, sestru a teď i o Atike, byl pro něho posvátný. Tři ženy byly jeho závazkem na celý život. Matka ztratila jediného muže, kterého milovala, ztratila starší syny, kteří by se o ni mohli postarat, sestra neměla manžela a malá neteř nikdy nepoznala otce. On byl jediný muž rodiny.
A pak, jeho práce je tak zajímavá, má možnost vidět jiné země, jiné světadíly. Dostává granty, první počítač koupil za přednášku v Tokiu, auto koupil za lekce v Německu. Byl v Austrálii, Americe, Anglii a každé seznámení bylo užitečné. V Heidelbergu mu nabídli laboratoř pro výzkum.

Roky běžely jako vody říčky Almatinky, všechno kolem se měnilo. Jen zákaz návratu krymských Tatarů na Krym platil stejně jako před lety. Někteří se tam na vlastní riziko rozjeli, většině z nich se tam bohužel nepodařilo zakotvit. Vrátili se do Kazachstánu s kufrem krymské půdy, s lahví vody z Černého moře, sušenými hruškami Bera a hořkým zklamáním. Hrstky země z Krymu rozdávali příbuzným a známým krajanům, aby ji mohli dát na hrob těch, kteří zemřeli v Kazachstánu či v jiné zemi.

Kapitola 11: ATIKE A ZEJNEP 

Léto 1954, Kazachstán, Furmanovo.

Gulnur byla od rána do večera ve škole, ale dceři její společnost nechyběla. Ne nadarmo se jmenovala Atike, což znamená průbojná, hbitá, aktivní. Byla volná jako vítr a všude pronikala jako voda. Byla ráda mezi dětmi i dospělými. S každým našla společnou řeč, každý ji měl rád. Nejvíc se o ni starala Alfie, brala ji jako mladší sestru. Atike se ze všeho radovala, neznala smutek. Měla ráda déšť, sníh, zimu i horko v létě. Každé roční období, každý měsíc, každý den byl pro ni velká zábava.
Zima byla nádherná tím, že bílé vločky tiše padaly z nebe k zemi, sklo v oknech domu pokrývaly ornamenty prapodivných květin, na větvích stromů zledovatěly vločky, které ve slunečních paprscích zářily jako drahokamy. Na Nový rok Sněhurka a Děda Mráz rozdávali dětem dárky. Na zamrzlé řece byl led tak silný, že se každý rok uprostřed toku dala postavit ozdobená borovice. U stromu se tančilo, zpívalo, a kdo měl brusle, bruslil. Všude bylo báječně, jako v pohádce. Mráz Atike nevadil, ráda se svezla na sáňkách z příkrého břehu řeky, kutálela se v závějích sněhu, líbilo se jí zabořit rozpálenou tvář do bílé sněhové pokrývky jako do peřiny. Po skotačení ve sněhu se jí na kabátě, kalhotách i rukavicích tvořily malé cinkající rampouchy, tváře zčervenaly a prsty na rukou i nohou ztrácely cit, ale jí se přesto nechtělo jít domů. Maminka byla ve škole, a tak šla do dívčího internátu, kde měla spoustu kamarádek. Tam jí sundali promrzlé oblečení a rozvěsili ho kolem kamen, aby uschlo. Atike nabídli na zahřátí horký čaj a chleba s cukrem.
Když se blížilo jaro, Atike často zůstávala dopoledne sama. Zima cítila blízkost jara a meluzína zlobivě strašila děvče svým hůůůůů v komíně. Atike otevírala dvířka vyhaslých kamen a křičela: „Přestaň strašit, stejně se tě nebojím.“ Meluzína na chvíli zmlkla a pak začala svoji píseň znovu. Během dne sníh tál, v noci se zima snažila všechno znovu zmrazit, ale proti jaru bylo těžké bojovat. Vrstva sněhu se tenčila, v noci zledovatěla a křupala pod nohama. Ráno slunce kousek po kousku bralo zimě sílu. Atike věděla, že zimní radovánky končí. Začátek jara byl blátivý. Atike neměla ani gumáky, ani galoše, proto seděla celý den sama doma. Z oken zmizely pohádkové bílé květy, a tak se mohla dívat, jak se dospělí lidé snaží neohrabaně přeskočit kaluže nebo se jim vyhnout. Vypadalo to hrozně legračně, jako v němých filmech. Když už venku nenašla nic zajímavého, brala do rukou knihu pohádek. Číst ještě neuměla, ale měla dobrou paměť a každý, kdo ji slyšel, by uvěřil, že holčička opravdu umí číst.
Velkou radost měla jednoho dne, kdy matka donesla velkou mapu a pověsila ji na zeď. Na té mapě byla spousta zvířat, které v životě neviděla. Maminka jí vysvětlovala, že na zeměkouli existuje mnoho různých zvířat a ptáků. „Jak může být země jako koule, když je mapa plochá?“ myslila si čtyřletá Atike, a s kapkou nedůvěry poslouchala matku dál. Dozvěděla se, kde žijí sloni a že medvědi v různých částech světa vypadají úplné jinak, že v Austrálii se jsou zvířata, kterým se říká vačnatci. Mají na břichu vak, ve kterém si schovávají mláďátka.
Přála by si, aby i její matka měla takový vak, pak by mohly být pořád spolu. Představila si, jak by to asi vypadalo, a zasmála se té tomu. Byla by to zábavná podívaná. Atike překvapilo i to, že velryba, i když je tak velká, nemá zuby a živí se planktonem, který tvoří mrňaví živočichové, a kolik toho asi musí spolknout, aby nezemřela hlady. Když byla matka ve škole, Atike se toulala prstem po různých světadílech a každému vyobrazenému tvoru přidělovala jméno jméno podle vzhledu. Tak plameňáku říkala – růžovka, nebo dlouošejka, pandoví – černoočko, ptakopysku – kachnobobr., koale říkala medvěd se zobáčkem. Ale za nedlouho s pomocí matky znala skutečné názvy zvířat.
Jak mile blátivé období končilo mohla Atike ven. Děvčata z internátu a kamarádi z ulice ji brali s sebou do stepi, ta byla na jaře nejkrásnější. Vítr kolébal tulipány a step se vlnila jako pestrobarevné moře. Tam také rostl žusan, divoký česnek. Děti se nejdříve žusanu najedly a potom ho sbíraly do plátěných tašek a odnášely domů. Atike ten žusan vůbec nechutnal, v puse pálil a smrděl. Říkali, že v té hrozně smradlavé rostlině je hodně vitaminů, nechutnalo to o nic lépe než rybí tuk. Tak jen koukala na tulipány, matka ji zakázala trhat. Vstříc jarnímu slunci rozkvetly stromy a vypučí listí. Voňavé květy přilákají včely a ty začaly pilně pracovat. Po květnových „pěti hostech, kteří zmrzli po cestě na návštěvu“, lidé začínají vysévat semena zeleniny.
Léto samozřejmě přinášelo další radosti: koupání v řece, sběr bobulí angreštu a černého rybízu. Matka připravovala z černého rybízu džem a Atike vždycky čekala na sladkou růžovou pěnu, kterou máti opatrně sbírala z povrchu bublající hmoty. To byla bašta! Na poli dozrály vodní a žluté melouny. Vodní meloun praskal, sotva se ho dotkl nůž. Každý, kdo pomáhal při sklizni, dostal červený šťavnatý půlměsíc a k tomu kus žitného chleba. Božská chuť! Léto je báječné! Atike mohla od rána do večera běhat s kamarády. Školáci měli prázdniny, brali ji všude. Nebyla náladová, vydržela dlouhé cesty, nezlobila a hlavně sní byla zábava. Měla ohromnou radost, když ji vzali na lov ryb a raků. Při pohledu na šedého tvora, který měl vypoulené oči, mrskal vousy a snažil se každého chňapnout klepetem, jí naskakovala husí kůže. Chtělo se jí dotknout tvrdého povrchu račího těla, ale měla strach. Zato ztuhlého červeného raka uvařeného ve vodě pohladila, a dokonce ochutnala nasládlé bílé masíčko.
Podzim přinášel bohatou úrodu. Sklepy se plnily bramborami, do slámy se ukládaly melouny a tykve. Sousedé společně chystali kvašené zelí. Dřevěné sudy vykouřili bylinkami a plnili nastrouhaným zelím. Někteří kvasili jablka a vodní melouny. Po chudých válečných létech se lidé báli nedostatku jídla, báli se hladu. Blahodárné léto bylo štědré, přicházel čas ho využít.
Posíleni sluncem a dary léta usedali žáci zpět do lavic ve škole.
Tak viděla svět malá holčička, která se radovala ze všeho, co ji potkalo. Netušila, co se dělo v životě dospělých. Atike nevěděla, že mnozí dospělí žili ve strachu z trestu: za nevhodný původ, za nevhodnou národnost, za úhyn skotu, za neúrodu obilí, za drobnou krádež, za neopatrné slovo. Nevěděla, co prožila její maminka ani odkud pochází, a kdo je její otec. Chtěla bych mít velkou rodinu jak některé spolužáci.
To o čem toužila přišlo s babičkou Zejnep, která doplnila ten chybějící článek rodiny. Od té doby byli kamarádi pro zábavu a hry, ale babička byla vším. Dům se v její přítomnosti stal útulným, klidným útočištěm, kam se člověk rád vrací. Babička vařila nejlepší jídlo, šila pro vnučku krásné šaty, zajímala se o všechno, co Atike dělala, co prožila. Nejvíc se Atike líbilo poslouchat o babiččině životě i o ostatních příbuzných z Krymu, kteří už bohužel nežili. Ráda prohlížela fotografie svých předků, líbily se jí šaty, kloboučky a šperky prarodičů. Ptala se babičky, čím se živili. Při vzpomínce na manžela se babiččin hlas měnil, byl tichý a něžný, oči se dívaly do daleké minulosti, která patřila jen jí a Ahmedovi, tak se jmenoval děda Atike.
Tak to bylo i tu letní noc. Celý den slunce nemilosrdně spalovalo vše kolem. Tráva ve stepi zežloutla, pelyněk zešedl. Lidé se schovávali v domech, až do večerního ochlazení.
Atike se Zejnep na plochou střechu nanosily matrace a prošívané deky, noci byly chladné, lehly si a dívaly se na oblohu. Hvězdy se mihotaly na nebi bez obláčků, jako by posílaly morseovkou různé zprávy.
„Babi, a jak ses zamilovala do dědy a proč?“ zeptala se Atike, protože byla ve věku, kdy holčičky chtějí poznat tajemství lásky.
„Láska, má milá, na to nezná odpověď, prostě vstoupí do tvého života, a to, co daruje, tě osvítí, a budeš chtít být lepší. Tak zamilovaný pozná, že přišla skutečná láska. Poprvé jsme se s dědou setkali u češme. Průzračný pramínek vody už přeplnil můj džbán, ale mě tak zhypnotizovaly jeho oči, že jsem se nemohla hnout z místa. Jen smích kamarádek mě z toho okouzlení probral. Ahmed chodil k pramenu každý den. Naše oči mluvily za všechno, tak jsme poznali, že se našeho srdce dotkla láska. V době našeho mládí bylo všechno trochu jinak. Mladý muž a slečna se nesměli veřejně setkat bez doprovodu až do zasnoubení.
Takže láska se vyznávala tajně a jen různé náznaky dávaly průchod citům. Ahmed mi tajně přes mého mladšího bratra předal bílý kapesník a já jsem ten kapesník ozdobila výšivkou, tou jedinečnou, jakou má láska.“ Zejnep zmlkla, a tvář jí rozzářil něžný úsměv.
„A co bylo pak?“ ozvala se Atike.
„A pak můj bratr vrátil kapesník s výšivkou Ahmedovi a to znamenalo, že já jeho lásku opětuji. Druhého dne ráno jsem pod mým oknem zahlédla čerstvě zasazenou žlutou růži. No, a potom naši rodiče začali domlouvat svatbu.“
„Kdo asi teď opatruje tvou růži? Určitě na tebe čeká, viď, babi. Vrátíme se na Krym a znovu se jí budeš kochat.“
„Bojím se, že ta cesta nebude tak jednoduchá, možná bude příliš dlouhá.“
„Proč, protože je na Krym tak daleko jako hvězdy?“
„Ne, Atike, náš návrat záleží na vůli vlády.“
„Spi už, ajňenain.“
To laskavé oslovení Atike měla nejraději, znamenalo, že ji má babička moc ráda, že se bude točit kolem Atike jako Země kolem Slunce.
„Babi, zazpívej mi tu ukolébavku, jak motýl létá nad Krymem, prosím,“ žádala Atike a babička zazpívala.
„Ach, motýlku můj krásný, život máš krátký, ale díky lehkým křídlům vidíš svět tak, jak mně je nedostupný. Povídej mi, prosím, jestli na jaře rozkvetou jabloně a hrušně u mého domu, jestli máky a tulipány okrášlily step, jestli růže rozkvetly pro zamilované, jestli se racci nad vlnami moře chechtají, jestli orli létají nad vrcholky hor, jestli lidé zpívají a tančí? Povídej, povídej.“ A motýlek odpoví: „Když zavřeš oči, já usednu na tvůj polštář a ukážu ti, holčičko moje, to, co jsem viděl na cestě. Spi, ajňanajen, spi a uvidíš krásný sen.“
Kolik ukolébavek chrání děti od všeho zlého, kolik ukolébavek jim daruje klidný spánek. Ani jedna nebyla tak plná lásky a smutku zároveň jako ta od babičky. Stesk po zemi, kde se Zejnep narodila, zamilovala, porodila pět dětí. Každý den, každý večer jí bolestně připomínal život na Krymu, a proto se o své vzpomínky dělila s Atike. Dcera občas Zejnep vyčítala:
„Mami, proč v ní vzbuzuješ plané naděje, neprobouzej v ní fantazii, má jí i bez toho dost.“
„Chceš, aby si nás Atike nepamatovala, aby nevěděla, kdo jsou její předci? Strom nevyroste bez kořene, člověk bez paměti nebude člověkem. Předci žijí, pokud si na ně pamatují potomci.“
Zejnep pak litovala své odpovědi, přece rozumí, proč se Gulnur snaží zahlušit v sobě hlas vzpomínek, topí svou bolest v nekonečné práci, obklopuje se novými lidmi a žáky. Chápala dceřiny výčitky, ale Atike přece musí vědět všechno o Krymu i o příbuzných.
„Babi, a proč Černému moři říkají černé?“
„Během času se název moře měnil. Každý, kdo našemu blahodárnému moři vládl, mu dával svůj název. Časté války přinášely zkázu a ten čas se stal pro obyvatele pobřeží černým, tak asi proto moře nazvali Černým.“
„I pro tebe, mámu a všechny, kteří žili na Krymu, přišel černý čas?“
„Ano, dítě pro celý krymskotatarský národ.“
„Proto ty často pláčeš? A jakou barvu má moře ve skutečnosti?“
„Je překrásné, u každého pobřeží jiné a i v každém ročním období je jiné. Moře je náladové, ale přesto nádherné. Dává pocit volnosti, protože samo je svobodné.“
„A co je ještě na Krymu dobrého?“
„Všechno: hory, sady a stepi, domy pod taškovými střechami, čistá voda z kohoutku češme. Ve dvoře každého domu rostou granátová jablka, hrušeň Bera, ta nejsladší na světě, voňavé kdoule a vinná réva. Pro ořechy jsme chodili do lesa. Chlapci měli u sebe zahradní nůž, aby ořešákům ořezali suché větve, starali se, aby dávaly víc plodů. A hlavně tam se mnou byli moji blízcí: máma, táta, jejich rodiče, měli jsme velkou rodinu.“
Atike měla po rozhovorech se Zejnep jeden velký sen – vrátit se s rodinou na Krym.
Zdálo se, že po smrti Stalina bude návrat do země předků jednodušší, ale pak vyšel nový zákon, který pedagogům krymskotatarské národnosti zakazoval vyučovat ve všech školách Sovětského svazu. Hrozilo, že matka ztratí práci.
„Dcero, vždyť můžeš změnit národnost, a nechají tě.“ prosila Zejnep.
Nesouhlasila. Ani prosby Zejnep nepomohly. Tvrdě si stála za svým.
„Stačí, že vašim radám musel podlehnout Eskender. Jak dlouho můžeme lhát, kolik času potřebuje vláda, abychom zapomněli, kdo jsme, aby celý svět zapomněl na to, že existujeme? Nečekala jsem od tebe takové pokrytectví. Vštěpuješ Atike svou lásku k tradicím, ke své rodině a teď chceš po mně tohle.“
Tak rozzlobenou a pevnou ve svém rozhodnutí viděly matka a Atike Gulnur poprvé. Zejnep šla ven, potřebovala rozdýchat dceřin hněv. Gulnur měla pravdu ve všem. Sama předstírala smrt, aby zachránila život sobě i synovi, změnila příjmení, aby jim zachránila život, teď žádá dceru o totéž. Ale jak v tom krutém státě přežít bez lží, jak zachránit vzpomínky na svoji rodinu, na svůj lid. Ředitelka školy Amina oběhala všechny možné úřady, aby Gulnur mohla učit dál. Nějakým zázrakem se jí to podařilo.
Jen z rozhovorů s babičkou Atike věděla, že krymští Tataři jsou stejní jako ostatní národy – jsou vinní i nevinní. Jinak by věřila všemu, co psali v novinách. A tam se vůbec nepíše, že víc než dvacet tisíc krymských Tatarů šlo dobrovolně bránit společný stát, že mezi nimi byli vojáci, kteří za své hrdinské skutky dostali nejvyšší vyznamenání, kolik tisíc mladých chlapců a děvčat bylo odvedeno do Německa, kolik mužů a žen šlo do partyzánských oddílů… O tom raději nepíšou, v médiích jen rozhlašují, že všichni krymští Tataři jsou zrádci, všichni včetně novorozenců. Po tom, co se stalo matce, plnilo se Atike srdce hněvem a toužilo po spravedlivosti pro svůj národ.

 
Jednoho letního dne za ní přišla kamarádka se žhavou novinkou.
„Atike, chceš vidět Francouze?“
„Jaké Francouze, nějaký film, nebo co?“
„Opravdové, živé! A ta madam je pěkně vyfintěná, pojď se podívat.“
U školy stál mladý pár. Muž měl na sobě manšestrové sako, na krku uvázaný hedvábný šátek, béžové plátěné kalhoty a hnědé kožené boty. Ale ta madam byla tak krásná! Lehké šaty obepínaly štíhlé tělo. Malá kabelka barevně ladila s lodičkami na vysokých podpatcích, na hlavě měla malý klobouček, ozdobený umělými kapradinami. Tak vyparáděné ženy viděla Atike jen ve filmech.
„Děvčátka, nesluší se prohlížet si tak člověka, přivedete ho do rozpaků,“ ozval se hlas ředitelky.
„Promiňte, Amino Sungatovno, my jsme se jen tak trochu zadívaly, sama vidíte, že jsou úplně jiní než naše mámy a tátové,“ odpověděla Atikina kamarádka.
„Ještě budete mít hodně času na prohlížení. Natalie Semenovna a její manžel budou v naší škole učit francouzský a anglický jazyk.“
Když se matka vrátila z práce, Atike jí spěchala sdělit novinku o příjezdu Francouzů. Gulnur s lehkou ironii v hlase řekla:
„Nejsou to skuteční Francouzi, jsou repatrianti.“
„A co to znamená?“
„To jsou lidé, kteří se vracejí do země svých předků, jsou to Rusové. Jejich rodiče utekli po revoluci do Francie. Natali a Ivan se rozhodli žít v Rusku.“
„A proč je poslali do Kazachstánu?“
„Budou tady žít jen jeden rok, říká se tomu filtrace – očista. A pak se přestěhují do Simferopolu, prý byli zvyklí žít u moře, pocházejí z Marseille. Ptali se mě, jaký je Krym.“
„Já také chci být repatriant, co pro to musíme udělat?“
„Dělat, že vůbec neexistuješ. A tajně snít s babičkou, že možná za sto let uvidíte Krym,“ s nadsázkou odpověděla Gulnur a šla spát.
S každým rokem Atike své matce rozuměla méně a méně, často nic nevysvětlovala, vždy mluvila záhadně. S babičkou to bylo lepší, byla vyrovnaná, o minulosti mluvila s láskou. To samé strýc Eskender. Škoda, že od té doby, co studuje chemii na vysoké škole v Leningradu, přijíždí domů jen jednou za rok, každý jeho příjezd byl jako svátek. Babička pro svého pohublého študáka celé dny vařila a pekla různé dobrůtky. Každý jeho příjezd hodně znamenal pro celou rodinu a pro Atike mnohem víc. Strýček byl pramenem informací o životě krymských Tatarů. Dozvídala se, jak žijí a co dělají deportovaní krajani v různých místech Sovětského svazu. Z těch rozhovorů začínala rozumět, proč maminka většinu času tráví v práci a co znamená maminčina poznámka: „Dělat, že vůbec neexistuješ, a tajně snít s babičkou.“
„Nesmíš se na maminku zlobit, Atike. Prožila toho hodně, i když jsme ve srovnání s ostatními našimi krajany ještě dopadli dobře. Ocitli jsme se šťastnou náhodou mezi lidmi s velkým srdcem. Seznámil jsem se na fakultě s jednou holkou, která pochází ze Sibiře,“ řekl Eskender Atike. Všiml si úšklebku neteře a dodal:
„Ty holka bláznivá, nesměj se, nechodím s ní. Ona mi povídala, jak několik rodin nastěhovali do jedné místnosti baráku po politických vězních, jídlo dostávali na příděl, a kdo onemocněl, tak nedostával vůbec nic. Zesláblé ženy kácely stoleté stromy, děti nechodily do školy, pracovaly v lese, aby také dostaly kus žvance. Mnozí deportovaní umírali po těžké práci, z hladu a nemocí. Mnozí z nás věřili, že po smrti Stalina se náš život změní, že se vrátíme na Krym. Bohužel absurdita, která začala v květnu 44, pokračuje dál.“ Slzy žalu se draly Atike z očí. Chvíli nemohla mluvit, a pak odhodlaně řekla: „Až budu plnoletá, najdu cestu na Krym, všichni se tam vrátíme. A co pro to děláš ty, strýčku? Děda a tví bratři by určitě bojovali za náš návrat. A ty jen studuješ jako by nic.“
„Jsi hloupá holka. Pokud se všichni octneme na Sibiři a ve vězení, kdo o nás bude vědět za deset, dvacet let? A za padesát let řeknou ‚krymští Tataři vymřeli‘. Chcešprospět národu? Uč se, naber sílu, a pak bojuj. Zbrklým chováním ničeho nedosáhneš.“
Pochopila a ucouvla, strýček měl pravdu.
„Víš, kdo byl Ismail Gasprinský? To byl velmi inteligentní člověk, studoval na Sorbonně. On vytvořil současný krymskotatarský jazyk, založil první noviny pro sjednocení národa po okupaci carským Ruskem. V roce 1910 ho za úspěchy ve věci mezinárodního vzdělávání cestou tolerantních vztahů mezi národy navrhl francouzský časopis ‚La revue du monde musulman‘ na Nobelovu cenu.“
Atike údivem otevřela pusu, Eskender pokračoval:
„Pan Gasprinský říkal: ‚Naše doba je dobou vědění, svět je boj vědění, bez toho není možná existence lidstva.‘ Slyšíš, Atike, jak je ta myšlenka aktuální i dnes? A bude aktuální vždy. Návrat na Krym musí být legální. Myslíš, že já si nepřeji vrátit se na Krym?“
Atike zamrkala, ale Eskender ještě pokračoval.
„Ještě jednu věc ti o Gasprinském povím. Několik let žádal vládní úřady o povolení vydávat noviny pro krymskotatarský národ. Kladnou odpověď dostal až po několika letech a pod podmínkou, že noviny budou dvoujazyčné: v ruštině a tatarštině. Byl to velký úspěch, protože noviny spojily Tatary a probudily národ, který byl na hraně zapomnění.“
Po rozhovoru se strýcem Atike začala zapisovat příběhy o deportovaných. Věděla, že slovo bude její zbraní. Slovo připomene všem, že její národ žije navzdory všemu.
Rok 1961 byl pro ni a Eskendera významný. Atike maturovala, Eskender získal titul kandidát chemických věd. Téhož roku se rodina Achmatovových přestěhovala do hlavního města Kazachstánu – Almaty.

Zkoušky na fakultu žurnalistiky nebyly pro Atike složité, výborně ovládala dva jazyky, ruský a kazašský. V Almaty se seznámila s dalšími potomky deportovaných. Jejich příběhy se jí vryly do srdce, ale pořád nenastal čas, aby o tom mohla z plna hrdla mluvit. Na fakultě se seznámila s dívkou, která psala básně. Verše a příběhy psané na psacím stroji povzbuzovaly všech, kdo to četl, k návratu na Krym. Jako mantra zněla slova jedné z její básně, opakovaná tisíci krymských Tatarů, bušila v každém srdci, jako zvon na poplach.
„Když se vrátíme domů,
vzpomeneme, kdo jsme.
Když se vrátíme domů,
poznají nás ti,
kteří zabydleli náš domov.
Když se vrátíme domů,
podíváme se do očí těm,
kteří trýznili náš lid…“
Mimo to Atike s kamarády sbírala podpisy pod petice za návrat krymských Tatarů na Krym. Vláda neodpovídala. Zorganizovala s kamarády mítink v Moskvě. Demonstraci rozehnali a organizátory silou vrátili zpět do míst jejich stálého pobytu.
Před ukončením studia na fakultě žurnalistiky budoucí absolventi měli možnost vybrat si místo, kam půjdou na praxi před promocí. Atike si vybrala Krym.
Hned první den jela ze Simferopolu do Bachčisaraje, města, kde se narodila její babička, matka a strýček. Našla jejich dům. Vypadal jinak než na fotografii. Byl cizí, ztratil duši. Z domu vyšla stařena a nepříjemným hlasem se ozvala: „Co čumíš, jdi pryč od mého domu.“
Atike chtěla vidět sad, o kterém vyprávěla babička. Nepodařilo se. Dům s bojovnou bábou byl nepřístupný jako hrad. Každý den brouzdala po Krymu, hledala ten Krym, který znala od babičky. Hory, moře, nebe se podobaly tomu, jak to viděla očima babičky. Chtělo se jí křičet: „To jsem já! Jedna z vašich dcer. Děkuji vám, že jste zůstali věrní, že jste se nezměnily. A to, že lidé, kteří vlezli do našich domovů, jsou zlí, nestojí za pozornost. Stejně se jednou k tobě vrátíme, můj Kryme.“

 
První den praxe v simferopolské televizi. První úkol natočit reportáž o krymském zemědělství. S předsedou kolchozu je jako obvykle všude doprovázel tajemník komunistické strany. Vše musí být politicky správně. Žádná kritika, všechno musí být tak, jak doporučila komunistická strana.
Atike se v duchu smála: „No jo, vloni zasévali obilí o dva dny dříve a každý rok ještě o dva dny, takže podle přibližného výpočtu, za několik let, obilí vysévali až v lednu následujícího roku. Ale když to tak chtějí, tak to napíšu, aby neřekli, že jsem tatarská záškodnice. Hlavně že můžu být na Krymu.
Chtěla si koupit nějakou knihu o historii Krymu. Našla jednu jedinou, ve které se psalo o skifech, sarmatech, Řecích, Kateřině Veliké, Potěmkinovi, ale ani slovo o krymských Tatarech. Strýček měl pravdu, uplynulo 20 let od deportace a o existenci celého národa už není ani zmínka. Po vysílání reportáže ji režisérka, s kterou pracovala, pozvala k sobě domů. Velký byt vypadal jako muzeum: na zdech a v prosklených skříních stály věci, o kterých slyšela z úst své babičky. Džezvy, tácky, malé šálky na kávu, koberce, vyšívané ručníky. Věra, tak se jmenovala režisérka, postavila na malý kulatý stolek kávu a vůně se linula po pokoji. V malé konvičce zahuštěné mléko, v nádobce kostky cukru, každá věc připomínala život před deportací.
„Ty se divíš, že mám tolik věcí patřících tatarským rodinám? Nejsem Tatarka, ale v dětství jsem mezi nimi měla hodně kamarádů. Všechno, co tady vidíš, jsem kupovala na bazaru, chtěla jsem si zachovat památku na sousedy, na jejich dobrá srdce, na děti, se kterými jsem vyrůstala.“ Atike si prohlížela ženu ve věku své matky, ale nevěděla jak reagovat. Jen čekala, co se ještě od Věry dozví.
„Dej si kávu, pravou krymskou, vdechni vkus rodné země, děvče.“ A pak pokračovala. „Když zde žili Tataři, nepotřebovali Dněprovský kanál. Stačilo jim to, co dávala krymská země. Žili v souladu s přírodou, každý pramen, každý strom opatrovali s neuvěřitelnou láskou. Dobře si to pamatuji.“
Po té návštěvě Atike všude vyhledávala stopy po svých předcích. Každou maličkost, každý náznak přítomnosti svého národa si ukládala do paměti. Po ukončení praxe vezla Atike do Almaty těžký kufr plný krymské země pro známé. Na hrstku rodné země čekalo hodně lidí. Plnili slib daný nebožtíkům – položit na hrob hrstku země z Krymu. Měla u sebe i malou džezvu, dárek od Věry pro babičku.

Kapitola 12. NAVRAT.

Eskenderu bylo přes čtyřicet, jako vždy byl ponořený do práce, že si ani nevšiml, jak maminka zestárla, nevšímal si, co ji trápí, nezajímal se ani o to, čím se zabývá jeho neteř, dokud nenašel na stole sbírku veršů napsaných na jeho psacím stroji. Přečetl je jedním dechem.
Skutečné příběhy deportovaných ve formě veršů bily přesně do srdce jako do terče. Každá věta, každé slovo pálilo jako oheň. Jak je to možné!? Nějaká kamarádka Atike uměla v těch verších vyjádřit stesk těch, kteří byli nuceni opustit svůj domov, a jen den za dnem doufat, že se jednou vrátí domů, a nekonečně dlouho čekat, že jednou najdou ztracené děti, rodiče a manžele.
Dlouho do pozdního večera seděl ve tmě ohromený přečteným.
Tiše jako anděl vešla do pokoje matka, dotkla se synova ramene a zeptala se:
„Co tě trápí, Eskendere, proč sedíš ve tmě?“
„Nic mi není, maminko. Jen jsem si trochu zdříml.“
„Tak se pojď najíst. A pak jdi odpočinout.“
Eskender políbil matce ruce a překvapilo ho, že byly jemné jako hedvábí i když pokryté tenkou pavučinou vrásek. Připomněly mu, jak se v dětství rád choulil v její náruči, jak každé pohlazení jejích rukou bylo něžné a plné lásky. Matka teď byla tak malá a křehká, že by ji mohl bez námahy vzít do náručí sám.
Po večeři matka ho pozvala do svého pokoje.
„Posaď se, synku, četl jsi verše?“
„Ano, maminko.“
„A četl jsi tu báseň, ve které umírající žena žádá děti, aby jí koupily letenku na Krym?“
Eskender smutně kývl hlavou, že ano.
„Ubývají mi síly. Chci vidět Krym, chci najít klid vedle rodičů. Udělej něco, vždyť máš tolik vlivných známých, máš i peníze. Neodpovídej hned, přemýšlej. Dobrou noc miláčku. Dobrou noc, ajňaňaen.“
Eskender se sklonil k matce, políbil jí ruce a šel si na balkon zakouřit. Tam na něho čekaly Gulnur s Atike, obě ustarané a neklidné. První promluvila Gulnur.
„Co budeme dělat?“
„Bojím se, že maminka bude nešťastná, když uvidí, co se tam na Krymu děje. Já jsem neříkal pravdu o růži, o mlýnku ani o lidech. Bude zklamaná,“ odpověděl Eskender.
„Já se toho nebojím, ona je silná,“ přidala se k rozhovoru Atike. „A navíc ona už od známých slyšela pravdu o Krymu. Slyšela, že v našem domě žije nepříjemná rodinka.“
„Kdo z vás může zůstat s maminkou na Krymu?“ dodal po pauze. Samozřejmě dočasně. Musím vyřídit nějaké věci v Almaty.
Gulnur se ozvala první.
„Mohla bych odejít do důchodu a být s maminkou. Jenomže kde budeme žít?“
„O to jsem se už postaral. Do Bachčisaraje se nevrátíme, v Simferopolu vám bude líp. Dům pro nás koupil můj kolega z Leningradu, ale patří nám. To byl fígl. Kdyby se majitel dozvěděl, že dům kupuje Tatar, nevyplatil bych ho ani za 20 let. Tím ušetříme maminku bolestných vzpomínek na rodný dům. Rozhodl jsem se, že zruším všechny cesty do zahraničí, vezmu si dovolenou a pojedeme s celou rodinou na Krym. Tentokrát nepojedeme vlakem, povezu vás autem, nechci připomínat matce ani tobě, Gulnur, hrůzy ve vlaku při deportaci. Ty nové vlaky jedou po starých kolejích a kola vagónu buší jako kdysi. Sám jsem to zažil.“
Zejnep pochopila, proč koupili dům v jiném městě, i přesto poprosila syna, aby s ní podnikl cestu po poloostrově.
Všude kde zastavili, hora Čatyrdag, jeskynní město Čufut kale, les nebo moře, se poklonila a opakovala: „Jsem tu, jsem vaše dcera Zejnep, přijměte mne zpět, prosím.“ Jediné místo kam nechtěla jít byl rodný dům, tušila co tam uvidí. Pak poprosila Eskendera, aby ji odvezl na hřbitov. Syn váhal.
„Mami, já bych to odložil na příště.“
„Kdy příště?“
„Maminko, hřbitov tam už není. Nezůstali ani hrbolky po hrobech.“
„Kam zmizel? Chci tam jet.“ trvala na svém.
Nedalo se nic dělat. Na náhrobních kamenech, vyložených na pozemku hřbitova, stály dřevěné stoly pod stříškou. Trhovkyně tam vyzývaly lidi ke koupi a vykřikovaly, jak levné a dobré mají zboží. Matka ztratila rovnováhu, Eskender ji zachytil a odnesl k autu.
Od toho dne Zejnep často dlouho sedávala u růžového keře, který dovezla z Almaty do Simferopolu a modlila se. Za týden pozvala své potomky do domu. Na stole ležel balíček, zabalený do hedvábného vyšívaného kapesníku.
„Děti moje, mám k vám prosbu. Vím, že jako muslimka si nesmím brát do hrobu pozemské věci a mé tělo musí být zabaleno do bílého plátna. Ale po tom, co jsem viděla na cestě při deportaci, co jsem viděla na bývalém hřbitově, doufám, že mi Alláh odpustí, jestli mi dáte do rakve ty tři krajíce chleba a jednu růži.“
Zemřela v tichosti. Pochovali ji na novém hřbitově. Na náhrobním kameni byla arabskými písmeny vytesána jména celého rodu Achmatovových.

 
Epilog
2002 rok, 22. květen. 

Eskender od mé návštěvy na Krymu již několik krát byl v Praze, ale dnešní den měl by byt dnem satisfakce za roky strádání za vlády komunistů. V Praze otevírali pomník obětem komunizmu.
Po návratu domu jsme byli zamlklý, každý z nás ocitl ve zajetí svých vzpomínek.
Oba dva jsme do konce života budeme kráčet s jizvami bolestí po ztrátách milovaných, po ztrátě důstojnosti, po neuskutečněných snach. Ty jizvy nikdy se nezahojí.


DODATEK

V Československu od roku 1948 s politických důvodu odsouzeno 205 486 osob, 248 popraveno, 4 500 – zemřelo ve věznicích, 327 – zahynulo na hranice, 170 938 občanů emigrovalo. Omluví se za to komunisty, rozdělí s námi naši bolest?
Tisíc kilometru od Prahy nese svou tíhu jiný národ – krymští Tatary.
Před připojením Krymu k carskému Rusku na území poloostrova tvořili 87 % z celkového počtu obyvatelstva krymští Tataři. V roce 1897 jich zůstalo 34 %. V roce 1917 klesl počet na 27 %. V roce 1939 se jejich počet zmenšil na pouhých 19,4 %, údaje byly záměrně sníženy. Během uměle vytvořeného hladomoru zemřelo 78 000 krymských Tatarů.

Za 2. světové války bojovalo na straně Němců 3500 krymských Tatarů, Vlasovců (Rusů) bylo v německé armádě 25 000. V řadách Rudé armády sloužilo 100 638 krymských Tatarů, 16 713 jich působilo v partyzánských oddílech, v ilegalitě pracovalo 7 727 lidí. V roce 1944 bylo 423 100 krymských Tatarů deportováno, z nich bylo 89 % žen a dětí, muže odvolali z fronty a přesunuli je na Sibiř.
Podle údajů z různých pramenů zemřelo při deportaci od 110 000 do 195 471 lidí. Krymští Tataři mnoho let žádali vládu, aby jim dovolila vrátit se do rodné země. Žádost jich podepsalo 350 000, ale vláda nepodnikla nic. Klidné demonstrace v Moskvě byly vždy rozprášeny. Teprve 28. listopadu 1989, za vlády Michaela Gorbačova, bylo vydáno usnesení, ve kterém byl krymským Tatarům povolen návrat na Krym. Tenkrát se jich do rodného kraje vrátilo 250 000. 

V současné době žije na území Krymu 675 000 krymských Tatarů.