Ten starý cihlový dům s omítkou rozpraskanou tak, že z ní na mnoha místech lezou ven tmavé, vlhké cihly, působí mezi moderními budovami jako zapomenutý zbytek něčeho, co už mělo dávno zmizet. Zdi jsou špinavé, místy zelené od plísně a celé stavení vypadá, jako by se každou chvíli mělo sesypat samo do sebe.
Domek patří staré paní. Osobně ji neznám, ale pokaždé ji vidím sedět venku a zírat před sebe. Bezzubá ústa se jí roztahují do úsměvu, který působí spíš prázdně než mile, a její pohled je tak nepřítomný, že člověk neví, jestli ho vůbec vnímá. Stačí na ni pohlédnout o vteřinu déle a člověka přejde chuť se zastavovat.
Její ruce jsou tenké, vyschlé a pokryté tmavými skvrnami, kůže drsná a popraskaná, jako by se už dávno přestala hojit. Na prstech má zažloutlé nehty a mezi klouby zůstávají šedé stopy špíny, která nejde smýt.
Dnes tam sedí zase. V klíně drží potrhanou deku, kterou bez velkého zájmu přešívá tlustou jehlou, a když mince cinknou o okraj květináče, jen krátce kývne hlavou, aniž by zvedla oči.
Vedle dveří stojí dnes něco nového – starý proutěný košík, ve kterém se mačkají tři špinavá štěňata. Srst mají slepenou, ztvrdlou od zaschlého bláta, jedno z nich tahá za sebou svěšené ucho a při každém pohybu tiše kňučí. Ostatní do něj narážejí, převracejí se přes sebe a na dlažbě kolem košíku zůstávají tmavé mokré skvrny.
Tenhle výjev – rozpadlý dům, stará žena s prázdným úsměvem a špinavý košík zvířat – působí uprostřed města plného skleněných kanceláří a naleštěných výloh jako něco, co se tu omylem zapomnělo uklidit. Lidé kolem zrychlují krok a raději se dívají jinam.
Bez pozdravu projdu kolem, přejdu na druhou stranu chodníku a pokračuji dál.
