Nádražní halou lyonského nádraží Part-Dieu každý den projde sto tisíc cestujících. „Part-Dieu“ znamená Boží dar, tedy úrodnou půdu obdělávanou ve středověku mnichy. V 70. letech minulého století na úrodné půdě vyrostla stejnojmenná obchodní čtvrť. Jenže nádraží se tím potenciál růstu zúžil. A tak se v posledním desetiletí stavitelé zmohli jen na dílčí přístavby tam, kde jim to omezený prostor dovolil. Zbývá mi necelá hodina do odjezdu přípoje. Procházím přistavěnou galerií se zánovní čekárnou, policejní stanicí ztrát a nálezů, italskou tratorií až se ocitnu v zapadlém koutě. Usednu k nádražnímu pianu, zmáčknu klávesy G a D a ozvou se tóny A a E. Pak zafouká vítr, ztuhnou mi prsty a klavíru zatuhnou klávesy.
Hudbu vyměním za základní potřeby. Šinu si to k zánovním záchodkům a na stěnách najednou zvětřím fotografie z doby německé okupace. Zírám do tváře Klause Barbieho, kápa lyonského gestapa, řečeného řezník. O pár kroků dál mě čekají nelítostné záběry z razie gestapa v dětském domově v Izieu v dubnu 1944, odkud bylo deportováno 44 židovských dětí do Osvětimi. Na rameno mi poklepe v zádech prohnutý stařík s šedým plnovousem. „Zajímá vás válečná historie?“ Kývnu hlavou: „O Barbiem v Lyonu toho moc nevím.“ Nadchne ho to: „Býval jsem profesorem historie. My Lyoňané jsme pyšní, že Barbie měl v roce 1987 proces přímo tady. Dlouho se skrýval v Bolívii, až ho v roce 1983 vydali a tehdejší ministr spravedlnosti Badinter ho nechal držet týden ve vězení Montluc, kam Barbie během okupace posílal své oběti.“ „A kde si odpykával trest?“ „Doživotí za zločiny proti lidskosti si odbyl v jiném lyonském vězení, Saint-Joseph. Ale v roce 1991 umřel na rakovinu…“ „Díky moc, ale musím běžet!“ ukážu na tabulku WC a uniknu staříkově přednášce o makabrózním tématu.
Mám jiné poslání. Nové vídeňské i berlínské hlavní nádraží mě uchvátilo zvenku i zevnitř. Jaký profil má Part Dieu? Vylezu na východní straně a zklame mě narůžovělá plochá fasáda ze sedmdesátek s proskleným vchodem a k ní přilepené hotelové řetězce. S nadějí proběhnu centrální halou na západní stranu. Ocelová prosklená konstrukce, pěší esplanáda a kruhový výhřez do podzemí napravují nádraží reputaci a vracejí ho do dnešní doby.
Osobák TER do Chambéry mi odjíždí v 17:50. Načepuji si kávu z automatu, posadím se na polstrovanou lavici, pozoruji cvrkot ve vestibulu a rozdýchávám lyonskou válečnou historii. V uších mi zní Radetzkého pochod. Ohlédnu se. Do kláves klavíru buší žena v bílé čepici a černé lyžařské bundě se synem po boku. Je nejvyšší čas! Rozpochoduji se na nástupiště L.
Z davu se vynoří prošedivělá dáma jedoucí za vnoučaty. Neztratila jsem se. Vyhoupnu se do jednoho z prošedivělých vagónů s modrým pruhem. Přivítají mě dveře otevřené na WC a zápach, který se z nich line, si nezadá s rychlíky do Prahy v devadesátkách. Velkoprostorový vůz je vkusně stylizovaný do zeleno-hnědo-šedé barvy s nažloutlými stínidly. Výběr sedadla bez místenky není lehký. Váhám, až zaberu dvousedadlo uprostřed. Něco už pamatuje. Na plyši se vyjímá pár fleků a záclonka sice nesmrdí cigaretovým kouřem, ale spíše pachem, který důvěrně znám z panelákových kobercových bytů z osmdesátek. Vlak se bez váhání rozjede předměstskými průmyslovými zónami do stmívající se krajiny. Po deseti minutách se nade mnou neoblomně nakloní průvodčí: „Kontrola jízdenek!“ Nadskočím a pyšně nalistuji v aplikaci jízdenku: „Jsem ráda, že vás vidím. V TGV mě v první třídě za celé čtyři hodiny jízdy nikdo nezkontroloval.“ Průvodčí zakroutí hlavou a přemýšlí o tom, zda se nenechá
přeložit na TGV. Za sklem prší a my ujíždíme vstříc předalpské noci. Sem tam přibrzdíme na nějakém nádraží. Ve voze se začíná ochlazovat, krčím se v zimní bundě a zamotávám do šály.
Najednou mi na mobilu přistane zpráva z horské chaty: „Kvůli lavinovému nebezpečí po celodenním sněžení krizový štáb obce Saint Martin de Belleville rozhodl, že se od 22:00 do 5:00 uzavírá silnice z Les Menuires do Val Thorens, aby mohly být odstřeleny laviny.“ Ehm, nějak se to vymyká… Volá taxikář, s kterým mám domluvený odvoz: „Nezlobte se, paninko, ale váš vlak přijede až po deváté večer a v deset mi nahoře uzavřou silnici. Celý den sněžilo a cesta je už tak o hubu. Je mi líto, ale těch 40 kilometrů tam nestihnu.“
Zní to jako scéna z Bouřlivých výšin na Větrné Hůrce, které jsem viděla o víkendu. Pondělí si se mnou kanadsky zažertovalo. Než mu to oplatím, budu si muset najít pro dnešní noc střechu nad hlavou. Blížíme se neúprosně k Chambéry. Otevřu ubytovací aplikaci. Když v horském Moutiers najdu pouze jediný volný nehvězdičkový hotel – dva kilometry nad nádražím na kopci, je vítěz jasný. Přenocuji v Chambéry, bráně do Alp. Vlak vjíždí do nádraží, a tak kašlu na aplikace, vstoupím do té brány sama jako za starých dobrých časů, bez internetu.
Mé kroky svede hotel s tváří pyramidy hned naproti nádraží. Chlubí se čtyřmi hvězdami a slibuje večeři s lokálními produkty. Chlubit se může, ale záleží na tom, co mi nabídne. Namířím si to přímo k recepci. Přede mnou stojí muž a žena s lahví vína v ruce a nekalými úmysly v mysli. Přeberou si klíč a obrátí se na recepční: „Mohli bychom dostat dvě sklenky na víno?“ Určitě tu nejsou poprvé. Pronesu impertinentně: „Sklenky na zuby vám nestačí? Však toho pamatují!“ Rozesměje je to. Rozumíme si. Zato slečna recepční se rdí jako řádová sestra. Aby toho nebylo málo, vybafnu na ni: „Máte volný pokoj na dnešní noc?“ Zakoktá se: „Jakože nemáte rezervaci? Máme volný pokoj se dvěma postelemi. Nevadí vám to?“ Rozhlédnu se kolem: „Myslím, že nikdo další nepřijde. Ale pokoj beru.“ Zahledí se do počítače: „Chvíli strpení, prosím. Musím to zadat manuálně.“ Znejistím: „Zvládnete to nebo mám provést rezervaci online?“ Za pět minut je klíč můj a mladá recepční odchází vyčerpaná domů.
Nocleh bych měla, teď poslat vzkaz: „Promiň, dnes večer se kvůli lavinám nahoru nedostanu. Přespím v Chambéry. Zajezdíme si zítra, ano?“ Hned mi pípne: „Já vím. Hlavně, že jsi v bezpečí. Zítra to bude v pohodě. Dobrou!“
Milenci se rozptylují v hotelu, já se vyrážím rozptýlit s naraženou kapucí k potemnělému hradu vévody savojského. U nádraží mě skropí déšť a pod nohama mi profičí urostlá zmoklá krysa. Vřelé vévodské přivítání!
Savojsko od 15. století oscilovalo mezi Itálií a Francií a Chambéry se přetahovalo s Turínem o titul hlavního města. Když se vévoda savojský a král sardinský Viktor Emanuel II chystal na sjednocení Itálie, daroval v roce 1860 Savojsko Francii a získal si tak vojenskou podporu Napoleona III. Chambéry tím ovšem definitivně přišlo o svůj lesk.
Uháním večerním městem kolem justičního paláce s neoklasicistní rudou sardinskou fasádou a nezvykle hladkým štítem. Francouzi se na dokončení jeho fasády jaksi vykašlali. Liják sílí a já stoupám po klouzajících kamenných parkových schodech do tmy, v níž se ukrývá gotická brána a hradní věž. Náhle se proti mně vynoří stín. Nadskočím. Naštěstí stín není duch, ale mírumilovný německý ovčák, a za ním sbíhá schody jeho pán zahalený v pršiplášti. Nahoře mě čekají mříže. Tudy cesta nevede. Noční tuláky předhoním a nedůvěřivě se zastavím na odbočce do liduprázdné uličky starého města. Co číhá za rohem? Pokud chci dojít na hradní nádvoří, nemám na vybranou. Po pár krocích se prostor rozsvítí a ocitnu se v dlážděných benátských uličkách lemovaných nažluto omítnutými domy. Dovedou mě k hradu savojského vévody, který dnes patří lidu. Vypadá jako patchwork, slepený z gotické kaple a věže, renesančních palácových oken, barokní střechy a klasicistních budov. Savojských hrabat a vévodů se tu od 14. století vystřídali desítky, každý měl svou vizi a spoustu peněz, až vzniklo opevněné město ve městě.
Otočím se od slepence historie a nevěřícně zírám na turínský bulvár, Rue de Boigne, s klasicistními arkádami, na jejímž konci svítí modrofialový sloup s fontánou. Láká mě se pod nimi v dešti ukrýt, ale ještě víc mě láká ztratit se ve spleti středověkých uliček a průchodů na cestě za katedrálou. Přejdu piemontské náměstí place Saint-Leger s barevnými fasádami měšťanských domů a cítím ve vzduchu letní svěžest. Zahnu do úzké středověké uličky a cítím vlhkou omítku pražské Kampy. Nikdy jsem tu nebyla, přesto tu nacházím střípky sebe. Kde se sakra schovává katedrála? Věže nejsou vidět a já se opravdu na dvorku omšelého domu ztratila. Naštěstí mi cestu zkříží chodec. „Kudy dojdu ke katedrále?“ vyhrknu. „Jste od ní kousek, musíte doleva, pak na náměstíčku druhou ulicí doprava a pak zase doleva. Nemůžete to minout!“ nepochybuje o mně. Trochu se v tom zamotám, ale nakonec pozdně gotickou katedrálu svatého Františka s iluzorní výzdobou přece jen najdu. Nepřevyšuje okolní kamenné budovy, vysoké katedrály jsou iluze.
Ze středověkého labyrintu vlezu přímo do indické džungle. Co na fontáně v podhůří Alp dělají čtyři sloni a palma? Chtěl si z nás vévoda vystřelit? Před sousoším se fotí rozesmátá indická rodina. „Tahle fontána je teda funny. Sloni na horách…“ vtipkuji. Indové zvážní: „To je přece památník na počest generála de Boigne. Sloužil u Maráthské říše na konci 18. století a tady se narodil. Jeho socha je nahoře,“ a zvednou ruku k nebesům. „Aha, zajímavé,“ pokývám hloupě hlavou a dostanu chuť na savojské víno a sýr.
V hotelu mi mladý Savojec nalije smířlivé víno Gamay, ukrojí kus pichlavého sýra Beaufort a na laviny rázem zapomenu. Nothing´s gonna hurt you, baby – tančím se Cigarettes after Sex do sprchy.
