Čtu knížku Dany Emingerové „Živel Lustig“ s prvním podtitulem „Jak se píše kniha“ a s druhým podtitulem „aneb Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času“, kterou mi autorka darovala i věnovala zároveň.
Knížku už nejde koupit – je beznadějně rozebraná, a tak ji řízením příznivé náhody pro mě „vykoupila z otroctví“ v antikvariátu.
Tak jako je knížka pomníkem Lustigovi se vší jeho lidskou nepředpověditelností, neovladatelností i neodolatelností, zkrátka živelností, byly i naše kurzy v Opletalce dokonalým zpřítomněním ducha hodin tvůrčího psaní na Dobešce. Jenže tentokrát jsme v adoraci neposlouchali Lustigovy vtípky, ale viseli na Danině suverénním projevu.
Pojetí kapitol jako hodin kurzu s jejich situačním humorem i studovanou látkou funguje výborně. Ozřejmí se průběh lekce od rozboru přečteného domácího úkolu přes výklad literární teorie až po uzavření lekce zadáním nového domácího úkolu na konci každé kapitoly. Stejně dobře to funguje i jako pedagogický koncept v hodinách samých.
Jako ten, kdo kurzy psaní s Danou prošel, si při čtení dokážu mapovat text na jednotlivé hodiny. Uvědomuji si, že na verzi kurzu, jak jsem ji zažil já, už citování z Gardnera zbylo pomálu. Na druhou stranu ale důvěrně poznávám příklady zmiňované v knize jako ilustrace technik a řemeslných fines.
Jde o mnohem víc než jen o učebnici a vzpomínání – připadá mi to jako notový zápis prožitého jiskření, které bylo kolem nás. Při čtení se ve mně spouští stejné veselí nebo dojetí jako v hodinách, jako z papíru zazní hudba, když člověk hraje přímo z partitury.
Pojistek proti nudě je v textu bezpočet. Žánrová rozmanitost domácích úkolů. A především vtipy rozeseté mezi řádky, které jsou darem samy o sobě – stačí si jich pár zapamatovat, aby člověka pasovaly na krále večírků. Těmi, a ne vždy „korektními“, je knížka prošpikovaná tak jako pečeně špekem. Kuchyňská metafora sedí. Obsah se špeky = vtipy lze pak lépe zkonzumovat, případné sousto suché teorie klouže snáze do krku…
Když jsem se pročetl v „Živlu Lustigovi“ na poslední stránku, pochopil jsem autorčin záměr: Chtěla do knížky, která je jejím osobním příspěvkem k zaznamenání stopy vzácného člověka, přidat i další zdroje, jako jeho rozhovory s ní pro různé časopisy a další texty, které se k němu vázaly, aby svědectví bylo co nejúplnější a nejbohatší. Text znamená starořecky „látka“, zde je do ní vetkán jak učitel, tak i tkadlec.
Dotklo se mě, když jsem zjistil, že se knížka protnula i s mými osobními dějinami. Obsahuje pasáž, kde je otištěná povídka z Danina rodinného zázemí. Její tehdy malé děti svým naivně nehledaným způsobem „filozofují“ o smrti rodičů, zatímco ona promýšlí sexappeal povolání válečného zpravodaje: nejprve jako romantického partnera a pak totéž povolání, téhož člověka jako manžela a otce na historce z 11. září 2001.
V rukách držím vzácnost posichrovanou tuplovaným věnováním. Na rozdíl od relikvií s ní nezacházím jako se svatým ostatkem: lezou z ní oslí uši, je plná poznámek a podtrhání.
Tak jako je knížka pomníkem Lustigovi se vší jeho lidskou nepředpověditelností, neovladatelností i neodolatelností, zkrátka živelností, byly i naše kurzy v Opletalce dokonalým zpřítomněním ducha hodin tvůrčího psaní na Dobešce. Jenže tentokrát jsme v adoraci neposlouchali Lustigovy vtípky, ale viseli na Danině suverénním projevu.
Tehdejší náladu s košilatými fóry i aha-momenty pochopení, co je a jak se dělá literatura, stvořila – „odperformovala“, řečeno dnešním njúspíkem – pro nás. Výklad obvykle provázela svým okouzlujícím úsměvem. Zůstával jí na tváři skoro jako zapomenutý klobouk i ve chvílích, kdy přenášela – bezmála v transu delfské kněžky, před jejímž vnitřním zrakem se znovu odehrávaly scény z dávných Lustigových lekcí, jak je tehdy jako studentka sama prožívala –, jejich atmosféru i obsah do našeho času.
V té její diverzní akci proti zapomnění, proti anihilaci poselství a paměti, bylo něco z Prométea kradoucího bohům oheň tvořivosti, či Orfea vyvádějícího svou lásku z podsvětí. V logice takových přirovnání by šlo její hodiny také popsat jako spiritistickou seanci, při níž se její účastníci napojují na diktát múz a vyvolávají utichlé hlasy.
Nešlo ale jen o poučky a seznamování s „literárními cihličkami“. Z kroužků Psaní podle Lustiga si pamatuju Danino vyprávění o tom, jak Lustig přežil rozřazování po příjezdu transportu do Osvětimi tím, že si prve skryl brýle, pak promluvil dobrou němčinou při klíčové esesákově otázce na jeho věk. Přidal si rok, když řekl, že mu bylo patnáct, a prohodil i nějaký vtipný komentář, jímž dotvrdil schopnost být pracovně vytěžen návazným průmyslem prosperujícím z vysávání vitálních sil vězněných. To mi bylo lekcí, jak mazaná pohotovost může zachránit život...
Čtu pomalu a začíná mi svítat, proč Daně záleželo na tom, mi tu knížku dát. Je napsaná až tak poutavě, že si čtenář může nevšimnout, že si při vší té zábavě a zajímavostech stále čte v učebnici tvůrčího psaní – a není to jen jazykem a formou dotvrzujícími zvládnutí řemesla, jehož tradici chce předávat dál...
Většina kapitol začíná nějakým „domácím úkolem“ – obvykle dílkem jejích spolužáků. Pak se rozběhne hodina se vší hravostí, kterou v člověku školáctví spouští. O úkolu se diskutuje a zkoumá se, co v něm funguje a co ne.
 |
| Kurz Psaní podle Lustiga v roce 2026 |
Čtu pomalu a začíná mi svítat, proč Daně záleželo na tom, mi tu knížku dát. Je napsaná až tak poutavě, že si čtenář může nevšimnout, že si při vší té zábavě a zajímavostech stále čte v učebnici tvůrčího psaní – a není to jen jazykem a formou dotvrzujícími zvládnutí řemesla, jehož tradici chce předávat dál...
Většina kapitol začíná nějakým „domácím úkolem“ – obvykle dílkem jejích spolužáků. Pak se rozběhne hodina se vší hravostí, kterou v člověku školáctví spouští. O úkolu se diskutuje a zkoumá se, co v něm funguje a co ne.
Úvahy a názory svých spolužáků autorka používá dvojím způsobem. Jednak slouží jako nástroj k rozpoznání a označení běžných prohřešků proti řemeslu, ale také k tomu, aby drobnokresbou kontrastujících postojů a vyjadřování čtenáři předvedla pestrost osobností svých kolegů. Tato pestrost je pak zárukou mnohostrannosti pohledů na případné stylové či technické přednosti a nectnosti hodnoceného dílka. Debatě obvykle vévodí hodnocení vyslovená charismatickou osobností Lustiga samého. To jeho energie vnášela do hodin srdečnou žoviálnost, trochu láskyplného sprosťáctví a sexistické galantnosti.
Konkrétní příklady takových pojmů na hraně oxymorónu rozptýlené v textu zajistí, že četbou pohlcený čtenář s textem slupne i definice a poučky o povaze krásného písemnictví od nejnudnějšího pedanta všech dob, od Aristotela. Je to právě Poetika, na kterou se Arnošt Lustig ve svých výkladech odvolává. Budiž Danino dílko velebeno především za to, oč je čitelnější a zábavnější než krkolomná Poetika, jejíž četba duši chutná jako polykání písku.
Pojetí kapitol jako hodin kurzu s jejich situačním humorem i studovanou látkou funguje výborně. Ozřejmí se průběh lekce od rozboru přečteného domácího úkolu přes výklad literární teorie až po uzavření lekce zadáním nového domácího úkolu na konci každé kapitoly. Stejně dobře to funguje i jako pedagogický koncept v hodinách samých. Jako ten, kdo kurzy psaní s Danou prošel, si při čtení dokážu mapovat text na jednotlivé hodiny. Uvědomuji si, že na verzi kurzu, jak jsem ji zažil já, už citování z Gardnera zbylo pomálu. Na druhou stranu ale důvěrně poznávám příklady zmiňované v knize jako ilustrace technik a řemeslných fines.
Jde o mnohem víc než jen o učebnici a vzpomínání – připadá mi to jako notový zápis prožitého jiskření, které bylo kolem nás. Při čtení se ve mně spouští stejné veselí nebo dojetí jako v hodinách, jako z papíru zazní hudba, když člověk hraje přímo z partitury.
Knížka věrně konzervuje ducha těch hodin, jejich mikrodramat i situační komiky... Je jedno, že jsme ve třídě neměli žádného Fjodora, i tak je to „pravdivější než pravda“ (což je jedna z pouček o povaze beletrie).
Při pohledu na to, co bych sám dokázal vzkřísit z vlastních záznamů, ve mně roste obdiv k autorce. Když porovnám své zápisky z hodin s kapitolami v knížce, uvědomuji si, jak málo bych byl schopen sepsat vlastní učebnici, kdybych si takový úkol vytyčil. Proč bych to nesvedl, do jisté míry značí úpadek v talentovanosti žactva: ano, mluvím o sobě.
Na knížce Živel Lustig je vlastně půvabné, že je mimoděčným nebo snad i záměrným opakováním způsobu, jakým vznikla Aristotelova Poetika: jde o sebrané žákovské zápisky z filozofových přednášek, které možná antický velikán milostivě zkorigoval a autorizoval. Podobně si představuji, že i knížka Živel Lustig vznikala propojením poznámek vícera spolužáků pod mistrovým dohledem.
Celou dobu, co jsem knížkou žil, jsem se bavil tím, že jde o předestilované poznámky žáka z hodin výuky, jakési sebrané školní sešity. Viděl jsem ten vztah autorky a Lustiga sklíčkem jiných slavných dvojic žáků a učitelů. Zjevila se mi podobnost mezi vztahem Platóna k Sókratovi nebo vztahem apoštolů a Ježíše. Dmul jsem se pýchou, když se mé tušení přímo potvrdilo.
Nešlo jen o to, být žákem a zapsat učitelova moudra na papír. Šlo o to je z papíru zase zdvihnout a použít je ve větách, řádcích, stránkách. Ve stylu. Dosvědčit účinnost výkladu výsledkem v podobě knížky, do které se zápisky přerodily. Vlastně jde o metaliteraturu svého druhu.
Při pohledu na to, co bych sám dokázal vzkřísit z vlastních záznamů, ve mně roste obdiv k autorce. Když porovnám své zápisky z hodin s kapitolami v knížce, uvědomuji si, jak málo bych byl schopen sepsat vlastní učebnici, kdybych si takový úkol vytyčil. Proč bych to nesvedl, do jisté míry značí úpadek v talentovanosti žactva: ano, mluvím o sobě.
Na knížce Živel Lustig je vlastně půvabné, že je mimoděčným nebo snad i záměrným opakováním způsobu, jakým vznikla Aristotelova Poetika: jde o sebrané žákovské zápisky z filozofových přednášek, které možná antický velikán milostivě zkorigoval a autorizoval. Podobně si představuji, že i knížka Živel Lustig vznikala propojením poznámek vícera spolužáků pod mistrovým dohledem.
Celou dobu, co jsem knížkou žil, jsem se bavil tím, že jde o předestilované poznámky žáka z hodin výuky, jakési sebrané školní sešity. Viděl jsem ten vztah autorky a Lustiga sklíčkem jiných slavných dvojic žáků a učitelů. Zjevila se mi podobnost mezi vztahem Platóna k Sókratovi nebo vztahem apoštolů a Ježíše. Dmul jsem se pýchou, když se mé tušení přímo potvrdilo.
Nešlo jen o to, být žákem a zapsat učitelova moudra na papír. Šlo o to je z papíru zase zdvihnout a použít je ve větách, řádcích, stránkách. Ve stylu. Dosvědčit účinnost výkladu výsledkem v podobě knížky, do které se zápisky přerodily. Vlastně jde o metaliteraturu svého druhu.
Pojistek proti nudě je v textu bezpočet. Žánrová rozmanitost domácích úkolů. A především vtipy rozeseté mezi řádky, které jsou darem samy o sobě – stačí si jich pár zapamatovat, aby člověka pasovaly na krále večírků. Těmi, a ne vždy „korektními“, je knížka prošpikovaná tak jako pečeně špekem. Kuchyňská metafora sedí. Obsah se špeky = vtipy lze pak lépe zkonzumovat, případné sousto suché teorie klouže snáze do krku… Když jsem se pročetl v „Živlu Lustigovi“ na poslední stránku, pochopil jsem autorčin záměr: Chtěla do knížky, která je jejím osobním příspěvkem k zaznamenání stopy vzácného člověka, přidat i další zdroje, jako jeho rozhovory s ní pro různé časopisy a další texty, které se k němu vázaly, aby svědectví bylo co nejúplnější a nejbohatší. Text znamená starořecky „látka“, zde je do ní vetkán jak učitel, tak i tkadlec.
Dotklo se mě, když jsem zjistil, že se knížka protnula i s mými osobními dějinami. Obsahuje pasáž, kde je otištěná povídka z Danina rodinného zázemí. Její tehdy malé děti svým naivně nehledaným způsobem „filozofují“ o smrti rodičů, zatímco ona promýšlí sexappeal povolání válečného zpravodaje: nejprve jako romantického partnera a pak totéž povolání, téhož člověka jako manžela a otce na historce z 11. září 2001.
Toho dne její manžel pobýval ve Washingtonu, D.C. Pointa příběhu spočívala v tom, že tam měl být konečně na bezpečném místě po celé řadě předchozích misí na frontové linie, zotavovat se. Velké dějiny si ho ale našly i tam, byť to zpočátku vypadalo na idylku s nicotnými historkami, jakou byla i ta o naražené kostrči z kolečkových bruslí...
Je vtipné, že brusle, které mu chtěly dát děti na hrobeček, jsou i motivem dobrodružství, které si na své služebce užila Edita, moje žena. Byla v téže době služebně v New Yorku. Navzdory útoku na Dvojčata její služební cesta proběhla podle plánu i s tím, že si našla chvilku, aby ve specializovaném obchodě koupila hokejistické brusle svému synovci, který byl na vrcholu své juniorské sportovní kariéry.
Je vtipné, že brusle, které mu chtěly dát děti na hrobeček, jsou i motivem dobrodružství, které si na své služebce užila Edita, moje žena. Byla v téže době služebně v New Yorku. Navzdory útoku na Dvojčata její služební cesta proběhla podle plánu i s tím, že si našla chvilku, aby ve specializovaném obchodě koupila hokejistické brusle svému synovci, který byl na vrcholu své juniorské sportovní kariéry.
A právě kvůli těm bruslím málem nedoletěla zpátky.
Jak byly událostmi bezpečnostní služby letišť v nejvyšším stupni pohotovosti a hypercitlivosti, tak jim nože bruslí na rentgenu přišly jako turecké šavle, hrůzné zbraně. Kvůli nim nechali Editu opřít o zeď, prohledat jak v akčním filmu a pak ji hodinu vyslýchali. Nakonec se dohodli, že brusle pojedou uzamčené dvojitým opásáním řetězy v podpalubí letadla jako odbavené zavazadlo, ale od chvíle prohlídky do vyzvednutí v Praze na ně už nesmí sáhnout...
Jako nám Dana předávala tvrzení, že literatura je emocionální pamětí lidstva, tak pro mě tahle knížka bude emocionální pamětí toho kurzu, jehož prožívání a atmosféra se mi zpřítomní pokaždé, když si v ní nalistuju kapitolu z nějaké lekce…
Jako nám Dana předávala tvrzení, že literatura je emocionální pamětí lidstva, tak pro mě tahle knížka bude emocionální pamětí toho kurzu, jehož prožívání a atmosféra se mi zpřítomní pokaždé, když si v ní nalistuju kapitolu z nějaké lekce…
 |
| Kurzy Arnošta Lustiga v roce 2006 |
