 |
| Foto: Pinterest |
Týden zeleného plamene: Baba Wiga I
Jak se podzim přibližoval zimě, byly dny stále kratší a chladnější. Ubývalo světla a přibývalo tmy. Do zimního slunovratu zbývaly jen čtyři týdny a draci chystali slavnosti svící. Rozsvěceli je postupně na slunovratovém kolu života, které znázorňoval velký věnec z chvojí se pěti svícemi. Čtyři představovaly jednu část roku, pátá uprostřed byla svící znovuzrození. S každou se vraceli pozpátku na začátek. První, zelenou, zapalovali čtvrtou neděli před zimním slunovratem a symbolizovala období od slunovratu k podzimní rovnodennosti, druhá, modrá, dobu od rovnodennosti k letnímu slunovratu, třetí, červená, od slunovratu k jarní rovnodennosti a čtvrtá, stříbrná, čas od rovnodennosti k zimnímu slunovratu. Poslední pátou zlatou svíci pak zapalovali při velké oslavě návratu světla během zimního slunovratu. Tím dnem končily dračí slavnosti svící a začaly desetidenní oslavy nového roku.
Slavnost rozsvícení první svíce byla velká událost hlavně pro děti. Na rozdíl od Samhainu, který byl spíše temným svátkem, slavnosti svící byly prosvětlené nadějí blížícího se návratu světla. Zapálením první svíce zahajovali draci období, ve kterém si připomínali vše, co během roku prožili. Byl to čas usebrání i potkávání. Bilancování a propouštění toho, co se přežilo a co bylo třeba nechat jít. Čas smíření, ve kterém se uzavíraly staré spory, aby všichni mohli do nového roku vstoupit co nejvíce očištěni. Stefanie dříve mumraj kolem slavnosti svící milovala. Všechny přípravy, chystání, setkávání i krátké chvíle vzácného společného ticha. Ty v poslední době potřebovala stále častěji a předchozí rok se přistihla, že se těší, až oslavy skončí a ona se znovu ponoří do rytmu vlastního života.
Pro děti to bylo jedno z nejhezčích období roku. Draci se postupně slétali na Dračím ostrově, potkávali se, vzpomínali, povídali i mlčeli, nikdo nikam nespěchal a na všechno bylo dost času. Samozřejmě se i vařilo, pekla se spousta dobrot a dráčata navíc nemusela do školy. Prvního slavnostního večera se nemohla samým vzrušením ani dočkat. Všude se motala, nakukovala v kuchyni do hrnců, občas uzmula z plechu koláč nebo kousek masové nádivky z pekáče, pak dostala naoko vyhubováno, aby jim na talířcích přistála pořádná porce něčeho dobrého.
Konečně se setmělo a všichni se sešli u ohromného věnce z chvojí. Byl to dar ostatních bytostí matky Země drakům za to, že byli strážci živlů. Až do okamžiku, než se uprostřed něj objevila zlatá svíce, ho střežili bytosti podzemí a žádný z draků se k němu nesměl přiblížit. Tradovalo se, že ji přináší nejstarší černý drak z rodu mágů, strážců tajemství dračího plamene. Symbolizovala magii znovuzrození a živel éter.
Ostatní čtyři vysoké svíce draci přiváželi z různých koutů země, kde je vyráběli ze speciálního vosku, odpovídajícímu živlu a období, které představovaly. Čtyři svíce, čtyři roční období, čtyři živly a čtyři dračí rody. První svíci na severu zapaloval nejstarší z rodu zemských draků. Vznesl se do výše, zakroužil nad věncem, jedním dlouhým přesným fouknutím poslal ke svíci ohnivý plamínek a ta se rozzářila jasným zeleným světlem. Všichni nejdříve krátce vzpomenuli na ty, kteří už mezi nimi nebyli, pak už nastal čas na ohňostroj a dračí tance ve vzduchu i na zemi. Zkrátka byla to slavnost, jak se patří.
Když děti vklouzly do svých postýlek, bylo hodně po půlnoci. Babička Stefanie všechny pečlivě přikryla, pohladila, a když chtěla odejít, ozval se z jedné postýlky hlas malé Fiony: „Babičko, pohádku.“
Stefanie nesouhlasně zavrtěla hlavou: „Je pozdě, už byste měli dávno spát.“
„My ale ještě nechceme spát,“ vykřikly všechny děti najednou. „Babičko, vyprávěj,“ škemraly. „Nějakou strašidelnou, po které se budeme hezky bát,“ navrhovala Blanička.
„Tak dobře,“ svolila Stefanie, „nechoďte ale pak za mnou, že strachy nemůžete usnout,“ řekla naoko přísně a začala vyprávět.
Existuje místo, kterému se všechny rozumné bytosti vyhýbají. Říká se mu mrtvý les. Namísto stromů v něm stojí jen soušky, místo mechu a trávy jsou zde rašeliny, které pohltí každého, kdo si nedá pozor. Uprostřed toho lesa byl domek na kuří nožce a v něm žila čarodějnice. A ne ledajaká. Byla nejmocnější ze všech, protože ovládala pradávnou magii. Sama byla tak stará, že neexistoval nikdo, kdo by si ji pamatoval mladou. Prý kdysi dávno byla krásnou dívkou a jmenovala se Jadwiga. Už dlouho jí ale nikdo neřekl jinak než baba Wiga. Znala všechny mocné čáry a kouzla a v bažině uprostřed lesa jedním takovým spoutala i čaroděje, v jehož mysli se skrývalo prastaré magické vědění všeho.
Ten, kdo do lesa zabloudil, se z něj živý nevrátil. Pohltila ho rašelina, utopil se v bažině nebo se z něj stal další uschlý strom. Ten, kdo od baby Wigy něco potřeboval, posílal vzkazy po starém havranovi, který hnízdil na kraji lesa. Nikdo se neodvážil jít do domku na kuří nožce, kde míchala kouzelné lektvary a skrývala magické knihy, čarodějné kameny a tajné jedy. Tam byla její síla největší. Říkalo se, že své srdce uložila do kovové truhličky v žaludku zakletého čaroděje, který ho proti své vůli střežil. K srdci baby Wigy by se tak dostal jen ten, kdo by dokázal přemoci ohromného krokodýla, ve kterého čaroděje kdysi proměnila. Spojení se světem jí zajišťoval Démon, černý kocour, který dokázal skákat z jednoho suchého stromu na druhý tak dovedně, že se ani packou nedotkl bublajícího rašeliniště. Lidé se ho nebáli a on jí nosil všechno, co ke svým kouzlům potřebovala. V domku měla magické zrcadlo a tajemnou lasturu. V zrcadle viděla minulost i přítomnost kdekoliv na světě. Lastura byla zavřená ve skleněné láhvi naplněné vodou a přebývala v ní perlová víla, která uměla věštit budoucnost. Baba Wiga ji kdysi zaklela podobně jako čaroděje, víla tak nemohla lasturu opustit a musela čarodějnici sloužit. Díky ní, zrcadlu, starým knihám a čarodějovým vědomostem byla baba Wiga nepřemožitelná, protože neexistoval nikdo, kdo by ji uměl překvapit a přemoci.
Jednou večer položila víle obvyklou otázku: „Je někde na světě někdo mocnější než já?“
Perlová víla namísto obvyklého ujištění, že ne, trucovitě mlčela. Čarodějnice výhrůžně zvýšila hlas: „Existuje něco, co by mě mohlo ohrozit?“
Když víla neodpovídala, zatřásla baba Wiga lahví tak silně, až víla vypadla z lastury, narazila si loket a odřela koleno.
„Koukej mluvit,“ cvrnkla čarodějnice prstem do lahve, „nebo ti tu vodu přihřeju v kotlíku tak, že se v ní rozpustíš.“
Perlová víla se rozplakala: „Nikdo mocnější než ty zatím není, z vejce kobry kouzelnice se ale narodí dívka s hadíma očima a ta bude příčinou tvojí zkázy.“
Když víla uviděla, jak se čarodějnice tváří, rychle vklouzla zpátky do lastury a pevně ji za sebou zaklapla. Dobře udělala. Babu Wigu to natolik rozezlilo, že lahví mrštila o zeď tak silně, až se střepy rozlétly po celém domku. Lastura jako zázrakem zůstala celá. Čarodějnice ji znechuceně zvedla a hodila do kyblíku s vodou. Pak se zamyšleně zadívala z okna: „Tak hadí vejce, říkáš.“
Luskla prstem, z pece jí na rameno skočil kocour a baba Wiga mu něco pošeptala do ucha. Zadíval se jí do očí, neslyšně seskočil na zem a malými vrátky ve dveřích zmizel ve tmě.
Babička se odmlčela a zaposlouchala se. Dráčata oddechovala a vypadalo to, že všechna tiše spí. Dokonce i Blaniččin ocásek se zelenou mašličkou klidně odpočíval pod peřinkou. Stefanie sfoukla svíčku na malém slunovratovém věnci z chvojí, který dětem na oslavu připravila, když vtom se ze tmy ozval ospalý Martyho hlas: „Jak to bylo dál, babičko?“
Stefanie se naklonila nad jeho postýlkou, pohladila ho po tváři a do ucha mu zašeptala: „To vám budu vyprávět za týden. Teď se hezky vyspi.“
Tiše odešla a před dveřmi udělala ochranné dračí znamení, to aby dovnitř žádná zlá kouzla nemohla vstoupit a děti měly klidné spaní.
#Hřešímživotem
Sváteční příběhy dračí babičky Stefanie VI
Týden modrého plamene: Baba Wiga II
O týden později nastal čas zapálit svíci na západní straně věnce z chvojí. Byla darem vodních draků, zářila modře a připomínala období od podzimní rovnodennosti k letnímu slunovratu, kdy živel vody ukazoval všem svoji přívětivou osvěžující tvář. Stařešina rodu vyletěl vysoko, prudkým pádem se snesl dolů a vypadal jako modrozelená zářivá kapka. V jednu chvíli jeho dech zapálil svíci a vypadalo to, jakoby splynuli v jedno. Ostatní draci jeho výkon odměnili bouřlivým potleskem a dráčata téměř nedýchala, když se na okamžik zdálo, že ho modré světlo celého pohltí. Všichni společně pak věnovali vzpomínku těm, kteří odešli do světa předků, a pak už nastal čas zábavy a setkávání.
Pozdě večer pak babička děti ukládala do postýlek. Byly utrmácené, ale spokojené. Jen Marty neustále mudroval nad tím, jak jen to ten drak s tou svící udělal. Stefanie se jen usmívala. Nejstaršího z vodních draků Nathaniela znala od dětství a tenhle jeho trik ji okouzloval už jako malou holku. Zároveň ji ale trochu píchlo u srdce, když si uvědomila, že ho už dlouho neukázal. „Možná je to naposledy,“ proměnil se její pocit v myšlenku dříve, než ho stihla zaplašit.
„Babiško, proč jsi smutná?“ zatahala ji malá Fiona a vrátila ji tak zpátky.
„To nic, zlatíčko,“ pohladila ji Stefanie po tváři. „Mám spoustu vzpomínek a někdy je mi smutno za tím, co už se nevrátí,“ usmála se na ni.
„A povíš nám pohádku, babičko?“ ozvala se Blanička a zamávala ocáskem s modrou mašličkou na konci. Stefanie se usmála. Jak Blanička rostla, byla z ní stále větší parádnice a letos svoje mašličky dokonce ladila s barvou svící.
„Jo, babi, slíbila jsi, že nám povíš, jak to bylo dál s tou čarodějnicí,“ přidal se Marty.
„Babiško, povídej,“ přitulila se Fiona.
„Tak dobře, ale všichni si pěkně lehněte do svých postýlek,“ nakázala babička a zapálila druhou svíci na malém adventním věnci, aby pro to povídání vytvořila správnou atmosféru.
Když černý kocour Démon zmizel ve tmě, aby splnil přání Baby Wigy, zavládlo v domku zlověstné ticho. I oheň v peci hořel neslyšně. Víla v lastuře v rukou pevně svírala svoji perličku a polykala slzy. Když plakala, každá slza, která se dotkla lastury, stříbrně cinkla a proměnila se v další perlu. Ticho ovšem nevěstilo nic dobrého a maličká víla na sebe nechtěla zbytečně poutat pozornost. Čarodějnice ji někdy trápila tak, že potoky jejích slz se proměňovaly na celé šňůry perel. Baba Wiga už jich měla plnou truhlu.
Ticho najednou narušilo zachrápání a pak ještě jedno. Víla ještě chvíli vyčkávala a pak opatrně lasturu pootevřela. Čarodějnice seděla v křesle u kamen a pravidelně oddechovala. Víla potichoučku vyklouzla z lastury, aby si protáhla ztuhlé tělo. V bříšku jí zakručelo a uvědomila si, že už dlouho nic nejedla. Pátravě se rozhlédla, a když zjistila, že Démon je pryč, vylezla z kyblíku a vyšplhala na okno ke květináči s bylinkami, kterými ji čarodějnice krmila, pokud ji zrovna nemučila hladem. Zjistila totiž, že její předpovědi jsou přesnější, když je hladová. Víla se s chutí pustila do jídla, když v tom si čarodějnice odkašlala a pohnula se. V perlové víle hrklo. Moc dobře věděla, co by se stalo, kdyby ji tu baba Wiga načapala.
Byla tady zavřená už celou věčnost. Najednou se jí chtělo plakat. Pevně stiskla víčka a ponořila se do vzpomínek. Kdysi vedla krásný život s ostatními perlorodkami v lesním potoku. Měla mezi nimi výjimečné postavení a byla na něj náležitě pyšná. Kromě toho, že dokázala v lastuře proměňovat kamínky na perly, uměla i věštit budoucnost a vytvářet perly vlastními slzami. Pýcha malé perlové víly nakonec způsobila její pád. Už ji nebavilo vykládat ostatním perlorodkám, jak bude vypadat jejich další perla. Chtěla něco víc. Když se do lesa se nastěhovala mladá kouzelnice Jadwiga, neváhala a při první příležitosti jí ukázala, co umí.
Jednou přišla čarodějka k potoku, víla vykoukla ze své lastury a usmála se na ni: „Jsem perlová víla a v mojí lastuře vytvářím perly.“ Když Jadwiga nereagovala, dodala důležitě: „Umím dokonce proměňovat na perly vlastní slzy a taky věštit budoucnost.“
To čarodějku zaujalo, spřátelila se s ní a začala ji využívat. Víla byla maličká, trochu marnivá a hodně naivní. Neznala nic než svoji lasturu a život v lesním potoce. Byla nadšená, že jí čarodějka věnuje takovou pozornost a ochotně odpovídala na všechny otázky. Netušila, že za její odpovědi lidé čarodějce platí. Občas také viděla nehezké věci, to se pak rozplakala a její slzy se na dně lasturky proměňovaly v perly. Jadwiga je ochotně sbírala a odnášela pryč, aby prý víle nepřipomínaly ošklivé vzpomínky. Tak to šlo den po dni, měsíc po měsíci. Čarodějku a její věštby vyhledávali lidé zdaleka, její truhla se plnila penězi i perlami z vílích slz.
„Jsi moje nejlepší přítelkyně,“ říkala Jadwiga perlové víle a ta byla ráda, že má někoho, pro koho je tak důležitá.
Jednou za ní čarodějka přišla s neobvyklou otázkou: „Uměla bys mi ukázat celý obraz budoucnosti? Nejen odpověď na jednu otázku?“
Její hlas zněl neobvykle naléhavě a víla jí nechtěla zklamat. „Možná ano,“ pokrčila drobnými rameny a pohodila stříbrnými vlasy.
„Jde o jednoho muže,“ pokračovala čarodějka šeptem. „Je to kouzelník, myslím, že se mu líbím,“ mrkla na perlovou vílu. „Jenže se ještě pořád nevyjádřil. Chci vědět, jak to bude dál, nebaví mě čekat,“ prohlásila nespokojeně.
„Potřebuji něco, co mu patří, abych se s ním mohla spojit. Máš něco takového?“ zeptala se víla.
Čarodějka vytáhla z kapsy malý fialový kapesník: „Mám tohle, ale chci to vrátit.“
„To je jeho jméno?“ ukázala víla na monogram vyšitý v rohu.
Jadwiga zavrtěla hlavou: „Ne. Nevím, čí je. Ale vím, že patří jemu. Vytáhla jsem mu ho z kapsy.“
Víla zanořila svůj růžový nosík do kapesníku, natáhla jeho vůni a zavřela oči. Po chvíli sevřela rty a nakonec se rozplakala. Plakala tak usedavě, že se její slzy proměnily na šňůru perel. Čarodějka ji pozorovala, dlouho to ale nevydržela a vykřikla: „Už dost.“ Víla se lekla, okamžitě přestala a utřela si oči do kapesníku. Čarodějka si omotala šňůru perel kolem zápěstí a dychtivě se zeptala: „Tak co? Co jsi viděla?“
Víla se na ni smutně podívala: „Nikdy tě nebude milovat, protože má rád jinou.“
„Jinou? Jakou jinou? Co to povídáš,“ rozzlobila se Jadwiga. „Špatně ses dívala, zkusíš to znovu,“ poručila perlové víle.
Ta snaživě zavřela oči, ale po chvíli zavrtěla hlavou: „Nefunguje to. Prostě to nejde.“
„Tak nejde,“ řekla čarodějka tichým zlověstným hlasem a než se malá víla nadála, zaklapla za ní lasturu a strčila si ji do kapsy. Ve svém lesním domku ji pak hodila do láhve s vodou: „Uvidíme, zda ti to tady u mě půjde líp.“
Ze vzpomínání maličkou vílu vytrhl téměř neslyšný, ale nezaměnitelný zvuk, jak Démon drápky klepl dvířka ve dveřích, aby mohl dovnitř. Víla na nic nečekala, seskočila na podlahu a pelášila zpátky do kyblíku, až se jí za patičkami prášilo. Rychle za sebou zacvakla lasturu a už jen slyšela, jak kocour naprázdno máchl packou a zvířil vodu.
Ještě chvíli tam tiše seděl a pozoroval lasturu, zda se víla náhodou neodváží ven, aby ji mohl trochu vyděsit a potrápit. Okraje lastury ale zůstávaly pevně zavřené. Démon nespokojeně nakrčil nos a chvíli se rozmýšlel, zda nemá lasturu přeci jen vytáhnout z vody a vílu tak postrašit. Opatrně se ohlédl na spící Babu Wigu a došel k závěru, že mu to za riziko nestojí. Moc dobře věděl, že by ho potrestala, kdyby se víle v lastuře něco přihodilo. Potichu se k čarodějnici přiblížil a otřel se jí o nohy. Když otevřela oči, vyskočil jí na klín a několikrát ji na tváři zašimral svými vousky.
Ta dlouho mlčela a pak se spokojeně usmála: „Hm, takže krokodýl říká, že sílu ukrytou v hadím vejci nelze zničit, jen ovládnout? Dobrý nápad.“
Vytáhla z kyblíku lasturu, položila ji na stůl a silně na ni houkla: „Koukej vylézt nebo tě tu nechám uschnout.“
Lastura se pomalu pootevřela a opatrně z ní vykoukla perlová víla.
„No, vidíš, že to jde,“ pochválila ji Baba Wiga. „Když mi dobře posloužíš, možná ti najdu novou lahev a nebudeš muset být potmě. Ale jestli ne, uvařím tě jako žábu a Démon si tě dá k obědu,“ pohodila hlavou směrem ke kocourovi. „Je to jasný?“ upřeně se zadívala víle do očí a dlouhým nehtem na ukazováčku ji chytila pod bradou a přitáhla si ji blíž. „Podíváš se do magického zrcadla a najdeš mi v něm to hadí vejce. Já tam budoucnost nevidím, ale ty,“ zasmála se zlověstně, „ty ji tam uvidíš. No, a pokud neuvidíš, tak uvidíš,“ zvedla varovně prst. Pak si podrbala bradavici na bradě. Svědila ji vždycky, když byla nespokojená nebo naštvaná. „Taky mě to mohlo napadnout dřív a nemusela jsem si nad těmi tvými neurčitými zprávami lámat vždycky hlavu,“ popotáhla a poškrábala si nos. Když byla netrpělivá, svědil jí i ten.
Maličká víla z ní byla tak nervózní, že její perlička začala v lastuře poskakovat jako palička na bubínku a taky to tak znělo.
„Přestaň,“ štěkla na ní čarodějnice a postavila před ní na stůl zrcadlo. „A koukej pořádně, jinak …“ odmlčela se a prstem významně ukázala ke kamnům, kde v kotlíku bublala voda.
Babička Stefanie se rozhlédla kolem sebe a usmála se, všechny děti během jejího vyprávění usnuly. Jen Blanička se v postýlce zavrtěla, až jí modrá mašlička sklouzla z ocásku, a zašeptala: „Jak to bylo dál?“
„Příští týden,“ pohladila ji babička po tváři. Pak nad každým dráčetem udělala ochranné znamení, sfoukla svíčku na adventním věnci a v duchu poprosila o klidný spánek pro všechny děti a bytosti dobré vůle.
Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.
Jak se podzim přibližoval zimě, byly dny stále kratší a chladnější. Ubývalo světla a přibývalo tmy. Do zimního slunovratu zbývaly jen čtyři týdny a draci chystali slavnosti svící. Rozsvěceli je postupně na slunovratovém kolu života, které znázorňoval velký věnec z chvojí se pěti svícemi. Čtyři představovaly jednu část roku, pátá uprostřed byla svící znovuzrození. S každou se vraceli pozpátku na začátek. První, zelenou, zapalovali čtvrtou neděli před zimním slunovratem a symbolizovala období od slunovratu k podzimní rovnodennosti, druhá, modrá, dobu od rovnodennosti k letnímu slunovratu, třetí, červená, od slunovratu k jarní rovnodennosti a čtvrtá, stříbrná, čas od rovnodennosti k zimnímu slunovratu. Poslední pátou zlatou svíci pak zapalovali při velké oslavě návratu světla během zimního slunovratu. Tím dnem končily dračí slavnosti svící a začaly desetidenní oslavy nového roku.
Slavnost rozsvícení první svíce byla velká událost hlavně pro děti. Na rozdíl od Samhainu, který byl spíše temným svátkem, slavnosti svící byly prosvětlené nadějí blížícího se návratu světla. Zapálením první svíce zahajovali draci období, ve kterém si připomínali vše, co během roku prožili. Byl to čas usebrání i potkávání. Bilancování a propouštění toho, co se přežilo a co bylo třeba nechat jít. Čas smíření, ve kterém se uzavíraly staré spory, aby všichni mohli do nového roku vstoupit co nejvíce očištěni. Stefanie dříve mumraj kolem slavnosti svící milovala. Všechny přípravy, chystání, setkávání i krátké chvíle vzácného společného ticha. Ty v poslední době potřebovala stále častěji a předchozí rok se přistihla, že se těší, až oslavy skončí a ona se znovu ponoří do rytmu vlastního života.
Pro děti to bylo jedno z nejhezčích období roku. Draci se postupně slétali na Dračím ostrově, potkávali se, vzpomínali, povídali i mlčeli, nikdo nikam nespěchal a na všechno bylo dost času. Samozřejmě se i vařilo, pekla se spousta dobrot a dráčata navíc nemusela do školy. Prvního slavnostního večera se nemohla samým vzrušením ani dočkat. Všude se motala, nakukovala v kuchyni do hrnců, občas uzmula z plechu koláč nebo kousek masové nádivky z pekáče, pak dostala naoko vyhubováno, aby jim na talířcích přistála pořádná porce něčeho dobrého.
Konečně se setmělo a všichni se sešli u ohromného věnce z chvojí. Byl to dar ostatních bytostí matky Země drakům za to, že byli strážci živlů. Až do okamžiku, než se uprostřed něj objevila zlatá svíce, ho střežili bytosti podzemí a žádný z draků se k němu nesměl přiblížit. Tradovalo se, že ji přináší nejstarší černý drak z rodu mágů, strážců tajemství dračího plamene. Symbolizovala magii znovuzrození a živel éter.
Ostatní čtyři vysoké svíce draci přiváželi z různých koutů země, kde je vyráběli ze speciálního vosku, odpovídajícímu živlu a období, které představovaly. Čtyři svíce, čtyři roční období, čtyři živly a čtyři dračí rody. První svíci na severu zapaloval nejstarší z rodu zemských draků. Vznesl se do výše, zakroužil nad věncem, jedním dlouhým přesným fouknutím poslal ke svíci ohnivý plamínek a ta se rozzářila jasným zeleným světlem. Všichni nejdříve krátce vzpomenuli na ty, kteří už mezi nimi nebyli, pak už nastal čas na ohňostroj a dračí tance ve vzduchu i na zemi. Zkrátka byla to slavnost, jak se patří.
Když děti vklouzly do svých postýlek, bylo hodně po půlnoci. Babička Stefanie všechny pečlivě přikryla, pohladila, a když chtěla odejít, ozval se z jedné postýlky hlas malé Fiony: „Babičko, pohádku.“
Stefanie nesouhlasně zavrtěla hlavou: „Je pozdě, už byste měli dávno spát.“
„My ale ještě nechceme spát,“ vykřikly všechny děti najednou. „Babičko, vyprávěj,“ škemraly. „Nějakou strašidelnou, po které se budeme hezky bát,“ navrhovala Blanička.
„Tak dobře,“ svolila Stefanie, „nechoďte ale pak za mnou, že strachy nemůžete usnout,“ řekla naoko přísně a začala vyprávět.
Existuje místo, kterému se všechny rozumné bytosti vyhýbají. Říká se mu mrtvý les. Namísto stromů v něm stojí jen soušky, místo mechu a trávy jsou zde rašeliny, které pohltí každého, kdo si nedá pozor. Uprostřed toho lesa byl domek na kuří nožce a v něm žila čarodějnice. A ne ledajaká. Byla nejmocnější ze všech, protože ovládala pradávnou magii. Sama byla tak stará, že neexistoval nikdo, kdo by si ji pamatoval mladou. Prý kdysi dávno byla krásnou dívkou a jmenovala se Jadwiga. Už dlouho jí ale nikdo neřekl jinak než baba Wiga. Znala všechny mocné čáry a kouzla a v bažině uprostřed lesa jedním takovým spoutala i čaroděje, v jehož mysli se skrývalo prastaré magické vědění všeho.
Ten, kdo do lesa zabloudil, se z něj živý nevrátil. Pohltila ho rašelina, utopil se v bažině nebo se z něj stal další uschlý strom. Ten, kdo od baby Wigy něco potřeboval, posílal vzkazy po starém havranovi, který hnízdil na kraji lesa. Nikdo se neodvážil jít do domku na kuří nožce, kde míchala kouzelné lektvary a skrývala magické knihy, čarodějné kameny a tajné jedy. Tam byla její síla největší. Říkalo se, že své srdce uložila do kovové truhličky v žaludku zakletého čaroděje, který ho proti své vůli střežil. K srdci baby Wigy by se tak dostal jen ten, kdo by dokázal přemoci ohromného krokodýla, ve kterého čaroděje kdysi proměnila. Spojení se světem jí zajišťoval Démon, černý kocour, který dokázal skákat z jednoho suchého stromu na druhý tak dovedně, že se ani packou nedotkl bublajícího rašeliniště. Lidé se ho nebáli a on jí nosil všechno, co ke svým kouzlům potřebovala. V domku měla magické zrcadlo a tajemnou lasturu. V zrcadle viděla minulost i přítomnost kdekoliv na světě. Lastura byla zavřená ve skleněné láhvi naplněné vodou a přebývala v ní perlová víla, která uměla věštit budoucnost. Baba Wiga ji kdysi zaklela podobně jako čaroděje, víla tak nemohla lasturu opustit a musela čarodějnici sloužit. Díky ní, zrcadlu, starým knihám a čarodějovým vědomostem byla baba Wiga nepřemožitelná, protože neexistoval nikdo, kdo by ji uměl překvapit a přemoci.
Jednou večer položila víle obvyklou otázku: „Je někde na světě někdo mocnější než já?“
Perlová víla namísto obvyklého ujištění, že ne, trucovitě mlčela. Čarodějnice výhrůžně zvýšila hlas: „Existuje něco, co by mě mohlo ohrozit?“
Když víla neodpovídala, zatřásla baba Wiga lahví tak silně, až víla vypadla z lastury, narazila si loket a odřela koleno.
„Koukej mluvit,“ cvrnkla čarodějnice prstem do lahve, „nebo ti tu vodu přihřeju v kotlíku tak, že se v ní rozpustíš.“
Perlová víla se rozplakala: „Nikdo mocnější než ty zatím není, z vejce kobry kouzelnice se ale narodí dívka s hadíma očima a ta bude příčinou tvojí zkázy.“
Když víla uviděla, jak se čarodějnice tváří, rychle vklouzla zpátky do lastury a pevně ji za sebou zaklapla. Dobře udělala. Babu Wigu to natolik rozezlilo, že lahví mrštila o zeď tak silně, až se střepy rozlétly po celém domku. Lastura jako zázrakem zůstala celá. Čarodějnice ji znechuceně zvedla a hodila do kyblíku s vodou. Pak se zamyšleně zadívala z okna: „Tak hadí vejce, říkáš.“
Luskla prstem, z pece jí na rameno skočil kocour a baba Wiga mu něco pošeptala do ucha. Zadíval se jí do očí, neslyšně seskočil na zem a malými vrátky ve dveřích zmizel ve tmě.
Babička se odmlčela a zaposlouchala se. Dráčata oddechovala a vypadalo to, že všechna tiše spí. Dokonce i Blaniččin ocásek se zelenou mašličkou klidně odpočíval pod peřinkou. Stefanie sfoukla svíčku na malém slunovratovém věnci z chvojí, který dětem na oslavu připravila, když vtom se ze tmy ozval ospalý Martyho hlas: „Jak to bylo dál, babičko?“
Stefanie se naklonila nad jeho postýlkou, pohladila ho po tváři a do ucha mu zašeptala: „To vám budu vyprávět za týden. Teď se hezky vyspi.“
Tiše odešla a před dveřmi udělala ochranné dračí znamení, to aby dovnitř žádná zlá kouzla nemohla vstoupit a děti měly klidné spaní.
#Hřešímživotem
Sváteční příběhy dračí babičky Stefanie VI
Týden modrého plamene: Baba Wiga II
O týden později nastal čas zapálit svíci na západní straně věnce z chvojí. Byla darem vodních draků, zářila modře a připomínala období od podzimní rovnodennosti k letnímu slunovratu, kdy živel vody ukazoval všem svoji přívětivou osvěžující tvář. Stařešina rodu vyletěl vysoko, prudkým pádem se snesl dolů a vypadal jako modrozelená zářivá kapka. V jednu chvíli jeho dech zapálil svíci a vypadalo to, jakoby splynuli v jedno. Ostatní draci jeho výkon odměnili bouřlivým potleskem a dráčata téměř nedýchala, když se na okamžik zdálo, že ho modré světlo celého pohltí. Všichni společně pak věnovali vzpomínku těm, kteří odešli do světa předků, a pak už nastal čas zábavy a setkávání.
Pozdě večer pak babička děti ukládala do postýlek. Byly utrmácené, ale spokojené. Jen Marty neustále mudroval nad tím, jak jen to ten drak s tou svící udělal. Stefanie se jen usmívala. Nejstaršího z vodních draků Nathaniela znala od dětství a tenhle jeho trik ji okouzloval už jako malou holku. Zároveň ji ale trochu píchlo u srdce, když si uvědomila, že ho už dlouho neukázal. „Možná je to naposledy,“ proměnil se její pocit v myšlenku dříve, než ho stihla zaplašit.
„Babiško, proč jsi smutná?“ zatahala ji malá Fiona a vrátila ji tak zpátky.
„To nic, zlatíčko,“ pohladila ji Stefanie po tváři. „Mám spoustu vzpomínek a někdy je mi smutno za tím, co už se nevrátí,“ usmála se na ni.
„A povíš nám pohádku, babičko?“ ozvala se Blanička a zamávala ocáskem s modrou mašličkou na konci. Stefanie se usmála. Jak Blanička rostla, byla z ní stále větší parádnice a letos svoje mašličky dokonce ladila s barvou svící.
„Jo, babi, slíbila jsi, že nám povíš, jak to bylo dál s tou čarodějnicí,“ přidal se Marty.
„Babiško, povídej,“ přitulila se Fiona.
„Tak dobře, ale všichni si pěkně lehněte do svých postýlek,“ nakázala babička a zapálila druhou svíci na malém adventním věnci, aby pro to povídání vytvořila správnou atmosféru.
Když černý kocour Démon zmizel ve tmě, aby splnil přání Baby Wigy, zavládlo v domku zlověstné ticho. I oheň v peci hořel neslyšně. Víla v lastuře v rukou pevně svírala svoji perličku a polykala slzy. Když plakala, každá slza, která se dotkla lastury, stříbrně cinkla a proměnila se v další perlu. Ticho ovšem nevěstilo nic dobrého a maličká víla na sebe nechtěla zbytečně poutat pozornost. Čarodějnice ji někdy trápila tak, že potoky jejích slz se proměňovaly na celé šňůry perel. Baba Wiga už jich měla plnou truhlu.
Ticho najednou narušilo zachrápání a pak ještě jedno. Víla ještě chvíli vyčkávala a pak opatrně lasturu pootevřela. Čarodějnice seděla v křesle u kamen a pravidelně oddechovala. Víla potichoučku vyklouzla z lastury, aby si protáhla ztuhlé tělo. V bříšku jí zakručelo a uvědomila si, že už dlouho nic nejedla. Pátravě se rozhlédla, a když zjistila, že Démon je pryč, vylezla z kyblíku a vyšplhala na okno ke květináči s bylinkami, kterými ji čarodějnice krmila, pokud ji zrovna nemučila hladem. Zjistila totiž, že její předpovědi jsou přesnější, když je hladová. Víla se s chutí pustila do jídla, když v tom si čarodějnice odkašlala a pohnula se. V perlové víle hrklo. Moc dobře věděla, co by se stalo, kdyby ji tu baba Wiga načapala.
Byla tady zavřená už celou věčnost. Najednou se jí chtělo plakat. Pevně stiskla víčka a ponořila se do vzpomínek. Kdysi vedla krásný život s ostatními perlorodkami v lesním potoku. Měla mezi nimi výjimečné postavení a byla na něj náležitě pyšná. Kromě toho, že dokázala v lastuře proměňovat kamínky na perly, uměla i věštit budoucnost a vytvářet perly vlastními slzami. Pýcha malé perlové víly nakonec způsobila její pád. Už ji nebavilo vykládat ostatním perlorodkám, jak bude vypadat jejich další perla. Chtěla něco víc. Když se do lesa se nastěhovala mladá kouzelnice Jadwiga, neváhala a při první příležitosti jí ukázala, co umí.
Jednou přišla čarodějka k potoku, víla vykoukla ze své lastury a usmála se na ni: „Jsem perlová víla a v mojí lastuře vytvářím perly.“ Když Jadwiga nereagovala, dodala důležitě: „Umím dokonce proměňovat na perly vlastní slzy a taky věštit budoucnost.“
To čarodějku zaujalo, spřátelila se s ní a začala ji využívat. Víla byla maličká, trochu marnivá a hodně naivní. Neznala nic než svoji lasturu a život v lesním potoce. Byla nadšená, že jí čarodějka věnuje takovou pozornost a ochotně odpovídala na všechny otázky. Netušila, že za její odpovědi lidé čarodějce platí. Občas také viděla nehezké věci, to se pak rozplakala a její slzy se na dně lasturky proměňovaly v perly. Jadwiga je ochotně sbírala a odnášela pryč, aby prý víle nepřipomínaly ošklivé vzpomínky. Tak to šlo den po dni, měsíc po měsíci. Čarodějku a její věštby vyhledávali lidé zdaleka, její truhla se plnila penězi i perlami z vílích slz.
„Jsi moje nejlepší přítelkyně,“ říkala Jadwiga perlové víle a ta byla ráda, že má někoho, pro koho je tak důležitá.
Jednou za ní čarodějka přišla s neobvyklou otázkou: „Uměla bys mi ukázat celý obraz budoucnosti? Nejen odpověď na jednu otázku?“
Její hlas zněl neobvykle naléhavě a víla jí nechtěla zklamat. „Možná ano,“ pokrčila drobnými rameny a pohodila stříbrnými vlasy.
„Jde o jednoho muže,“ pokračovala čarodějka šeptem. „Je to kouzelník, myslím, že se mu líbím,“ mrkla na perlovou vílu. „Jenže se ještě pořád nevyjádřil. Chci vědět, jak to bude dál, nebaví mě čekat,“ prohlásila nespokojeně.
„Potřebuji něco, co mu patří, abych se s ním mohla spojit. Máš něco takového?“ zeptala se víla.
Čarodějka vytáhla z kapsy malý fialový kapesník: „Mám tohle, ale chci to vrátit.“
„To je jeho jméno?“ ukázala víla na monogram vyšitý v rohu.
Jadwiga zavrtěla hlavou: „Ne. Nevím, čí je. Ale vím, že patří jemu. Vytáhla jsem mu ho z kapsy.“
Víla zanořila svůj růžový nosík do kapesníku, natáhla jeho vůni a zavřela oči. Po chvíli sevřela rty a nakonec se rozplakala. Plakala tak usedavě, že se její slzy proměnily na šňůru perel. Čarodějka ji pozorovala, dlouho to ale nevydržela a vykřikla: „Už dost.“ Víla se lekla, okamžitě přestala a utřela si oči do kapesníku. Čarodějka si omotala šňůru perel kolem zápěstí a dychtivě se zeptala: „Tak co? Co jsi viděla?“
Víla se na ni smutně podívala: „Nikdy tě nebude milovat, protože má rád jinou.“
„Jinou? Jakou jinou? Co to povídáš,“ rozzlobila se Jadwiga. „Špatně ses dívala, zkusíš to znovu,“ poručila perlové víle.
Ta snaživě zavřela oči, ale po chvíli zavrtěla hlavou: „Nefunguje to. Prostě to nejde.“
„Tak nejde,“ řekla čarodějka tichým zlověstným hlasem a než se malá víla nadála, zaklapla za ní lasturu a strčila si ji do kapsy. Ve svém lesním domku ji pak hodila do láhve s vodou: „Uvidíme, zda ti to tady u mě půjde líp.“
Ze vzpomínání maličkou vílu vytrhl téměř neslyšný, ale nezaměnitelný zvuk, jak Démon drápky klepl dvířka ve dveřích, aby mohl dovnitř. Víla na nic nečekala, seskočila na podlahu a pelášila zpátky do kyblíku, až se jí za patičkami prášilo. Rychle za sebou zacvakla lasturu a už jen slyšela, jak kocour naprázdno máchl packou a zvířil vodu.
Ještě chvíli tam tiše seděl a pozoroval lasturu, zda se víla náhodou neodváží ven, aby ji mohl trochu vyděsit a potrápit. Okraje lastury ale zůstávaly pevně zavřené. Démon nespokojeně nakrčil nos a chvíli se rozmýšlel, zda nemá lasturu přeci jen vytáhnout z vody a vílu tak postrašit. Opatrně se ohlédl na spící Babu Wigu a došel k závěru, že mu to za riziko nestojí. Moc dobře věděl, že by ho potrestala, kdyby se víle v lastuře něco přihodilo. Potichu se k čarodějnici přiblížil a otřel se jí o nohy. Když otevřela oči, vyskočil jí na klín a několikrát ji na tváři zašimral svými vousky.
Ta dlouho mlčela a pak se spokojeně usmála: „Hm, takže krokodýl říká, že sílu ukrytou v hadím vejci nelze zničit, jen ovládnout? Dobrý nápad.“
Vytáhla z kyblíku lasturu, položila ji na stůl a silně na ni houkla: „Koukej vylézt nebo tě tu nechám uschnout.“
Lastura se pomalu pootevřela a opatrně z ní vykoukla perlová víla.
„No, vidíš, že to jde,“ pochválila ji Baba Wiga. „Když mi dobře posloužíš, možná ti najdu novou lahev a nebudeš muset být potmě. Ale jestli ne, uvařím tě jako žábu a Démon si tě dá k obědu,“ pohodila hlavou směrem ke kocourovi. „Je to jasný?“ upřeně se zadívala víle do očí a dlouhým nehtem na ukazováčku ji chytila pod bradou a přitáhla si ji blíž. „Podíváš se do magického zrcadla a najdeš mi v něm to hadí vejce. Já tam budoucnost nevidím, ale ty,“ zasmála se zlověstně, „ty ji tam uvidíš. No, a pokud neuvidíš, tak uvidíš,“ zvedla varovně prst. Pak si podrbala bradavici na bradě. Svědila ji vždycky, když byla nespokojená nebo naštvaná. „Taky mě to mohlo napadnout dřív a nemusela jsem si nad těmi tvými neurčitými zprávami lámat vždycky hlavu,“ popotáhla a poškrábala si nos. Když byla netrpělivá, svědil jí i ten.
Maličká víla z ní byla tak nervózní, že její perlička začala v lastuře poskakovat jako palička na bubínku a taky to tak znělo.
„Přestaň,“ štěkla na ní čarodějnice a postavila před ní na stůl zrcadlo. „A koukej pořádně, jinak …“ odmlčela se a prstem významně ukázala ke kamnům, kde v kotlíku bublala voda.
Babička Stefanie se rozhlédla kolem sebe a usmála se, všechny děti během jejího vyprávění usnuly. Jen Blanička se v postýlce zavrtěla, až jí modrá mašlička sklouzla z ocásku, a zašeptala: „Jak to bylo dál?“
„Příští týden,“ pohladila ji babička po tváři. Pak nad každým dráčetem udělala ochranné znamení, sfoukla svíčku na adventním věnci a v duchu poprosila o klidný spánek pro všechny děti a bytosti dobré vůle.
Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.
