neznala jsem vás osobně, bohužel. Ale znám Vás od naší Dany.
Dany Emingerové. Dana je zakladatelka, srdce, mozek i ústa kurzů tvůrčího psaní podle, hádejte koho? No, podle Vás, milý Arnošte. Už několik let existují Kurzy tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga. Jsem členkou, rodiny Daniných psavců, osm let.
Vy byste letos v prosinci oslavil 100. narozeniny. My je budeme slavit s vámi.
Těšíte se? My ano.
Líbí se mi, když říkáte, že vás práce vždycky vracela do života: "Jedině když píšu, tak žiju."
Myslím, že psaní je opravdu terapie, taková self first help. V momentě, kdy nám okolí nerozumí, nevěří, nechce nebo nechápe, chopíme se psaní.
Láskou k vám mě Dana nakazila. Zatoužila jsem, dozvědět se víc a blíž vás poznat. Ale jak? V několika zimních večerech, při zapálených svíčkách, vůních jasmínového čaje, černé kávy a skořice ze svařeného vína, jsem postupně shlédla všechny dostupné dokumenty a rozhovory s Vámi.
Narodil jste se ve znamení střelce a v den zimního slunovratu - 21. prosince, a to datum mě zaujalo. Víte, trošku mě zajímá numerologie, astrologie a věci mezi nebem a zemí.
U střelce je na prvním místě touha po svobodě. Dále se uvádí upřímnost, optimismus a idealismus. Hledání vyššího smyslu života.
No, celý vy, co myslíte, Arnošte? Sedí to, že? Jste narozen v čase předání štafety střelce dalšímu znamení - znamení kozoroha. A z něho možná máte vytrvalost a smysl pro realitu.
Osudové číslo vypočítám sečtením čísel v celém datu narození 21.12. Vychází číslo šest. A u toho se uvádí harmonie, odpovědnost, rodina, hluboké sociální cítění. Lidé s osudovým číslem 6 mívají silnou potřebu pomáhat druhým, bojovat za spravedlnost a vytvářet kolem sebe krásu a mír. Je to jasný, šestka jste jak vyšitá.
Letos Vám v Moravské zemské knihovně v Brně připravila Vaše dcera Eva krásnou výstavu, kde se uváděl i film Moje slza tvůj déšť. Expozici provázela Vaše černobílá fotografie v životní velikosti. Jste na ní s rukama v kapsách, pohled upřenýna každého, kdo kolem projde.
O něco déle jsem se tam u Vás zastavila a dívala se do Vašich očí. Napadlo mě, jestli jste občas nehrál roli veselého chlapíka, abyste skryl rozbolavělou duši dospívajícího kluka. Víte Arnošte, odpusťte mi, všimla jsem si těch smutných odlesků ve vašich očích i při sledování dokumentů a rozhovorů s Vámi. Občas jsem pak vnímala Váš humor spíš jako zbraň proti strachu a štít pro zachování důstojnosti v těžkých chvílích.
Užijte si po svém své druhé padesáté narozeniny.
S obdivem a láskou
Jana Bednářová
Milý Arnošte,
máme Vám psát dopis. Nejdříve jsem v duchu zajásala, mám vás ráda, ale teď nevím. Nevím co psát, jak to uchopit, abych byla vtipná a zároveň duchaplná a nevím co ještě.
Já prostě budu svá, říká se autentická. To slovo mi zní divně. Určitou logiku ale asi má. Au, na začátku slova, možná znamená, že to bolí, být svá? Jo někdy to bolí, ale co vám, já, budu povídat. Však vy víte. Ach jo, zase větvím, odbíhám od zadání: Dopis Arnoštu Lustigovi. Zpět k dopisu.
Znám Vás od naší Dany. Dany Emingerové. Dana je zakladatelka, srdce, mozek i ústa kurzů tvůrčího psaní podle, hádejte koho? No podle Vás, milý Arnošte. Už několik let existují Kurzy tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga. Jsem členkou, rodiny Daniných psavců, osm let. Vy byste letos v prosinci oslavil 100. narozeniny. My je budeme slavit s vámi. Těšíte se? My ano.
Láskou k vám mě Dana nakazila. Zatoužila jsem, dozvědět se víc a blíž vás poznat. Ale jak? V několika zimních večerech, při zapálených svíčkách, vůních jasmínového čaje, černé kávy a skořice ze svařeného vína, jsem postupně shlédla všechny dostupné dokumenty a rozhovory s Vámi. Obdivuji Vás. Jen se musím omluvit, zatím jsem nečetla vaše knihy. Ale to časem doženu.
Narodil jste se 21. 12., to datum mě zaujalo. Je to období zimního slunovratu.
Víte, trošku mě zajímá numerologie, astrologie a věci mezi nebem a zemí.
Neznala jsem vás osobně, bohužel. Nevím, jestli vás to zajímá. Víte, že jste Střelec? U znamení střelce je na prvním místě touha po svobodě. Dále se uvádí upřímnost, optimismus a idealismus. Hledání vyššího smyslu života. No, celý vy, co myslíte, Arnošte? Sedí to? Já myslím, že ano. Jste narozen v čase předání štafety střelce dalšímu znamení, znamení kozoroha. A z něho možná máte vytrvalost a smysl pro realitu. Osudové číslo vypočítám sečtením čísel v celém datu narození. Vychází vám číslo šest. A u tohoto čísla se uvádí harmonie, odpovědnost, rodina, hluboké sociální cítění. Lidé s osudovým číslem 6 mívají silnou potřebu pomáhat druhým, bojovat za spravedlnost a vytvářet kolem sebe krásu a mír. Je to jasný, šestka jak vyšitá.
Letos, na výstavě v Moravské zemské knihovně v Brně, kterou vám připravila vaše dcera Eva (kde uváděla i film Moje slza tvůj déšť), jste na černobílé fotografii v životní velikosti, s rukama v kapsách, upřený pohled na každého, kdo kolem projde. Za Vámi text: Práce mě vrací do života. Jedině když píšu, tak žiju.
O něco déle jsem se u vaší fotky zastavila, dívala se do očí a přemýšlela o textu.
Myslím, že psaní je opravdu terapie, taková self first help. V momentě, kdy nám okolí nerozumí, nevěří, nechce nebo nechápe. Chopíme se psaní. Tedy teď už píšu vlastně i o sobě, chopím se psaní. Jenže to vaše psaní se dá číst a čtou ho. Já píšu a často se to nedá číst, ale to nevadí. Psaní je pro mě totiž to, co opravdu pomáhá.
Víte Arnošte, odpusťte mi, všimla jsem si, při sledování dokumentů a rozhovorů, smutných odlesků ve vašich očích. Napadlo mě, jestli jste občas nehrál roli veselého chlapíka, abyste skryl rozbolavělou duši dospívajícího kluka.
Vnímám někdy váš humor jako štít i zbraň proti strachu a pro zachování důstojnosti v těžkých chvílích.
Nejraději bych vás objala.
Užijte si po svém své druhé padesáté narozeniny.
S obdivem a láskou
Jana Bednářová
PS: To co jsem si vyslechla po přečtení dopisu pro Vás, Arnošte, mě zaskočilo.
Dopředu jsem řekla, že je to takový nástřel a vím, že je to nesourodý, hodně myšlenek, směrů. Pro mě to bylo málo času na vyšperkovaný dopis pro vás, dle zadání. Mnoho myšlenek v mé hlavě a rušivé zvuky, hlasy kolem, navíc mi venku byla zima a v „pracovně“ - loveckém salónku hradu Svojanov, se moc mluvilo. Na psaní potřebuju klid, navíc jsem amatér a musím své psaní hodně zkracovat, upravovat a jak se říká obrušovat diamant uvnitř textu.
Po tom, co jsem si vyslechla, k mému překvapení, nenaštvala jsem se, jen jsem si řekla, že jsem asi nastavila zrcadlo více lidským duším, jejich rolím a maskám.
Také jsem cítila, že to mám jinak, nejsem „většinová“, mám jiný styl, líbí se mi asi jiné věci.
No a taky jsem si všimla, že když četl někdo, kdo už měl něco úspěšného napsaného, předpokládá se, že to bude pecka i tentokrát, ale není tomu tak vždy.
Je to trošku syndrom dobrých a špatných…
To, co jsem teď napsala, není fňukání, je to upřímný popis pocitů v dané chvíli. A jako vše i toto se mění. Tady a teď jsem to cítila takto.
Panta rhei
Jediné co platí, obdivuji Vás a objímám.