Je konec školního dne a já se vydávám na cestu domů. Když vyjdu ven, tak mě oslepí jasné sluneční paprsky, kterým nestojí v cestě jediný mráček. Se svými kamarády jdeme směrem k tramvajové zastávce, vedle které se nachází malý park. Z dálky na nás doléhá vrčení sekačky, které se každým krokem zesiluje. Tento řachavý zvuk doprovází také příjemná vůně čerstvě posekané trávy, která mě okamžitě přenáší do zahrady mojí babičky. Sedím na verandě, jím zmrzlinu a do pozadí mi vyhrává sekačka svou melodii. Tento okamžik trvá do té doby, dokud cítím tuto vůni. Jsem už u přechodu a čekám na zelenou. Posekanou trávu už necítím. Pouze na mě doléhá zvuk sekačky.
(Mark Ezzeddine)
Samotářské zasněné toulky
Jehličí ho píchá do bosých chodidel, kde jen nechal boty? Netrápí ho to. Hlavu má upřenou vysoko k nebi a hvízdá si. Poslední sluneční paprsky se natahují skrz větve a hřejí ho na obličeji. Má rád svoje krátké zasněné samotářské toulky. Vítr šelestí společně s ptačím štěbetáním a řadou neurčitých zvuků. Tráva vrhá dlouhé stíny a když ní prochází cítí vlhkost. Rosa! Začíná být pozdě, ale zatím mu není chladno. Zavírá oči a zhluboka se nadechne, vítr se opírá o jeho tváře a zanechá je růžové, a pak vdechne. Jde hledat svoje boty.
(Alena Janková)