Nina se vůbec netváří nadšeně. Chce dál skákat v pytli a chce si ještě jednou zkusit vystřelit ze vzduchovky, když se jí to napoprvé nepovedlo. Chce se přehrabovat v igelitce s odměnami za splněné úkoly. Pitíčka, igráčci a omalovánky už ji tolik nezajímají, ale duhová pružina a průhledný hopík se třpytkami ano, to se ještě hodí i pro takovou velkou desetiletou slečnu, jako je ona.
Chce vidět, až vzplane hranice s narovnanými poleny a figurínou v ženských šatech.
„Takovej hezkej tmavomodrej svetřík, nejspíš po nějaké babičce, a oni to oblíknou na figurínu a zapálí. Vždyť to musí být kvalitní vlna,“ pomyslím si pro sebe.
Ani mně se pomáhat do stánku tak úplně nechce.
Nejsem na to oblečená, vůbec nejsem na tuhle vesnickou slavnost oblečená. Měly jsme s Ninou na cestu jen jeden společný kufr a tam se žádné praktické oblečení nevejde. A i kdyby, žádné praktické oblečení, které bych mohla s klidem v duši zamazat od ukapávajícího omastku z klobásy, nemám. Proto si radši dám párek v rohlíku. I když klobásu mám mnohem radši.
Začne pršet. Prší jen nad naším kopcem, všude okolo je slunečno. Říká to pán, který v mobilní aplikaci kontroluje počasí. Taky říká, že to brzo přestane. A pak bude určitě duha. Ale nepřestává to. Na parketu pod střechou už není místo, schovali se tam úplně všichni. Navíc tam tucá příšerná hudba:
„Kdybych byl holka / měl bych to lehký / celej den bych si jenom s prsama hrál. / Na bar bych chodil bez peněženky, / páč by mě každej ňouma na drinky zval,“ zpívá Pokáč a já jsem ráda, že Nina česky moc nerozumí.
Nerozumí, ale mokne. Říkám jí, že přece nejsme z cukru. Ale moje bílé šaty jako z cukru vypadají.
„Takovej hezkej tmavomodrej svetřík, nejspíš po nějaké babičce, a oni to oblíknou na figurínu a zapálí. Vždyť to musí být kvalitní vlna,“ pomyslím si pro sebe.
Ani mně se pomáhat do stánku tak úplně nechce.
Nejsem na to oblečená, vůbec nejsem na tuhle vesnickou slavnost oblečená. Měly jsme s Ninou na cestu jen jeden společný kufr a tam se žádné praktické oblečení nevejde. A i kdyby, žádné praktické oblečení, které bych mohla s klidem v duši zamazat od ukapávajícího omastku z klobásy, nemám. Proto si radši dám párek v rohlíku. I když klobásu mám mnohem radši.
Začne pršet. Prší jen nad naším kopcem, všude okolo je slunečno. Říká to pán, který v mobilní aplikaci kontroluje počasí. Taky říká, že to brzo přestane. A pak bude určitě duha. Ale nepřestává to. Na parketu pod střechou už není místo, schovali se tam úplně všichni. Navíc tam tucá příšerná hudba:
„Kdybych byl holka / měl bych to lehký / celej den bych si jenom s prsama hrál. / Na bar bych chodil bez peněženky, / páč by mě každej ňouma na drinky zval,“ zpívá Pokáč a já jsem ráda, že Nina česky moc nerozumí.
Nerozumí, ale mokne. Říkám jí, že přece nejsme z cukru. Ale moje bílé šaty jako z cukru vypadají.
A Nina měla nedávno tu strašnou vleklou rýmu. Běžíme se schovat do stánku za dědou, co dělá klobásy a párky v rohlíku, a za babi, co rozlévá nápoje. U vedlejšího stánku s pivem si pro jistotu ještě nechám natočit jednoho Primátora, napsat na Hermanovi, prosím. Jeden nikdy neví, kdy se to sluníčko a duha konečně objeví. Zatím to tak nevypadá. Strategicky zůstáváme v dědově části stánku, tam po nás nebude nikdo nic chtít. „Stánek“ je ve skutečnosti taková zděná bouda, kde mají normálně hasiči vercajk. Taky je tam malá udírna, která je teď rozhicovaná a krásně to z ní voní, a dvě velké lednice naložené alkoholem tak, že plech s věnečky už se tam nevejde. S úlevou si sedám na židli, už mě z těch podpatků, které se pořád zabořují do trávy, bolí nohy.
„Ježišmarjá, tady si nesedej! Sem dáváme na tyč okapávat omastek z klobás!“ křikne na mě děda, ale pozdě.
Sbohem cukrově bílé šaty, měla jsem vás ráda. Na druhou stranu, konečně si můžu v klidu dát tu klobásu. Nina objeví plech s věnečky. Nic nám tu nechybí.
„Nino, podej mi dva věnečky! No ne takhle rukou rovnou. Musíš to dát na tácek a pěkně s ubrouskem!“ křikne na nás babi.
Vypadá unaveně. Vlasta, co jí měla pomáhat, nepřišla. Před stánkem se tvoří mrmlající fronta, protože konečně přestalo pršet.
„Tak teda jo, maminko,“ řekne Nina, „budeme pracovat pro komunitu!“
Nejdřív jen podáváme věci z lednice, za chvíli už ale obsluhujeme i kasírujeme.
„Co si dáte?“ ptám se.
„Jeden citrus!“
„Jako limonádu?“
„Ne, Fernet Citrus. Panáka!“
„Aha, a malýho, nebo velkýho?“
„Vůbec se takhle neptej“ sykne na mě babi, „tady nikdo malý panáky nepije.“
Je pravda, že malá odměrka vypadá poměrně nevyužitě.
„Jednoho Heffrona!“
„A to je zas, proboha, co?“
„Rum, přece!“
Ach jo. Ale další zákazník si na mě nepřijde.
„Jeden Žabí hlen bych si prosil!“
A to se zas neboj, panáčku, že bych nevěděla, co tohle je. Některé věci se od mých mladých let strávených v Pajzlu nezměnily. Nalévám zelenou do vaječňáku pěkně pomalu po stěně, aby to mělo tu správnou konzistenci.
„To se s tím nemůžeš takhle crcat, na to tady není čas,“ koriguje mě babi.
Nina mezitím prodává limonády. Když po ní chce někdo Hrozno, dá mu malinovku, protože tam slyší francouzsky „rose“ a malinovka je přece růžová.
„Promiňte, ona moc nerozumí česky,“ omlouvám se babičce a jejímu vnukovi vyměňuju růžovou limonádu za zelenou.
„A jak já to mám poznat, vidět to na ní není!“ štěkne po mně babka.
„Není to lehké, tahle práce pro komunitu,“ povzdechne si Nina.
Počítání nám taky moc nejde. Ale na to mám svou taktiku.
„Vy mi to neusnadňujete s tou pětistovkou. Já moc nemám drobný. Nechcete si k tomu vzít ještě něco? Tyčky, chipsy, nebo ještě jednoho Heffrona?“
Většinou si vezmou. Většinou ještě toho Heffrona. A to je dobře, protože ten se dobře počítá, je za rovnou stovku.
Bolí nás s Ninou nohy. Figurína na hranici už je docela uhořelá, jen ten tmavěmodrý vlněný svetřík ještě smutně vzdoruje.
„No vidíte, kdybyste tam dali nějakou akrylovou handru, tak vám to shoří hned,“ pomyslím si s tichým zadostiučiněním.
„A maminko, to oni takhle opravdu upalovali ženy dřív? A proč?“
Nechce se mi to vysvětlovat nějak moc do hloubky.
„Protože si mysleli, že to byly čarodějnice, Nino.“
„A když ty jsi čarodějnice, tak by tě taky upálili?“
Upálili. A kdyby to bylo o něco později, tak nechali zavřít do blázince, tak nějak by to se mnou nejspíš dopadlo. Ale jak říkám, nechce se mi to teď vysvětlovat nějak moc do hloubky.
„Hmm, jo, mě by taky upálili. Ještě že žijeme v týhle době, viď? Poběž, schválně, kdo doběhne první k chalupě!“
Běžíme stmíváním a máváme svými čarodějnickými klobouky, černými se zlatými hvězdami, jsou z nylonu, ty by dobře hořely. Nic nám tu nechybí.
„Ježišmarjá, tady si nesedej! Sem dáváme na tyč okapávat omastek z klobás!“ křikne na mě děda, ale pozdě.
Sbohem cukrově bílé šaty, měla jsem vás ráda. Na druhou stranu, konečně si můžu v klidu dát tu klobásu. Nina objeví plech s věnečky. Nic nám tu nechybí.
„Nino, podej mi dva věnečky! No ne takhle rukou rovnou. Musíš to dát na tácek a pěkně s ubrouskem!“ křikne na nás babi.
Vypadá unaveně. Vlasta, co jí měla pomáhat, nepřišla. Před stánkem se tvoří mrmlající fronta, protože konečně přestalo pršet.
„Tak teda jo, maminko,“ řekne Nina, „budeme pracovat pro komunitu!“
Nejdřív jen podáváme věci z lednice, za chvíli už ale obsluhujeme i kasírujeme.
„Co si dáte?“ ptám se.
„Jeden citrus!“
„Jako limonádu?“
„Ne, Fernet Citrus. Panáka!“
„Aha, a malýho, nebo velkýho?“
„Vůbec se takhle neptej“ sykne na mě babi, „tady nikdo malý panáky nepije.“
Je pravda, že malá odměrka vypadá poměrně nevyužitě.
„Jednoho Heffrona!“
„A to je zas, proboha, co?“
„Rum, přece!“
Ach jo. Ale další zákazník si na mě nepřijde.
„Jeden Žabí hlen bych si prosil!“
A to se zas neboj, panáčku, že bych nevěděla, co tohle je. Některé věci se od mých mladých let strávených v Pajzlu nezměnily. Nalévám zelenou do vaječňáku pěkně pomalu po stěně, aby to mělo tu správnou konzistenci.
„To se s tím nemůžeš takhle crcat, na to tady není čas,“ koriguje mě babi.
Nina mezitím prodává limonády. Když po ní chce někdo Hrozno, dá mu malinovku, protože tam slyší francouzsky „rose“ a malinovka je přece růžová.
„Promiňte, ona moc nerozumí česky,“ omlouvám se babičce a jejímu vnukovi vyměňuju růžovou limonádu za zelenou.
„A jak já to mám poznat, vidět to na ní není!“ štěkne po mně babka.
„Není to lehké, tahle práce pro komunitu,“ povzdechne si Nina.
Počítání nám taky moc nejde. Ale na to mám svou taktiku.
„Vy mi to neusnadňujete s tou pětistovkou. Já moc nemám drobný. Nechcete si k tomu vzít ještě něco? Tyčky, chipsy, nebo ještě jednoho Heffrona?“
Většinou si vezmou. Většinou ještě toho Heffrona. A to je dobře, protože ten se dobře počítá, je za rovnou stovku.
Bolí nás s Ninou nohy. Figurína na hranici už je docela uhořelá, jen ten tmavěmodrý vlněný svetřík ještě smutně vzdoruje.
„No vidíte, kdybyste tam dali nějakou akrylovou handru, tak vám to shoří hned,“ pomyslím si s tichým zadostiučiněním.
„A maminko, to oni takhle opravdu upalovali ženy dřív? A proč?“
Nechce se mi to vysvětlovat nějak moc do hloubky.
„Protože si mysleli, že to byly čarodějnice, Nino.“
„A když ty jsi čarodějnice, tak by tě taky upálili?“
Upálili. A kdyby to bylo o něco později, tak nechali zavřít do blázince, tak nějak by to se mnou nejspíš dopadlo. Ale jak říkám, nechce se mi to teď vysvětlovat nějak moc do hloubky.
„Hmm, jo, mě by taky upálili. Ještě že žijeme v týhle době, viď? Poběž, schválně, kdo doběhne první k chalupě!“
Běžíme stmíváním a máváme svými čarodějnickými klobouky, černými se zlatými hvězdami, jsou z nylonu, ty by dobře hořely. Nic nám tu nechybí.