Právě
jsme projely Vídní. K moři zbývalo nějakých třicet kilometrů. Nekecám!
Velké Dářko je mořem Vysočiny a Vídeň dědina kousek nad Velkým Meziříčím. A
jely jsme jen díky tomu, že nás šlapání úmorným vedrem krajnicí silnice zbavilo
stopnuté auto.
„Tak kam máte namířeno, děvčata?“ zahlaholil veselým hlasem majitel volantu.
„Na Dářko,“ říkala jsem i já vesele, neboť
jsem měla nefalšovanou radost, že se vezeme.
„Hele, jedu do Chrudimi. Vyhodím vás ve
Škrdlovicích, jo? To ste skoro tam.“
Dál se s námi řidič nevybavoval, zato
nahlas zpíval: „Život je jen náhoda,
jednou jsi dole jednou nahoře…,“ zpěv jakoby předurčoval, co se bude dít a
to tak že přímo s námi, protože momentálně jsme byly jednoznačně nahoře.
„Škrdlovice. Dámy, vystoupíte nebo vás hodím
až do Chrudimi?“
„Ne, ne! Vystoupíme. Díky moc,“ hlaholila
Hela do skřípotu brzd.
„Anebo, víte co? Já vás hodím až
k vodě, jo?“ A aniž by se ptal, zda chceme či ne, vyhodil místo nás blinkr
doleva a dupl na plyn.
„Oni se v Chrudimi nepodělají, že
nejedu. Řek sem, že dneska a dneska může být i odpoledne, ne?“ mudroval šofér a
nečekal odpovědi.
„Jdete se jenom vycachtat nebo budete dýl?“
sundal sluneční brýle a zvědavě mžoural po kempu. „Vedro je na chcípnutí, asi
dám taky pár temp ve vlnách,“ mluvil dál.
I my, Hela a já, jsme se rozhlížely a
sondovaly situaci. Ubytovat se oficiálně v kempu by nás nenapadlo ani ve
snu. Jsme přece trempířky a ty spí zásadně pod širákem, tedy neprší-li,
v tom jsme měly jasno.
„Hele, holky,“ ozval se znovu šofér dodávky,
„asi tu budete do zejtřka, minimálně, že jo?“ Přikývly jsme.
„Hoďte voči přes hladinu tam naproti, ten
výběžek.“
„No a co jako?“
„Jak co jako? To je Ostrov. Teda ne
opravdickej, spíš tak polo, ale menuje se tak. Je tam suprová plážička, klid,
co?“ Naznačoval, že místo zná a tam bychom mohly zakotvit. Což o to, mohly
bysme, ale jak se tam dostaneme? Jako by nám četl myšlenky. Není vysoký, ale
ruce má jako chapadla, klidně by jimi mohl rozhánět mračna nebo použít místo
pádel.
„No je to krapet z ruky, ale řešení by
bylo. Pučíme si loďku nebo šlapadlo, báglíky převezeme. Chytrý, ne?“
Až v tu chvíli mi došlo, že najednou
mluvil, jakože tam bude s náma. Říkal, půjčíme si loď. Asi zapomněl, že
jej kdosi čeká v Chrudimi.
„Jo, když už budeme bivakovat spolu, já jsem
Jan, ale klidně mně říkejte Honzo. Tak deme pro tu kocábku.“ Normálně se vtíral
a tvářil se jako že normálka. Podívala jsem se na Helenu. Pokrčila rameny: „Tak
jsme dvě. Aspoň bude sranda. Je vtipnej,“ zasmála se. Stejně, jak se zdálo
obhlídkou terénu, byl Honzův návrh vlastně přijatelný.
„A hele, Honzo, ty budeš na Ostrově i spát?“
ptala jsem se.
„Jasně.“
„A co spacák?“
„Na co spacák? Je vedro a nějaká deka se
v autě najde,“ tvářil se bezstarostně.
Za půl hodiny už jsme měli své věci na druhé
straně.
„Tak, a co budeme pít? Máte co?“ ptal se
Honza.
„Nemáme. Nám stačí v bandasce voda a
děláme si na kotlíku do ešusu čaj.“
„Tak to ne, holky, dneska budeme pít pivo.
Ste plnoletý? No tak. Kdo pro něj zajede, ale rychle, dokud máme loď! Já zatím
zbuduju fajn přístřešek, kdyby náhodou sprchlo.“ Honza se otočil na mě. „Na, já
nechci pivo zadarmo,“ a strkal mi do dlaně hrst zmuchlaných bankovek. „Když
něco přihodíte, na pár lahváčů by to mělo stačit,“ řekl a podal mi pádlo. „a žádný
strachy. Já kámošku vohlídám,“ smál se a zdálo se, že je v pohodě a že je
slušňák. Já jsem hlavně souhlasila, že budu pádlovat, protože jsem chtěla být
chvilku sama a plavba v loďce byla docela fajn příležitost. Přivezu pivo,
pak se ještě vrátím do kempu, abych loď vrátila, a asi někoho uprosím, aby mě
na Ostrov svou loďkou svezl, říkala jsem si.
V kempu se něco dělo. U parkoviště
stálo auto VB. Veřejná bezpečnost. Příslušníci obcházeli Honzovu dodávku. Došla
jsem k nim právě, když se rozhlíželi po čumilech. „Kdo s tím přijel,
nevíte?“
„Vím! Já.“ Zapojila jsem se bezelstně.
„Řidičský průkaz!“ vyhrkl na mě policajt.
„Nemám. Já to auto neřídila, ale přijela
jsem s ním. Já a kámoška. Byl to stop.“
„Aha. A řidič je kde?“
„A o co vůbec jde?“ přemáhala mě zvědavost.
„Auto je kradené.“
Asi jsem zbledla. „No je tam,“ ukazovala
jsem rukou směrem k Ostrovu, „s Helenou, mou kamarádkou. My jsme ho stoply.
Říkal, že jede do Chrudimi, ale nakonec zůstal tady.“
„Jak vypadá?“ vyzvídal dál příslušník.
„Vysoký není, kudrnatý vlasy asi jako má
Matuška, ale má takové srandovně hodně dlouhé ruky.“
„To je on,“ hned věděl policajt. „I jeho
hledáme. Jak jste se tam dostali?“
„Lodí. Tu jsme si zaplatili tady
v půjčovně. Vodou je to nejrychlejší, jestli tam chcete,“ doporučuji.
„A bude nás mít jako na dlani a zdrhne,“
namítal jeden z policajtů. To jste s ním jenom vy dvě?
„No.“
„A to jste kamarádku nechala s ním tam?“
„Domluvili jsme se, že zajedu pro pár
lahváčů tady do stánku.“
„Nevyhrožoval vám nějak?“
„Ne. Nám se zdá v pohodě. Akorát, že
tak náhle změnil plány, to je divné. Říkal, že musí kvůli něčemu do Chrudimi a
pak si ti rozmyslel.“
„Zloděj, podvodník a lhář v jedné osobě
je to. Tibor Moučka, vyhlášenej
panáček. Už seděl třikrát. Je venku asi tři měsíce a zase řádí. Tentokrát půjde
do báně na dlouho. Takže je tam jen s vaší kamarádkou, ano?“
„Jo.“ Vtom mi to došlo. Ale přece musí
vědět, že když se vrátím a on něco Heleně udělá tak… Helenu znám chvíli.
Vlastně jsme se poznaly až tady na tom vandru v Třebíči na Portě. Jestli…
no to by byl fakt průser.
„Slečno…“
„Kovářová. Alena Kovářová, představila jsem
se.“
„Slečno Kovářová, co kdybychom
spolupracovali? Jste pro?“
„A jak spolupracovali?“ nechápala jsem.
„Já si někde půjčím vohoz civila a budeme
spolu hrát, že jsem váš kamarád, kterého jste náhodou tady potkala a berete mě
s sebou, že ve čtyřech je větší sranda. Já Moučku potom zpacifikuju. Dám
mu klepeta a bude to.“
Příslušník, který mi nabídl účast v divadýlku,
měl tak pětadvacet let. Byl štíhlý, vysoký, modrooký blonďák s hezkým
úsměvem.
„Tak jo,“ souhlasila jsem.
„No jak, jak… Dobře to dopadlo. Připluli
jsme na Ostrov, představila jsem Heleně a tomu Honzovi, co se Honza nejmenoval,
protože to byl lump, policajta Karla. On se totiž doopravdy Karel jmenoval a
taky jsme si museli tykat, když hrál mého kamaráda, že jo?“
„A ta kamarádka Helena, byla v pořádku?
Honza jí nic neudělal?“
„Ne, ale prý to zkoušel, jenže ona se uměla
bránit. Dělala tenkrát judo, měla už černý DAN pás. A potom, on věděl, že já se
na Ostrov zanedlouho vrátím a tak asi jen oťukával terén.“
Co to znamená, oťukávat terén?“ ptá se malý
Kája zvědavě.
„No to znamená, když zkoušíš, co si můžeš
dovolit nebo co můžeš od situace čekat, víš,“ říkám.
„Babi,
ale děda se taky jmenuje Karel a taky byl u policie, že jo?“
„Vždyť říkám, že to dobře dopadlo. Karel,
váš dědeček, Tibora zatkl, nasadil mu pouta a pak…, ale děcka, to bylo fakt
ještě za dlouho, jsme spolu začali chodit no a byla svatba. A hádejte kde?“
„Na Ostrově!“
„Přímo na něm ne, ale u moře na Vysočině
v kempu na Velkém Dářku ano. A Helena mně byla dokonce za svědka. Až
budeme doma, koukneme na fotky, jo? A hele, kdo jde! Děda je tady. Prosim tě,
kdes byl tak dlouho?“
„Ale, to je na dlouhé vyprávění. Dem do
vody?“