Když přijde smrt - napsala Caroline Kotníková

Když přijde smrt, člověk zkrátka zmizí. Vypaří se a zůstává schránka.
Občas hledávám její pohled, ale nikde na ulici už ho nepotkám. Nikdy už neuslyším její zvonivý hlas a milá slůvka.
A pak jsou tady vzpomínky, probírám se jejím oblečením, držím její džíny v rukou, ale kolem pasu už ji neobejmu.
Počítala s dalším dnem, ale ten nepřišel.
Ležím v její posteli, kde upadla do věčného spánku, naproti má hodiny. Odbíjely poslední minuty jejího života a stále bijí, jako mé srdce, jenž je nyní a napořád děravé.

Beauty of lockdown - napsali Libor Frank a Zuzka Fajmonová

Foto: Libor Frank

Posledních pár dní jsem byla doma s dětmi. Jelikož se jednalo o moje vlastní děti, zachovat profesionální milej přístup mi dávalo zabrat trochu víc, než v práci, kde mám na starost děti cizí. 

Skoro po týdnu, kterej jsem strávila v umaštěným triku, županu a pantoflích, který by nutně potřebovaly vyprat, jsem se rozhodla, že vyrazím mezi lidi, abych se nejen socializovala, ale hlavně okoupala a konečně převlíkla.
Když se mi podařilo sehnat hlídání, namalovat se a vybrat vhodnej outfit do zimního počasí bez toho, abych vypadala jako sněhulák po karanténě, zrodil se v mé hlavě odvážnej nápad a zavolala jsem svýmu muži, aby odešel dřív z práce a šel se mnou na kafe. Do Šantovky - místa zábavy, otevřenejch kaváren a trochu podivnejch lidí, ale to jim asi nemůžeme vyčítat, když je právě vypustili ze samotky, že jo.

Temperament v každém věku - napsala Caroline Kotníková

„Tak na téhle horské dráze jsme se s dědou tehdy poznaly, byly jsme ještě mladí...” povídá babička a mezitím kupuji lístky na tuhle starou, rezavou a na pohled nefunkční dráhu.
Později nastupujeme do málého vozíku a držíme se kinklajícího železného jištění.
„Hezkou jízdu,” přeje nám chlápek s cigárem v puse a odjišťuje vozíky.
Adrenalinový sešup začíná. Pomalu vyjíždíme nahoru a je slyšet každé otočení ozubených koleček jenž nás táhnou výš a výš.

Nemrtvý, pár metrů pod zemí - napsala Caroline Kotníková

Zjistil jsem, že už nemá smysl křičet, neuslyší mě. Snažil jsem se kolenem vykopnout vrchní víko, ale marně. Motá se mi hlava a tep je vysoký, pomalu není co dýchat.
Moje klaustrofobická panika dosáhla nejvyššího vrcholu, nemám okolo sebe ani centimetr na víc pro pohyb, kolena nemohu ani pokrčit, při každém pokusu mě zastaví to dřevěné víko, týhle zasraný rakve.
Jsem živ a mezi mrtvé nepatřím, ale nebude trvat dlouho a bude tomu tak.

Poslední paprsek - napsala Caroline Kotníková

„Pořád ho chytáš, proč?“
„Nevím, vidím ho všude okolo a moji lidskou zvědavost lákalo zvednout svoje dlaně a scvaknout. Třeba si ho tam kus uchytím, sám nevím. Zkrátka pokaždé, co mám pocit, že už mi nemohou být jeho paprsky blíž, zvednu ruce a šup. Ruce na sobě, končím sám se svojí dlaní v dlani.“
„Ty jsi ale pitomec. Nadechni se pořádně zhluboka a koukej okolo. Myslíš si, že ho někdy chytneš?“