Příběhy z Loučeně 3.-6. června - podklady pro účastníky literární dílny na Loučeni v březnu 2022

Napsané povídky

Zde je seznam všeho, co na Loučeni 3.-6. června vzniklo pro chystanou knihu.

1. Obraťte taxíky - Marek - E
2. Vítr v zádech - Kačka H. - A+M
3. Kozel - Martin - A+M

4. Osudová zpráva - Jana - A+M

5. Pohádky ve hvězdách - Míša - M+vnuk Luigi
6. Velká cena - Nataša - E+G

Sedlák a kráva - napsala Kateřina Hovadíková

Sedlák šel jako každé ráno dojit krávu. Stračena se však nechtěla nechat podojit a bránila se:„Ale já…“
Než stačila cokoliv říct, sedlák ji chytil a už mačkal struky. Jenže se mu podařilo se mu získat jen jeden žejdlík mléka. A tak se sedlák se na krávu zlobil, křičel a nadával.
Kráva to znovu zkusila: „Ale selka…“
Sedlák byl neoblomný a krávu vyhnal. Že prý takovou zbytečnou krávu na statku nechce.

Kobra a lokomotiva - napsala Kateřina Hovadíková

„Já vám ukážu, že máme větší rodinu, než si myslíte!“ pomyslela si kobra Adriana. „Nás brejlovců musí být na světě o hodně víc,“ řekla odhodlaně a odplazila se indickou pouští až k nádraží v Bombaji.

Rozhodla se, že do světa pojede vlakem a přivede ostatním velkou rodinu.

Když přemýšlela, kudy se do toho vlaku dostat, aniž by spustila paniku, uslyšela rozhovor dvou průvodčích: „Jojo, fakt to říkali, prej dneska zaskakuje brejlovec. Vypadla 850ka. Jede trasu Bombaj-Dillí.“

Adriana zpozorněla a honem se schovala jednomu z průvodčích do tašky. Překvapilo ji, jak je snadné vypátrat další příbuzné.

Při cestě vlakem pořád přemýšlela, kde je ten její příbuzný.

„Musí být sakra dobře schovaný,“ napadlo ji. Už to nemohla vydržet a vydala se na výzvědy.

Zmoklé štěstí - napsala Kateřina Hovadíková

Mhouřím oči, ale přes provazy deště skoro nic nevidím. Slyším kňučení. Jdu k místu, odkud slyším zvuky. Spatřím promočenou krabici. Celá se celá klepe.
Přikrčím se a chvilku poslouchám. Zase to kňučení.
Krabici otevřu, zatajím dech a srdce mi poskočí. Vidím malé černé stvoření s vrtícím ocáskem a očima jako dva korálky. Vytahuji ho z krabice a prohlížím si, jestli neuvidím nějaké zranění. Zblízka je poznat, jak je štěně vystrašené a unavené.

U nás na venkově aneb svoboda zaplacená jistotou - napsala Kateřina Hovadíková

„Tak bylo to teda dobrý, nebo blbý?“ ptala jsem se mámy, když jsme diskutovaly o době totality.
„No, jak pro koho,“ odpověděla mi mamka. Měla jsem totiž o komunismu napsat do školy referát.
„Když já tomu pořád nerozumím, ale i když jsem tu dobu nezažila, chtěla bych ji pochopit. Je to přece i moje historie.“
„Tak mi schválně zkus zopakovat, jak sis to moje vyprávění vyložila...“

Báječná nedokonalost – napsala Kateřina Hovadíková

„Dej jí sem,“ zavrčí Karel a zatáhne za peřinu, která je jako každé ráno na druhé straně postele. Jana se otočí, zabrumlá a v polospánku ho obejme. Oba už se těší na víkend, až nebude zvonit budík a dostane se jim delšího odpočinku.
Karel jde jako první do koupelny. Později už nemá šanci se do ní dostat.
Jana s povzdechem otře umyvadlo od bílých vousů a významně se podívá na Karla. Ten jen pokrčí rameny a s kartáčkem zabořeným v ústech zvedne svou tupou žiletku a odmění Janu stejně významným pohledem.

První facka bolí nejvíc - napsala Kateřina Hovadíková

Je půl třetí ráno. V zámku chrastí klíče. Přišla chvíle, na kterou čekám celou noc. A zároveň si přeju, aby se mi to jenom zdálo. Jenomže nezdá. V chodbě začne známý šramot. Bouchnutí dveří, plácání do zdi při hledání vypínače na světlo, rána svazku klíčů o podlahu a hlasitá otázka: „Je někdo doma?“
Hlavu zabořím do polštáře a snažím se neslyšet.
„Sakra, ptám se, jestli je někdo doma,“ ozve se ještě hlasitěji.
Ospale vyjdu z pokoje.
„Ahoj Zdenku.“

Láska na první pohled - napsaly Lucie Svibová a Katka Hovadíková

Marie stojí u otevřeného okna a ve tváři se jí zračí nepřítomný, zasněný výraz. Na plátně jejího malířského stojanu začíná rýsovat postava mladého muže na koni. Většina kontur je v obrysech, pouze tvář jezdce vystupuje téměř plasticky. Má podobu jejího bratra Egona, který odjel ke vzdáleným příbuzným, Thurn-Taxisům, na návštěvu do Čech. Chybí jí.
Jak ta exotická země asi vypadá? Marie si ji zkouší představit.

Vtom rozrazí dveře do pokoje její matka: „Marie, váš bratr!“

Blondýnka a strážník - napsala Kateřina Hovadíková

Jasně, blondýna. To jsem si mohl myslet. Tenhle měsíc za ní jedu už počtvrtý. Zase bezradně stojí u auta a tváří se, že vůbec nechápe, kde se jí ta botička na kole vzala.
„Paninko, zase jste špatně zaparkovala, co?“
Blondýna krčí rameny a čeká, až jí osvobodím to její drandítko do města. Sice se na mě usmívá, ale evidentně jí ta bota pěkně štve. Ale co. Ona špatně parkuje, já jenom dělám svojí práci.

Holky nic nevydrží – napsala Kateřina Hovadíková

„To nedáš! Říkám ti, že to nedáš!“
„Dám. Vím to.“
„Tak schválně, o co?“
„O koupačku v přehradě.“
„Domluveno.“
Podáním ruky stvrdili sázku a Lenka začíná tušit blížící se krušné chvilky. Celé odpoledne poslouchala, jak si Jirka naříká nad trápením s plánováním cyklovýletu jejich party. Podle něj se musí brát na holky příliš ohled.

Podprsenka - napsala Kateřina Hovadíková

Jardu podprsenka ležící v rohu na balkóně mírně zaskočila. Usoudil, že spadla ze šňůry a Lenka si jí při úklidu nevšimla. Odnesl podprsenku do ložnice. Pro jistotu ji položil na postel, protože netušil, kde má jeho milovaná šuplík na spodní prádlo.
Dopil si kafíčko a spokojeně odešel do práce.
Lenka se odpoledne vrátila domů a po nějaké chvíli si v ložnici všimne cizí podprsenky. Chvilku přemýšlí a její tep se zrychluje, tvář jí rudne.

Profesorova cesta - napsala Kateřina Hovadíková

Tomáš Garrigue Masary se skrz své kulaté brýle rozhlíží po okolí. Píše se rok 1906 a městečko Krucemburk mu představuje svou letní tvář. Zhluboka se nadechne a nasává atmosféru Českomoravské vrchoviny.  Jeho prázdninový pobyt pomalu začíná. 

Kroky ho vedou od evangelické školy, kde se zabydluje jeho rodina, ke Katolickému kostelu a faře, přes starý hřbitov až k pomníku Jana Nepomuckého.

Vlakem do duše - napsala Kateřina Hovadíková

Krajina za oknem vlaku mi rychle mizí v dálce. Mám hlavu opřenou o sklo a ruce složené v klíně. Dlaně se mi potí. Nevěřícně čtu znovu a znovu řádky v lékařské zprávě. Hledám nějakou chybu, nemůže to být pravda. Zahledím se do okolní krajiny a hlavou mi běží celý život. Veselé dětství na vesnici, mládí plné zábavy a přátel, pohádková svatba s Jindrou.
Bože, můj Jindra. Je tak laskavý a hodný. Miluji ty jeho dolíčky ve tvářích, když se usmívá. A vrásky na čele když se soustředí na práci.

Bublinková koupel - napsala Kateřina Hovadíková

Víkendový kurz Štíří důl 15.-17. listopadu

Písmenka létají vzduchem tam a zase zpátky. Tužky píšou, potom škrtají, klávesnice klapou. Atmosféra je uvolněná a tvůrčí. Účastníci našeho spisovatelského zájezdu do Štířího dolu u Kricemburku sypou z rukávu jeden originální nápad za druhým.

Všichni vědí, co mají psát, kdy je oběd, v kolik hodin mají být seřazení k odjezdu na večer autorského čtení.

Útěkář – napsala Kateřina Hovadíková

„Kam mě to vedete? To mě hned odvezou?“
„Vedu tě na výslech. A neodvezou tě, přijeli tě jen vyslechnout.“
„A proč?“
„Asi kvůli tomu, jak jsme s Vencou utekli.“
„Myslíš, že se budou ptát jenom na tohle?“
„No asi ještě na to, jak nás chytli v tom krámě.“
„To máš asi pravdu.“
„A co jim mám říct?“
„Řekni jim, jak to všechno bylo.“
„Mám strach.“

Seznámení - napsala Kateřina Hovadíková

To dubnové ráno bylo mrazivé. Jaro si se svým příchodem dávalo na čas. Stromy se pokoušely zelenat, ale zima jakoby se nechtěla pustit své vlády a dovolit přírodě obléknout jarní barvy. V hloubce lesů u Vlkavy se na stinných místech držely ještě zbytky sněhu.

Přestože počasí nezvalo k projížďce na koních, v Loučenských stájích bylo od časného rána rušno. Kníže Alexandr se svým přítelem princem Hohenlohe a ostatními přáteli se chystají na vyjížďku. Nenechávají se odradit nesouhlasnými výrazy přihlížejícího podkoního a zahradníka Milla. „Pane, počasí dnes k jízdě vskutku nevhodné,“ zkouší knížete varovat Mill. 

Santiniho tajemství - napsala Kateřina Hovadíková

Santiniho návrh z počátku 18. stol. 

Tady je něco jinak. Jsem nervózní i klidná současně. Je zdejší pozitivní energie dána genialitou výpočtů mistra? Nebo stojí kostel jen na správném místě? Je to pevným řádem v celé stavbě? Či je tu snad skrytá něčí duše? Duše, jež se nám snaží i po staletích něco důležitého sdělit.  

Pět vstupů, pět andělů, pět hvězd, deset kaplí, deset pilířů. Všude kolem je pětka.
Legenda vypráví o svatém Janu Nepomuckém, jež dokázal nevyzradit zpovědní tajemství. I přesto, že se nad ním vznášela hrozba smrti. Po svržení jeho umučeného těla do Vltavy se podle pověsti nad hladinou objevilo právě pět hvězd, jako symbol mlčenlivosti.

Magický amfiteátr - napsala Kateřina Hovadíková

Po tváři mi teče slza. Jen ztěžka poznávám, jestli je to slza smutku, obav, radosti či naděje. Sedím na polorozpadlé lavičce v amfiteátru pod hradem Loket. Neumím si představit místo na světě, kde bych byla radši, než právě tady a teď. A úplně sama.
Je letní podvečer a slunce pomalu zapadá. Jeho paprsky se mi opírají do tváře a pomalu ztrácí sílu. Všechno na mě působí téměř magicky. Vím, že se děje něco mimořádného a že právě tohle místo bude už navždy v mém životě důležité.

Hřebík v botě – napsala Kateřina Hovadíková

„No nezlobte se na mě, ale ty boty mají v podrážce hřebíky, to přeci není normální! Já je nechci. Jeden z nich mě píchnul včera večer do nohy, zrovna když jsem tančila na DJ Boba. Třicet dní?! Tak dlouho nemůžu čekat. Přijela jsem jen na víkend. Jsem až z Tachova a nemám sem už cestu… Dobře, zavolejte mi tedy vedoucího. Podívejte se, zavolejte ho hned, za chvíli mi jede vlak. Už teď jsem to sem měla jen tak tak a místo hotelové snídaně jsem měla loupák.

Hrdina z půdy - napsala Kateřina Hovadíková

Je červen 2020 a moje služba pomalu končí. Poznám to. Ještě minulý měsíc jsem pracoval 10 hodin denně. Teď makám tak hodinu a ještě ne každý den. Už nejsem potřeba. Konečně bude klid. Ty poslední čtyři měsíce jsem se nezastavil. Doufám, že mě brzo vrátí zpátky na půdu. Byl jsem tam 15 let, a jak mi bylo dobře. Klid, teplo, ticho, žádný stres, rozlitý kafe, ani řvoucí děcka. To byl život.
Jenomže na lidi přišla pohroma a musel pomáhat kde kdo. A já mám síly na rozdávání. Tak jsem se do toho pustil. Chrlil jsem jednu roušku za druhou, až byla celá česká země schovaná. Nejdřív jsem nechápal co se děje, ale časem mi to všechno došlo. Lidi se potřebovali zastavit. Jenomže jsou hrozně chytrý, všechno obejdou, tak musel přijít někdo ještě chytřejší, by jim s tím pomohl.