Jiné ráno - napsal Marek Bucko

„Něco je jinak…“ pomyslím si poté, co ráno vstoupím do své kanceláře.

Propisky v kelímku, kalkulačka, sešívačka, všechno stejný. Proč se usmívám jako pako a mám pocit jako půl vteřiny před usnutím?

Jo! Je to ta nádherná vůně. Jasnej parfém - žádná toaletka. Důrazně květinový a kořeněný. Přitom rafinovaně jemný. 

Prošla kolem moje asistentka. Je hezká, příjemná, podle kolegů i dostatečně nestoudná… Se mnou to ale nikdy nic nedělalo. Že by??? Nasál jsem nosem asi hektolitr vzduchu… Nic. Ne ne, není to ona. Trochu si i oddechnu.
„Betty, prosím vás, on byl někdo v mé kanceláři?“ zeptám se jí rovnou.
„Ne. Teda vlastně ano, uklízečka.“
Tak teď se teda pekelně zastydím a zčervenám.
„Jako paní Formánková?!“ vytřeštím oči. Jen ze zdvořilosti neřeknu stará Formánková, jak se tu o ní běžně mluví.

Fóbie - napsala Jana Formánková

Ne, tohle ne!
Konečně pátek! A víkend obzvlášť očekávaný. Po dlouhé zimní přestávce se zas vypravíme na chatu. Naše dvě dospělé děti už mají na víkend svůj vlastní program.
"Nojo, no, lepší už to teď nebude, musíme se holt smířit s tím, že je uvidíme čím dál míň," proběhne mi v duchu hlavou.
Cestou k Berounce vytváříme jakýsi pracovní harmonogram pro příští hodiny strávené na chatě, něco jako "co teď a co potom" neboli "co ještě určitě počká a co už v žádném případě ne".
Tak a jsme tu. Jako na povel se oba s manželem zhluboka nadechneme, jako bychom chtěli co nejrychleji dohnat ten zimní deficit a dostat do sebe co nejvíc toho vlahého a čistého jarního vzduchu. Zatímco manželovu pozornost zaměstnalo ještě cosi v okolí chaty, popadnu klíče od chaty a jdu napřed.

Setkání ve vlaku - napsaly Ivana Hrubá a Irene Formánková

Ošetřovatelka dojnic a učitelka hudby jedou v kupé společně se známým hercem. Když seriálová hvězda vystoupí, začne se odvíjet tento rozhovor:

-Pani, viděla jste ho?
-No a co? Kdo to byl?
-Přece Jan Švec, ten známej herec! Hraje v seriálu, musela jste to vidět v televizi!
-Já na seriály nekoukám. Je to ztráta času.
-Ale to je škoda! Kdybyste viděla, jak ten chudák zkusí s tou svojí manželkou!

Příběh síly a krásy - napsala Irene Formánková

Bylo to v prosinci brzy rano, kdy jsme odjeli ze synem a jeho zenou na dlouhou cestu.Behem cesty jsme prohodili par slov, kazdy jsme meli na mysli jen jedno spolecne: jak to vse dopadne.
Projizdeli jsme prekrasnou krajinou, kterou nabizely Skaliste hory, v rovnem terenu byly rozsahle farmy s konmi, a nad nimi se rysovali zasnezene kulate kopce.
Sede mraky obalovaly krajinu do sve naruce, slunce se pomalu probouzelo do spici nadhery, stolova hora (table mesa) dominovala mensim utvarum hor, pripominajicich kulisy v divadle.

Ne, tohle ne! – napsala Jana Formánková

Konečně pátek! A víkend obzvlášť očekávaný. Po dlouhé zimní přestávce se zas vypravíme na chatu. Naše dvě dospělé děti už mají na víkend svůj vlastní program. „No jo, no, lepší už to teď nebude, musíme se holt smířit s tím, že je uvidíme čím dál tím míň," proběhne mi v duchu hlavou.
Cestou k Berounce vytváříme jakýsi pracovní harmonogram pro příští hodiny strávené na chatě, něco jako „co teď a co potom," neboli „co ještě určitě počká a co už v žádném případě ne."

Nevšedně všední dialog - napsal Oldřich Voženílek

Kam se chystáš?
Za Tondou a pak na hřiště.
Úkoly máš hotový?
Žádný nemáme.
Nelži.
No..., na zejtra žádný nemáme...
Neříkal jsem ti stokrát, že tohle nechci slyšet! Co máte?
Takovou blbost. Máme napsat něco o křečkovi. Do čtvrtka.
Tak na to vlítni a máš to hned hotový...

Ponožky - napsala Jana Formánková

„Kam zas letíš? To musíš být fakt vždycky o krok přede mnou?“
„Jo, anebo taky za tebou!“
„Nojo, no, vím, že za to nemůžem ani jedna. Ale chtěla bych být víc s tebou, víš?“
„Já vím. Jenže my musíme čekat, až se ON zastaví nebo si sedne, abychom si mohly aspoň pokecat, viď?“
„Hm. A víš, co mám vůbec nejradši? Když jsme obě bez nohy.“
„Co? Jo tak, myslíš, když zrovna nemusíme být takhle navlečené, viď?“
„Přesně. Když se můžem večer už muchlat v tom koši.“

Zahrada mého dětství - napsala Jana Formánková

"Teto, tak už konečně bydlíme," volá mi neteř. "Nechceš se přijet podívat?"
"To víš, že jo, ráda", usmívám se při představě vesnického domku s velkou zahradou, kam jsme za babičkou a dědou jezdily se sestrou a rodiči. Maminka se tu narodila.
Je to už skoro 20 let, co jsem tu byla naposledy. Už mě nevítají ta krásná vyřezávaná dřevěná vrata, se kterými si děda tak vyhrál, stejně jako se všemi těmi poličkami, věšáky nebo kuchyňskými prkénky, které babičce, i nám, pěti vnučkám, s láskou vyráběl.