Jednou jsem s Hanou pekl štrúdl. Připravila pytlík mouky, šest jablek, a hlavně velkou misku vajec.
Najednou jsem se zeptal: „Hano, myslíš si, že bych se naučil snášet vajíčka?“
„Tak to zkus,“ usmála se. „Přikrč se, zatřepej křidýlkama a zavolej: „Kokodák!““
Když jsme dodělali štrúdl, zkusil jsem to. S napětím jsem se otočil. Pode mnou opravdu leželo vejce.
„Já jsem to dokázal!“ jásal jsem.
Po večeři jsem řekl, že to zkusím znovu. Přidřepl jsem, udělal z rukou křidýlka a zvolal: „Kokodák!“
A další vejce bylo na světě!
Druhý den se mi podařilo snést další vejce, třetí den ještě jedno. Vždycky jsem k tomu musel mít diváky, Hanu i mamku. Jak jinak jsem mohl předvést tu báječnou dovednost?
V Zaječově jsme často chodili navštěvovat statek pana Vaška. Většinou jsem si tam prohlížel jenom prasátka v chlívku, ale tehdy jsem se proběhl i mezi slepicemi. Najednou jsem k nim měl blízko, vždyť jsem byl tak trochu jejich bratr. Možná mě i napadlo, že bych se zabydlel v kurníku.
Přišel poslední den dovolené a já se zeptal mamky: „Mami, budu i v Praze snášet vajíčka?“
„Vojtíšku, řeknu ti, jak to je doopravdy. Celou dobu ti je nosila Hana. Vždycky měla jedno připravené v kapse.“
Takže mě znovu tahala za nos a já se znovu nechal napálit!
Jestli mě to tehdy mrzelo, nebo jsem se smál, to si nevzpomínám. Možná se to celé přihodilo docela jinak. Jistě vím, že tohle je první léto, které si pamatuju. I když nejsem napůl slepice, mám skvělou příhodu k vyprávění. Když jsem ji nedávno pověděl kamarádům z fakulty, smáli se, až jim tekly slzy.
