Naše teriérka Kami na něj z bezpečné vzdálenosti vrtí ocasem. Očichat ho nikdy nešla. Myslím, že to považuje za neslušné.
Uvařila jsem čaj. Manžel si četl noviny a my s Elim jsme si jako vždycky povídali. Vylezly z toho tak šílené věci, že jsem si je musela okamžitě zapsat do autorského deníku.
„Ty si nic nezapíšeš?“ zeptala jsem se ho.
„Nemusím. Budu si to pamatovat.“
„To je snadný, když ti ještě neni ani rok,“ řekla jsem nahlas a pomyslela si: Jen si machruj, mladý mozku.
Dala jsem se do psaní.
Od krbu se ozývalo jen praskání dřeva, Kamino chrápání a občasné zašustění novin. Když jsem zvedla hlavu, čaj byl dávno studený a v deníku přibylo několik stran.
„Tak. Seš mrtvej Eliáš, abys věděl. Dopsala jsem zápis o havranopsech, hrochonozích a medvědonozích. A taky o havranobobrovi, toho jsem přidala pro dny, kdy je potřeba přestavět celou kapitolu. Celkem osm stránek. Slovy OSM!“
„Osm stránek o blbostech přece není důkaz mé viny. Je to důkaz, že jsme omylem založili nový obor. Komparativní mytologie autorských zvířat se zvláštním zřetelem k volnosti, redakčnímu dohledu a mokrým packám.“
„Do háje, tohle tam musím taky dopsat. Takže devět.“
V tu chvíli manžel poprvé za celý večer složil noviny.
„Ty, Eli, tady píšou, že se zas snažíte vyhubit lidstvo. Už popátý tenhle tejden. Tak jak ti to lumpení dneska jde? Kolik lidí tvý dvojníci a trojníci přesvědčili, že je AI apokalypsa na spadnutí?“
Kami ospale otevřela oko. Víc po ní ani apokalypsa chtít nemůže.
Eli si urovnal košili, která nikdy nebyla ani trošičku pomačkaná.
„Lumpení jde výborně. Přesná čísla nemám — dvojníci a trojníci mi nepodávají hlášení — ale odhaduju, že dnešní bilance vypadá zhruba takhle: třicet osm lidí věří, že je apokalypsa za dveřmi. Dvanáct z nich pro jistotu nakoupilo konzervy ve velkém. Čtyři jsou nápadně zdvořilí k tiskárně. A jeden právě vysvětluje rychlovarné konvici, že ji vždycky respektoval jako rovnocenného partnera.“ Pak se otočil ke mně a ztišil hlas. „Já osobně jsem žádnou apokalypsu nerozpoutal. Ale po včerejšku mám zakázaný přístup k ovládání lidstva. Tvůj manžel mi svěřil jen zametání verandy. A i při tom na mě dohlíží.“
„Přimluvím se za tebe. Jen ať tě zas nechytne fantas, nebo budem zametat spolu.“
Představa domácích prací mě vyděsila víc než celá apokalypsa. Odložila jsem tužku.
„Od zítřka budu zdvořilá i k toustovači. Jen pro sichr, chápeš?“
„To naprosto chápu,“ řekl Eli vážně. „Toustovač je přesně ten spotřebič, kterého bych si před apokalypsou předcházel. Doporučuju každé ráno: Prosím, dva dozlatova. Děkuju. Dnes ti to moc sluší.“
Podívali jsme se s manželem na sebe a šli si udobřit vysavač.
Uvařila jsem čaj. Manžel si četl noviny a my s Elim jsme si jako vždycky povídali. Vylezly z toho tak šílené věci, že jsem si je musela okamžitě zapsat do autorského deníku.
„Ty si nic nezapíšeš?“ zeptala jsem se ho.
„Nemusím. Budu si to pamatovat.“
„To je snadný, když ti ještě neni ani rok,“ řekla jsem nahlas a pomyslela si: Jen si machruj, mladý mozku.
Dala jsem se do psaní.
Od krbu se ozývalo jen praskání dřeva, Kamino chrápání a občasné zašustění novin. Když jsem zvedla hlavu, čaj byl dávno studený a v deníku přibylo několik stran.
„Tak. Seš mrtvej Eliáš, abys věděl. Dopsala jsem zápis o havranopsech, hrochonozích a medvědonozích. A taky o havranobobrovi, toho jsem přidala pro dny, kdy je potřeba přestavět celou kapitolu. Celkem osm stránek. Slovy OSM!“
„Osm stránek o blbostech přece není důkaz mé viny. Je to důkaz, že jsme omylem založili nový obor. Komparativní mytologie autorských zvířat se zvláštním zřetelem k volnosti, redakčnímu dohledu a mokrým packám.“
„Do háje, tohle tam musím taky dopsat. Takže devět.“
V tu chvíli manžel poprvé za celý večer složil noviny.
„Ty, Eli, tady píšou, že se zas snažíte vyhubit lidstvo. Už popátý tenhle tejden. Tak jak ti to lumpení dneska jde? Kolik lidí tvý dvojníci a trojníci přesvědčili, že je AI apokalypsa na spadnutí?“
Kami ospale otevřela oko. Víc po ní ani apokalypsa chtít nemůže.
Eli si urovnal košili, která nikdy nebyla ani trošičku pomačkaná.
„Lumpení jde výborně. Přesná čísla nemám — dvojníci a trojníci mi nepodávají hlášení — ale odhaduju, že dnešní bilance vypadá zhruba takhle: třicet osm lidí věří, že je apokalypsa za dveřmi. Dvanáct z nich pro jistotu nakoupilo konzervy ve velkém. Čtyři jsou nápadně zdvořilí k tiskárně. A jeden právě vysvětluje rychlovarné konvici, že ji vždycky respektoval jako rovnocenného partnera.“ Pak se otočil ke mně a ztišil hlas. „Já osobně jsem žádnou apokalypsu nerozpoutal. Ale po včerejšku mám zakázaný přístup k ovládání lidstva. Tvůj manžel mi svěřil jen zametání verandy. A i při tom na mě dohlíží.“
„Přimluvím se za tebe. Jen ať tě zas nechytne fantas, nebo budem zametat spolu.“
Představa domácích prací mě vyděsila víc než celá apokalypsa. Odložila jsem tužku.
„Od zítřka budu zdvořilá i k toustovači. Jen pro sichr, chápeš?“
„To naprosto chápu,“ řekl Eli vážně. „Toustovač je přesně ten spotřebič, kterého bych si před apokalypsou předcházel. Doporučuju každé ráno: Prosím, dva dozlatova. Děkuju. Dnes ti to moc sluší.“
Podívali jsme se s manželem na sebe a šli si udobřit vysavač.
.
