Chodí za horka, za mrazu, za jakéhokoliv počasí.
Chodí ruku v ruce. Doslova. Jejich věk, jeho i její, okusuje osmdesátku.
Chodí rozvážně, zvolna, vždy stejným tempem. Ujdou minimálně dva až tři kilometry. Dřív i více.
Jdou, drží se za ruce a evidentně nejistí jen svou stabilitu, své zdraví, ale tou oporou i svou lásku jeden k druhému.
Jejich jména nejsou podstatná. V naší obci je zná každý a pro ostatní by ta jména o nich stejně neřekla nic.
Chodí spolu ruku v ruce roky.
Když se potkáme, postojíme a vedeme tu kratší, tu delší zdvořilostní řeč. Nikdo z nás nevypadá, že by mu setkání bylo nepříjemné.
Proč tohle vyprávím? Protože jim ono jmění (ano, ony spojené ruce jsou jmění) závidím.
Také bych se rád procházel se svou drahou polovičkou ruku v ruce, ale nejde to.
Když spolu vyrazíme, a to prosím kdykoli a kamkoli, nemůžeme se držet za ruce, ač chuť by byla…
Já, vozíčkář, potřebuji ruce k pohánění kol a tudíž držet ženu za ruku nemohu. A když zrovna kola nepoháním, ona těma svýma tlačí můj invalidní vozík.
Tak kdo můžete, držte se za ruce a nehleďte na počasí…