Je devět hodin a dvacet minut. Jsem objednaný na půl deváté a sedím tu už od čtvrt. Chce se mi zaklepat, jenže znáte to, na dveřích obří cedule- NEKLEPAT, SESTRA PRAVIDELNĚ VYCHÁZÍ !!!
Zaklepat na dveře ordinace jakéhokoli lékaře - pokud člověk sám, nebo někdo jemu blízký neumírá - se rovná vyloučení osoby z lékařské péče daného města, okresu, kraje, státu a možná i světadílu. U některých specializací z důvodu, že na daný problém se prakticky umírat nedá, je klepání tím pádem nemožné zcela. Třeba na očním se klepáním vyloučíte z péče jako jasný simulant, protože pokud ku klepání najdete správné dveře, není to s vaším zrakem zas tak špatné. Takhle přemítám v čekárně a pacoši přibývají.
Konečně pravidelně- poprvé- vyjde a promluví sestra:
„Dobrý den, pan doktor měl službu na pohotovosti a zpozdil se v dopravní zácpě, tak začínáme později. Bohužel nám nefunguje vyvolávací číselný systém a na základě nařízení GDPR vás nesmím oslovovat jmény. Do ordinace vás teda budu volat na základě diagnóz. Ty jsou obecné a beze jména se nejedná o osobní údaj. Takže prosím do ordinace pána s tou vyrážkou kolem přirození…“ houkne do čekárny a kouká se po pacientech. Zčervenám. A se mnou další dva pánové.
„Sestři, ten asi nedorazil…“ vykoktám ze sebe. Ale já byl objednanej na půl devátou, tak bych třeba…“ sestra blahosklonně ustoupí ze dveří a ukáže mi rukou dovnitř. Proklouznu do ordinace k doktorovi. Ještě zaslechnu, jak sestra pokračuje v hlášení do čekárny:
„A protože je vás tu dnes hodně- aby nám to pěkně odsejpalo, tak se připraví paní s natrženým rektem a po ní půjde mladík se zprávou z venerologie.“ Slyším už jenom šoupání židlí a periferním zrakem vnímám asi tři vzdalující se stíny.
„Tak co vás trápí?“ koukne na mě doktor skloněnou hlavou nad obroučkami brýlí, ruce připravené na klávesnici počítače. U lékaře bych očekával spíše ruce nachystané k vyšetření nad pacientem.
„Trápí mě letní čas a poslední dobou šéf, pane doktore. A co se zdraví týče- strašně mě bolí koleno! Asi jsem si tam něco utrhnul.“
„Aha, tady mám, že jste objednaný s nějakou vyrážkou…“ nechápe doktor.
„To je pravda. Víte, když jsem se zkoušel objednat s kolenem, tak mě sestra řekla, že mám volat rovnou na ortopedii. Jenže tam mě chtěli vidět až za měsíc a půl…“ doktor kouká zase nad obroučkami brýlí.
„No, to v dnešní době není tak strašný…“ namítá.
„Jenže mě to bolí teď. A strašně!“ snažím se zapůsobit na city.
„Sestři, ten asi nedorazil…“ vykoktám ze sebe. Ale já byl objednanej na půl devátou, tak bych třeba…“ sestra blahosklonně ustoupí ze dveří a ukáže mi rukou dovnitř. Proklouznu do ordinace k doktorovi. Ještě zaslechnu, jak sestra pokračuje v hlášení do čekárny:
„A protože je vás tu dnes hodně- aby nám to pěkně odsejpalo, tak se připraví paní s natrženým rektem a po ní půjde mladík se zprávou z venerologie.“ Slyším už jenom šoupání židlí a periferním zrakem vnímám asi tři vzdalující se stíny.
„Tak co vás trápí?“ koukne na mě doktor skloněnou hlavou nad obroučkami brýlí, ruce připravené na klávesnici počítače. U lékaře bych očekával spíše ruce nachystané k vyšetření nad pacientem.
„Trápí mě letní čas a poslední dobou šéf, pane doktore. A co se zdraví týče- strašně mě bolí koleno! Asi jsem si tam něco utrhnul.“
„Aha, tady mám, že jste objednaný s nějakou vyrážkou…“ nechápe doktor.
„To je pravda. Víte, když jsem se zkoušel objednat s kolenem, tak mě sestra řekla, že mám volat rovnou na ortopedii. Jenže tam mě chtěli vidět až za měsíc a půl…“ doktor kouká zase nad obroučkami brýlí.
„No, to v dnešní době není tak strašný…“ namítá.
„Jenže mě to bolí teď. A strašně!“ snažím se zapůsobit na city.
Marně. Nic takového dnešní lékaři nemají. A obvoďák to hned dokazuje:
„Co byste chtěl?! Třeba na takovou neurologii čekáte dva měsíce! Na psychiatrii dokonce tři! Co ta vaše vyrážka?“
„Víte, sestřička se zeptala: Takže koleno si vyřešíte na ortopedii sám, potřebujete ještě něco? Nebo- já nevím- mám tam snad napsat vyrážku kolem přirození? A já teda řekl, že ano…“
„Aha, tak to jo. A co já mám teď dělat s tím vaším kolenem?“ chytne si doktor hlavu do dlaní.
„Já nevím, pane doktore. Zkusíme rentgen? A nějakou mast třeba? Něco na bolest? Zatím…“ navrhuji následující léčbu.
„To by asi šlo…“ připustí doktor. „V lékárně si kupte Namažkoleno Forte a Gelasajrajt Ultra. Napíšu vám žádanku na rentgen, tam zatím berou bez objednání a výsledky mi pošlou. Po rentgenu se objednejte zase k nám a uvidíme co dál. Myslím ale, že stejně skončíte na ortopedii…“ zakončí a ukáže mi rukou ke dveřím. Odcházím a sestra volá dovnitř pána pokousaného ve Fauklandu v oddělení másel důchodcem.
„Co byste chtěl?! Třeba na takovou neurologii čekáte dva měsíce! Na psychiatrii dokonce tři! Co ta vaše vyrážka?“
„Víte, sestřička se zeptala: Takže koleno si vyřešíte na ortopedii sám, potřebujete ještě něco? Nebo- já nevím- mám tam snad napsat vyrážku kolem přirození? A já teda řekl, že ano…“
„Aha, tak to jo. A co já mám teď dělat s tím vaším kolenem?“ chytne si doktor hlavu do dlaní.
„Já nevím, pane doktore. Zkusíme rentgen? A nějakou mast třeba? Něco na bolest? Zatím…“ navrhuji následující léčbu.
„To by asi šlo…“ připustí doktor. „V lékárně si kupte Namažkoleno Forte a Gelasajrajt Ultra. Napíšu vám žádanku na rentgen, tam zatím berou bez objednání a výsledky mi pošlou. Po rentgenu se objednejte zase k nám a uvidíme co dál. Myslím ale, že stejně skončíte na ortopedii…“ zakončí a ukáže mi rukou ke dveřím. Odcházím a sestra volá dovnitř pána pokousaného ve Fauklandu v oddělení másel důchodcem.
Sedám do auta a jedu si dát někam -za odměnu, že jsem u doktora nebrečel- něco dobrého na zub. Blíží se doba oběda, potřebuju i něco pokoupit, tak mířím do Centra Bílý Most do Bambusu. V reklamách tvrdí, že tam je svět ještě v pořádku.
Mám to slabých deset kilometrů, jedu z východního okraje Prahy. Vím, že „dé jedenáctka“ bývá před Prahou ucpaná, tak to beru po staré kolínské- jak se přezdívá silnici číslo dvanáct. V radiu poslouchám reportáž o tom, jak se dnes jezdí na silnicích hrozně rychle. Jedu na devadesátce šedesát sedm kilometrů v hodině. Přede mnou v koloně asi šest vozů. Protisměr prázdný, ale nikdo nepředjíždí.
„Sakra, tak mi ty chytrolíne řekni, kde že se to jezdí rychle! Já už jinam cestovat nebudu!“ nadávám nahlas v autě coby poslední vagónek v tom pomalým vláčku. Nedá se svítit, nikdo z nich- zdá se- nespěchá, začnu předjíždět jako první.
Mám to slabých deset kilometrů, jedu z východního okraje Prahy. Vím, že „dé jedenáctka“ bývá před Prahou ucpaná, tak to beru po staré kolínské- jak se přezdívá silnici číslo dvanáct. V radiu poslouchám reportáž o tom, jak se dnes jezdí na silnicích hrozně rychle. Jedu na devadesátce šedesát sedm kilometrů v hodině. Přede mnou v koloně asi šest vozů. Protisměr prázdný, ale nikdo nepředjíždí.
„Sakra, tak mi ty chytrolíne řekni, kde že se to jezdí rychle! Já už jinam cestovat nebudu!“ nadávám nahlas v autě coby poslední vagónek v tom pomalým vláčku. Nedá se svítit, nikdo z nich- zdá se- nespěchá, začnu předjíždět jako první.
Zvládnu předjet dva. Jenže ouha! Ten druhý od konce zrychluje a nepustí mě před sebe. Zařadím se před posledního. Pustí mě, ale gestikuluje, svítí, troubí, hrozí. Proč, vždyť mohl předjíždět taky! Omlouvám se zdvižením ruky do zrcátka a cvaknu blinkry. Pán mi nad volantem ukazuje prostředník. Ještě nadvakrát celou kolonu předjedu a pokračuju svým tempem. Ještě dvakrát ale vidím prostředník, blikání, hrození.
„Lidi, proč?!“ říkám si nahlas za volantem.
„Vždyť vám nijak neškodím, jenom potřebuju jet rychlejc…“ bručím si pod vousy a zastavuju u pumpy. Vidím volný stojan vlevo. Přetahuju hadici kolem pátých dveří na pravou stranu a tankuju. Beru plnou, jdu zaplatit. Tak, ještě si koupím kapalinu do ostřikovačů, skočím si na toaletu a běžím zpátky. Pán, stojící za mnou, v autě rozhazuje rukama.
„Co chce?“ říkám si pro sebe. „A je to vůbec na mě?“ uvažuju ještě, protože přední sklo se leskne a možná jen s někým volá. Jdu se ho tedy zeptat. Zaťukám na boční okénko.
„Dobrý den! Potřebujete něco? Nebo já nevím, jestli jste ukazoval na mě…“ usmívám se.
„A na koho jinýho?! Tankujete z druhý strany, než se má a ještě zdržujete!!!“ prská na mě skrz škvíru pootevřeného okna. Koukám na něj a uvažuju o jeho protestech.
„Pane a kdo to určuje, z jaký strany se má tankovat???“ zjišťuju. To je nějakej novej zákon, nebo co? Chlap kouká až čumí, mlčí.
„Tak vidíte…“ odvětím přátelsky, jdu do auta, sedám a odjíždím. Pán mi ještě na rozloučenou zvedne prostředník. Zakroutím hlavou, zamávám mu a odjíždím. Co ty lidi s tím prostředníčkem dneska mají? V autě přece vítr nefouká, tak co zkoušejí?
Snažím se na to nemyslet. Nechci si kazit den.
„Lidi, proč?!“ říkám si nahlas za volantem.
„Vždyť vám nijak neškodím, jenom potřebuju jet rychlejc…“ bručím si pod vousy a zastavuju u pumpy. Vidím volný stojan vlevo. Přetahuju hadici kolem pátých dveří na pravou stranu a tankuju. Beru plnou, jdu zaplatit. Tak, ještě si koupím kapalinu do ostřikovačů, skočím si na toaletu a běžím zpátky. Pán, stojící za mnou, v autě rozhazuje rukama.
„Co chce?“ říkám si pro sebe. „A je to vůbec na mě?“ uvažuju ještě, protože přední sklo se leskne a možná jen s někým volá. Jdu se ho tedy zeptat. Zaťukám na boční okénko.
„Dobrý den! Potřebujete něco? Nebo já nevím, jestli jste ukazoval na mě…“ usmívám se.
„A na koho jinýho?! Tankujete z druhý strany, než se má a ještě zdržujete!!!“ prská na mě skrz škvíru pootevřeného okna. Koukám na něj a uvažuju o jeho protestech.
„Pane a kdo to určuje, z jaký strany se má tankovat???“ zjišťuju. To je nějakej novej zákon, nebo co? Chlap kouká až čumí, mlčí.
„Tak vidíte…“ odvětím přátelsky, jdu do auta, sedám a odjíždím. Pán mi ještě na rozloučenou zvedne prostředník. Zakroutím hlavou, zamávám mu a odjíždím. Co ty lidi s tím prostředníčkem dneska mají? V autě přece vítr nefouká, tak co zkoušejí?
Snažím se na to nemyslet. Nechci si kazit den.
Dojedu do Bambusu a parkuju. Beru košík a procházím odděleními. „Vybojovali jsme vám cestu k nejnižším cenám“ čtu poznámku u mandarinek za 89,90 Kč za kilo.
„No teda, to je hukot… Ale co, nemusím to kupovat. Nízká cena může znamenat pro každýho něco jinýho… Přistoupím k pultu s uzeninama.
„Dobrý den, prosím dvě jitrnice a…“ paní je chňapne a odběhne k váze, která není zrovna na místě, kde stojím ve frontě. Vrací se s balíčkem a podává mi ho.
„A dvě jelita…“ dokončím.
„To jste mi nemoh´ říct hned?!!! Mohla jsem to zvážit najednou, takhle mě k tý váze poženete znova!“
„Nezlobte se. Když vy jste byla strašně rychlá. Ty jelita už jsem nestih´a nechtěl jsem vám to křičet do zad.“ odvětil jsem popravdě. Ani mi nedošlo, že se omlouvám za něco, za co vůbec nemusím.
„Nojo! Tady na mě každej hejká, jak ho napadne a vy jste ten první slušnej, kdo nechce volat do zad!!! Hlavně, že mě tu proháníte kolem pultu!“ mrmlá dál baba.
„No teda, to je hukot… Ale co, nemusím to kupovat. Nízká cena může znamenat pro každýho něco jinýho… Přistoupím k pultu s uzeninama.
„Dobrý den, prosím dvě jitrnice a…“ paní je chňapne a odběhne k váze, která není zrovna na místě, kde stojím ve frontě. Vrací se s balíčkem a podává mi ho.
„A dvě jelita…“ dokončím.
„To jste mi nemoh´ říct hned?!!! Mohla jsem to zvážit najednou, takhle mě k tý váze poženete znova!“
„Nezlobte se. Když vy jste byla strašně rychlá. Ty jelita už jsem nestih´a nechtěl jsem vám to křičet do zad.“ odvětil jsem popravdě. Ani mi nedošlo, že se omlouvám za něco, za co vůbec nemusím.
„Nojo! Tady na mě každej hejká, jak ho napadne a vy jste ten první slušnej, kdo nechce volat do zad!!! Hlavně, že mě tu proháníte kolem pultu!“ mrmlá dál baba.
Vezmu dva balíčky a znechuceně odcházím. U samoobslužné kasy prosím obsluhu o body za nákup. Paní se zlatým zubem přikyvuje, ale nerozumí. Posunkama vysvětluje, že zavolá kolegyni, co umí lépe česky. Kývnu na ní taky a mávnu rukou. Nemám už moc času. Sleduju jí, jak cení ten zlatý zub. Aspoň, že je pozitivní, když už je tu k hovnu- uvažuju. Jdu s nákupem na parkoviště. Volá šéf.
„Ahoj, prosím tě volám kvůli zákaznickým hodnocením!“ vysouká ze sebe. Pracuju taky v obchodě- prodávám auta a na hodnocení od kupujících je závislá i výše mé výplaty.
„A je snad nějakej problém?“ reaguju.
„Jo i ne. Dostal jsi od jedný paní jen padesát procent.“
„Počkej. Co tam bylo špatně?“
„Nic. Paní tě hrozně chválila. Prej si byl neuvěřitelně ochotnej, chválí tě za odbornost, vstřícnost, všechno super!“
„A v čem je teda problém???“ nechápu pořád.
„Prej ses vůbec neusmíval. A ona když si kupuje auto, tak to pokládá za jedinečný životní zážitek a bez úsměvu si to tak neužila. Proč ses na ní-do prdele- nemoh´zasmát???! Takhle ti budu muset ztrhnout osobní ohodnocení! Copak nevíš, jak se máš k lidem chovat???!“
Vzpomínám si. To bylo ten den, co mámu odvezla do špitálu záchranka, já za ní nemohl jet a nevěděl, co jí vlastně je. Až po práci…
„Ahoj, prosím tě volám kvůli zákaznickým hodnocením!“ vysouká ze sebe. Pracuju taky v obchodě- prodávám auta a na hodnocení od kupujících je závislá i výše mé výplaty.
„A je snad nějakej problém?“ reaguju.
„Jo i ne. Dostal jsi od jedný paní jen padesát procent.“
„Počkej. Co tam bylo špatně?“
„Nic. Paní tě hrozně chválila. Prej si byl neuvěřitelně ochotnej, chválí tě za odbornost, vstřícnost, všechno super!“
„A v čem je teda problém???“ nechápu pořád.
„Prej ses vůbec neusmíval. A ona když si kupuje auto, tak to pokládá za jedinečný životní zážitek a bez úsměvu si to tak neužila. Proč ses na ní-do prdele- nemoh´zasmát???! Takhle ti budu muset ztrhnout osobní ohodnocení! Copak nevíš, jak se máš k lidem chovat???!“
Vzpomínám si. To bylo ten den, co mámu odvezla do špitálu záchranka, já za ní nemohl jet a nevěděl, co jí vlastně je. Až po práci…
Kroutím jen hlavou, protože nevěřím vlastním uším a vytípnu ho. Sednu do auta a pouštím rádio. Ze zpráv slyším o telefonátu amerického prezidenta s ruským. Uvědomím si, kolik jsem před chvílí u pumpy platil za benzín. Zároveň se zamyslím nad tím, že ani dnes se rozhodně neměří všem stejným metrem.
Nejsem z těch, kdo by volal po starých časech. V myšlenkách se přesto vracím do doby, kdy nám určovali, kde je nebe a kde peklo. Ale uvědomuji si, že v tehdejší nesvobodě jsem se mohl svobodně maximálně rozhodnout, jestli mě víc rozčílí to nebe, nebo peklo. A musel jsem si to nechat pěkně pro sebe. Prostředníček jsem si mohl tak maximálně olíznout.
Přitom jsem vždy dobře věděl, odkud vítr fouká. A tak si uvědomím, že je pořád lepší absurdní svoboda, než všem srozumitelná nesvoboda.