Víčka se mi klížila a v hlavě mi rozzlobený hlas proklínal rozhodnutí vyjet si levným způsobem na dovolenou. Přesně v tu chvíli se od jednoho z dalších bláznů, kteří také trávili tuto noc na vlakovém nádraží, rozezněl povědomý zvuk. Po celém těle mi přejel mráz. Všechna ta nešťastná rána se mi vracela zpět. Každé zpocené vytrhnutí z nočních můr, každé přerušení krásného snu o lepším životě a každé ukončení ranního bdění plného stresu ze školy. Už už jsem chtěla sáhnout po telefonu a budík si na deset minut odložit. Já jsem ale nebyla doma ve své posteli, nečekala na mě škola a toto upozornění nebylo pro mne. Pán s telefonem odešel a já jsem si teprve až v tu chvíli uvědomila jak ráda jsem, že jsou prázdniny.