Můj nový mrazivý domov - napsal Petr Flajžík

Kolem mě je tma a zima. Nevím, jak dlouho tady už tvrdnu, ale určitě to budou týdny nebo snad i pár měsíců. Předtím jsem si spokojeně salátil na poli, povídal s kamarády, ale najednou ke mně dolehl zpěv farmáře, zatímco hlasy mých kamarádů postupně utichaly, jak naši rodinu rozdělili. Najednou jsem kolem sebe necítil zemi, která mě krmila, přestal jsem cítit dotek slunce ve "vlasech". A za pár dnů už jsem se houpal obklopený kusem igelitu, který mi zabraňoval v dýchání. No a od tý doby tvrdnu tady v tomhle divným studeným domě a bojím se. Kolem sebe cítím česnek, slyším šplouchání nějaké tekutiny a někdo, kdo se představil jako plíseň, se hádá sám se sebou, že se mu v horním patře nelíbí.

"Haha, blbečku, Radegast je jméno pro teplouše, jakože se Braník jmenuju" hádají se zase sousedi někde trochu blíž ke mně.

"Trochu si dovoluješ, na to, že máme přesilu dva na jednoho, vole," křičí opileckým hlasem druhý z nich.

Takové sousedy prostě chceš. V té tmě ale vůbec nevidím, takže mi nezbývá než doufat, že jsou ode mě dostatečně daleko. Soused, co je ke mně o něco blíž je aspoň zticha. Ale zase pěkně smrdí. Jednou se mi svěřil, že měl jiný plány. Doufal, prý, že bude tím nejchutnějším burgerem, co kdy kdo ochutnal, místo toho ale prý ho jenom nakousli a odložili, takže teď mě občas probudí, jak z deprese a nedostatečného naplnění tiše pláče. Tohle místo průběžně zabíjí moje sny o tom, že to se mnou dopadne jinak. Slyším, jak se z dálky přibližují kroky, ozve se zvuk otevírajích se dveří a temnota kolem mě na chvilku tak nějak zesvětlá.

"To je v háji," uslyším hluboký mužský hlas, "zas tady nic nemám. No, aspoň Braníček po ránu bodne." Tak proč sis mě vůbec kupoval, když ho stejně nežereš, křičím v duchu. Ale mně je to vlastně fuk. Stejně jsem připravený na to, že tady pomalu zestárnu a pojdu, jako chudák burger. Buď to, nebo můžu zosnovat ozbrojenou pomstu salátů na lidech. Aspoň jeden sousedký spor se do té doby vyřešil, takže na to přemýšlení aspoň bude ticho.