Smutné literární esence, které vyzní i jinak - napsala Anna Vocelová

Závěrečné titulky 
Smutné - povedené (vyvolává dojetí a slzy)
Kolíbá se v houpacím křesle a uslzenýma očima pozoruje mumraj kolem. Stěhováci jako mravenečci běhají sem tam a vynáší pečlivě zabalené krabice, pár obrazů, stojací lampu i její oblíbený fíkus. Modrá dodávka se systematicky plní. Za okny jemně mží.
Marie si v hlavě přehrává pětaosmdesátiletý film svého života, který se již chýlí k závěrečným titulkům.
„Paní Holá, tahle bedna byla poslední,“ vytrhne ji ze snění sousedka.
Marie se s její pomocí zvedne a odšourá se ke dveřím. Mlčí. Třesoucí se rukou naposledy pohladí vchodové dveře, zamkne na dva západy a už se neohlédne. Nechce, aby poslední, co si z rodného domu zapamatuje, byla cedule „na prodej“ překrývající jeho štít.

Zadání: Napište smutnou literární esenci. Stačí jedna věta, odstavec.

Spisovatel pracuje jako hodinář a nemůže dát do příběhu jiné kolečko než to, které tam patří. Budujete svůj příběh a přesně víte, s jakým materiálem zacházíte. Musíte ho mít a dobře poskládat dohromady. I zedníci musejí přesně vědět, co potřebují za materiál, aby dosáhli tvaru, který chtějí postavit. Naučte se pochopit literární esence - co je veselé, čtenáře rozesměje. Co je smutné, člověka rozpláče. Krásné musí být krásné a hnusné musí být hnusné... Stejně tak zkuste popsat jako úkol tři nejtrapnější okamžiky a tři nejdrsnější, případně strašidelné, znepokojivé. Zjistíte, že ne vždy pocit, který chcete vyvolat, opravdu u čtenáře vyvoláte...

Tátův pohřeb
Smutné není smutné, ale cynické
Nemůžete zažít nic smutnějšího než pohřeb blízkého člověka, v mém případě táty Karla. Bylo mu skoro 70, když odešel na pravdu boží. Nejen že si s ním už nikdy nepokecáte o fotbale, ale navíc vás to vyjde na pěkný balík peněz. Pohřební služby poslední dobou nevědí, co si za poslední rozloučení říct. A to přitom zemřelého jen spálí a předají vám ho za měsíc v instantní podobě. Nepřijde vám to jako zlodějna?

Navíc nerad brečím na veřejnosti.
„Nebreč, jsi přece chlap,“ říkal mi vždycky a já se toho držím. 

Neudělat obřad vůbec, to by mi ale vzdálení rodinní příslušníci neodpustili, tak aspoň ušetřím za obřadní síň. Musí stačit malá. Kdo bude chtít, ten se vmáčkne. Dobrejch pět tisíc v kapse. 

Na kar taky kašlu, nemám na něj ani čas. Funus bude ráno a pak se ještě vrátím do práce. Na poradu. A večer půjdu normálně na fotbal. Slávie hraje s Bohemkou. Snad sešívaní neprohrajou, to by bylo fakt smutný.

Chlapský maskovaný smutek je odklizený stranou – a tím bolí víc než otevřený pláč. Dovolí vyjít ven jen jako ironie a účetnictví. Neodžité truchlení se mísí s obranným cynismem, banalizací smrti a černým humorem, který funguje jako obraný štít před bolestí. Smrt táty se vtěsná mezi běžné body dne (práce, porada, fotbal, výsledek zápasu). Je odsunutá do pragmatických poznámek o cenách, logistice, čase. Poslední věta je mistrná tragikomika: smutek z prohry Slávie je vysloven nahlas, zatímco smutek ze smrti otce zůstává nepojmenovaný. To je přesně ten bod, kde se čtenář zasměje – a hned se za to trochu stydí.