Když mi bylo dvanáct let, rozhodli jsme se v rámci školy v přírodě se třídou navštívit lanové centrum. Nepatřím mezi atleticky nejnadanější, takže mi můžete věřit, když vám povím, že to byl děs. Moji přátelé s chutí šplhali po lanech a skákali v korunách stromů, ale já jsem celý den nedokázala vylézt ani na ty údajně nejlehčí úseky.
Když nám instruktorka sdělila, že nás čeká už poslední část do konce naší návštěvy, přikázala jsem si: „Tohle už musím zvládnout.”
A tak jsem si oblékla postroj, nasadila helmu a pohlédla na dvanáct metrů vysoký vrchol dřevěné věže, kterou jsem se rozhodla pokořit.
Začátek byl asi nejtěžší, jak to většinou u začátku bývá. Zjistila jsem, že i když to tak nevypadá, lanový žebřík ve vzduchu vůbec není jednoduchý na lezení.
Po žebříku následovala síť. Jedna noha střídala druhou, ruce se křečovitě držely a zbytek těla se snažil natočit do polohy, ve které by se dalo aspoň pomalu pokračovat dál.
Byla jsem již pod plošinou, na které čekala instruktorka.
Přišel ale další problém, abych na samotnou plošinu vylezla, musela jsem se staré dobré sítě pustit a vytáhnout se nahoru. Při tomto zjištění jsem si najednou uvědomila, jak vysoko se nacházím. Necítila jsem ani vítr, ani jsem neslyšela spolužáky, kteří mě povzbuzovali ze zdola, vnímala jsem mezi mými prsty pouze lano, se kterým jsem skoro srostla.
“Jsi jištěná, nic se ti nestane, jen natáhni tu ruku,” ubezpečovala jsem se, “musíš zvládnout aspoň něco. Tak natáhni tu ruku!”
Konečně jsem se pustila sítě a přechytla se plošiny. Nejprve pravá poté levá ruka, adrenalin mě žene k pohybu.
Vydechuju, jsem nahoře.
Původní verze:
“Dýchej, nedívej se dolů a dýchej, dýchej,” říkám si pro sebe, zatímco napínám všechny
svaly a prsty již necítím, jak silně svírám síť, po které šplhám.
Když mi bylo dvanáct let, rozhodli jsme se v rámci školy v přírodě se třídou navštívit lanové
centrum. Nepatřím mezi atleticky nejnadanější, takže mi můžete věřit, když vám povím, že to
byl děs. Moji přátelé s chutí šplhali po lanech, skákali přes překážky v korunách stromů, ale
já jsem celý den nedokázala vylézt ani na ty údajně nejlehčí úseky.
Když nám tedy naše instruktorka řekla, že nás čeká už poslední část do konce naší
návštěvy, řekla jsem „tohle už musím zvládnout.”
A tak jsem si oblékla postroj, nasadila helmu a pohlédla na dvanáct metrů vysoký vrchol
dřevěné věže, kterou jsem se rozhodla pokořit.
Začátek byl asi nejtěžší, jak to většinou u
začátku bývá, a zjistila jsem, že i když to tak nevypadá, lanový žebřík ve vzduchu není tak
jednoduchý na lezení. Po žebříku následovala síť. Jedna noha střídala druhou, ruce se
křečovitě držely a zbytek těla se snažil udržet v poloze, ve které by se dalo aspoň pomalu
pokračovat dál.
Byla jsem již pod plošinou, na které nás čekala instruktorka.
Přišel ale další problém, abych
na samotnou plošinu vylezla, musela jsem se staré dobré sítě pustit a vytáhnout se nahoru.
Při tomto zjištění na mě hned dopadla realita toho, jak vysoko jsem se nacházela. Necítila
jsem ani vítr, ani jsem neslyšela spolužáky, kteří se mě snažili povzbuzovat ze zdola,
vnímala jsem pouze lano mezi mými prsty, se kterým jsem skoro srostla.
“Jsi jištěná, nic se ti nestane, jen natáhni tu ruku,” říkala jsem si, “musíš zvládnout aspoň
něco, tak natáhni tu ruku.” Konečně jsem se pustila sítě a přechytla se plošiny. Nejprve pravá poté levá ruka, adrenalin mě hnal k pohybu.
Vydechuju, jsem nahoře.