Zajímají mě opravdová setkání. Srkám víno a čárám si do bloku. Postrádám inspiraci pro originální reportáž z New Yorku. Přisedne si ke mně čtyřicátník s pivem:
„Byl bych rád, kdybys mi dělala společnost. Dovolíš?“
Podám mu tužku a on začne psát:
„Mávám rukou do prázdna a z očí mi crčí slzy. Plechová vlaková souprava se vzdaluje od peronu Penn Station a ztrácí se ve tmě. Pro mě už je ve Philadelphii. Jen kdyby v ní neseděla moje malá Sydney. Do posmutnělého brooklynského bytu se mi vracet nechce. Poslední den v roce se chci opít, zakouřit si trávu a zahrát poker na Manhattanu.
Stoupám po schodišti do Moynihanovy nádražní haly a rozpíjí se přede mnou její ocelové pilíře i stropní triptych Go. Potřeboval bych si něco šlehnout, ale nedokážu to. Kdysi jsme s Nancy byli schopní s koksem promilovat celou noc. Když se Sydney náhodou vzbudila, pobíhali jsme pak po našem greenpointském duplexu všichni nazí a plašili za okny dotěrné racky přilétající od East River. Jednoho dne se ale Nancy sbalila, naložila své věci i Sydney do auta a všechno bylo pryč. Má desetiletá dcera, auto i manželství. Zastavím se na osmé avenue, Jamajčani tam určitě budou mít obstojně silnou marihuanu. Žádný humus jako v legálních výdejnách trávy.
Minule jsem si jamajského jointa zapálil kousek odtud, na Hudson Yards a vypravil se na dobrodružnou procházku po čtvrti Chelsea. Na Madison Square jsem si zapálit nezkoušel. Byl tam tehdy zápas New York Knicks a hemžilo se to tam samými sportovci. Tihle basketbaloví fanoušci nás, milovníky trávy, nesnášejí. I když u nás v Brooklynu jsem v Barclays centru na NBA už byl. Ale naši kluci, Brooklyn Nets, jsou jiní. Rváči umělci, sice samý faul, ale hulí a nevadí jim potetovaní opearcingovaní kluci, kterým kakaovou barvu rodiče obarvili irským mlékem.
Na Hudson Yards jsem se ocitl tváří v tvář vesmírné lodi. Jasně, i bez rauše to je 45 metrů vysoká science fiction, ale jak tak nějak zářila, zdálo se mi, že odlétá s Facebookem, CNN i Warner Brosem, co tam sídlí, na Měsíc. Zahnul jsem na High Line, že něco pojím na Chelsea Market a mrknu se na vernisáž ve Whitney muzeu, kam mne pozval kamarád, pro jehož kamaráda jsem napsal pár songů. Pořádně jsem si šluknul a slyšel za sebou houkat vlak – i když koleje na zemi byly zarostlé. Rozeběhl jsem se u graffiti žlutých zakořeněných Mexičanek s ptáky a procitl až u pultu bufetu Takumi Taco s japonským tacos s hovězím a kari. Zřejmě jsem mezitím stačil zavolat tomu kamarádovi, pro jehož kamaráda jsem napsal pár songů, aby pro mne zaskočil. Z vděčnosti jsem mu nabídl dalšího šluka z mého nekonečného jointa a z výstavy ikony moderního černošského tance Alvina Aileyho si pamatuji jen to, jak jsem si užíval black art v náručí prsaté Afroameričanky s dredy na záchodcích muzea amerického umění.
Zastrčím si jointa od dvojníka Boba Marleyho do kapsy a z osmé avenue si to tentokrát mířím do Koreatown. Korejské restaurace nemusím, mám tam svůj oblíbený Irish Pub na W35th Street. Pro irské pivo mám slabost. Pupeční šnůra se dosud neodpojila, ačkoli má matka je už dávno v Chicagu. Nerad bych strávil silvestrovský večer sám, ale v Midtown se místní moc nebratří. V New Yorku musí mít člověk svou síť přátel, jinak je ztracený. Lidé tu jsou uzavření a starají se jen sami o sebe a své prachy. Co tahle usměvavá Evropanka?“
Položí přede mě popsanou stránku papíru:
„Mávám rukou do prázdna a z očí mi crčí slzy. Plechová vlaková souprava se vzdaluje od peronu Penn Station a ztrácí se ve tmě. Pro mě už je ve Philadelphii. Jen kdyby v ní neseděla moje malá Sydney. Do posmutnělého brooklynského bytu se mi vracet nechce. Poslední den v roce se chci opít, zakouřit si trávu a zahrát poker na Manhattanu.
Stoupám po schodišti do Moynihanovy nádražní haly a rozpíjí se přede mnou její ocelové pilíře i stropní triptych Go. Potřeboval bych si něco šlehnout, ale nedokážu to. Kdysi jsme s Nancy byli schopní s koksem promilovat celou noc. Když se Sydney náhodou vzbudila, pobíhali jsme pak po našem greenpointském duplexu všichni nazí a plašili za okny dotěrné racky přilétající od East River. Jednoho dne se ale Nancy sbalila, naložila své věci i Sydney do auta a všechno bylo pryč. Má desetiletá dcera, auto i manželství. Zastavím se na osmé avenue, Jamajčani tam určitě budou mít obstojně silnou marihuanu. Žádný humus jako v legálních výdejnách trávy.
Minule jsem si jamajského jointa zapálil kousek odtud, na Hudson Yards a vypravil se na dobrodružnou procházku po čtvrti Chelsea. Na Madison Square jsem si zapálit nezkoušel. Byl tam tehdy zápas New York Knicks a hemžilo se to tam samými sportovci. Tihle basketbaloví fanoušci nás, milovníky trávy, nesnášejí. I když u nás v Brooklynu jsem v Barclays centru na NBA už byl. Ale naši kluci, Brooklyn Nets, jsou jiní. Rváči umělci, sice samý faul, ale hulí a nevadí jim potetovaní opearcingovaní kluci, kterým kakaovou barvu rodiče obarvili irským mlékem.
Na Hudson Yards jsem se ocitl tváří v tvář vesmírné lodi. Jasně, i bez rauše to je 45 metrů vysoká science fiction, ale jak tak nějak zářila, zdálo se mi, že odlétá s Facebookem, CNN i Warner Brosem, co tam sídlí, na Měsíc. Zahnul jsem na High Line, že něco pojím na Chelsea Market a mrknu se na vernisáž ve Whitney muzeu, kam mne pozval kamarád, pro jehož kamaráda jsem napsal pár songů. Pořádně jsem si šluknul a slyšel za sebou houkat vlak – i když koleje na zemi byly zarostlé. Rozeběhl jsem se u graffiti žlutých zakořeněných Mexičanek s ptáky a procitl až u pultu bufetu Takumi Taco s japonským tacos s hovězím a kari. Zřejmě jsem mezitím stačil zavolat tomu kamarádovi, pro jehož kamaráda jsem napsal pár songů, aby pro mne zaskočil. Z vděčnosti jsem mu nabídl dalšího šluka z mého nekonečného jointa a z výstavy ikony moderního černošského tance Alvina Aileyho si pamatuji jen to, jak jsem si užíval black art v náručí prsaté Afroameričanky s dredy na záchodcích muzea amerického umění.
Zastrčím si jointa od dvojníka Boba Marleyho do kapsy a z osmé avenue si to tentokrát mířím do Koreatown. Korejské restaurace nemusím, mám tam svůj oblíbený Irish Pub na W35th Street. Pro irské pivo mám slabost. Pupeční šnůra se dosud neodpojila, ačkoli má matka je už dávno v Chicagu. Nerad bych strávil silvestrovský večer sám, ale v Midtown se místní moc nebratří. V New Yorku musí mít člověk svou síť přátel, jinak je ztracený. Lidé tu jsou uzavření a starají se jen sami o sebe a své prachy. Co tahle usměvavá Evropanka?“
Položí přede mě popsanou stránku papíru:
„Není to se mnou lehké. Přečti si to, než odpovíš.“
Trochu mě z jeho upřímnosti zamrazí, ale čtu mezi řádky. Hledala jsem inspiraci a ona ke mně přišla sama.
„Jasně. Jsi zvláštní. To si budeme rozumět!“ odpovím.
Trochu mě z jeho upřímnosti zamrazí, ale čtu mezi řádky. Hledala jsem inspiraci a ona ke mně přišla sama.
„Jasně. Jsi zvláštní. To si budeme rozumět!“ odpovím.