Velmi záhy jsme prozřeli a jako většina našich spoluobčanů jsme bolestně a s trapností pocítili nedostatečnost našich vozidel. Tak hlavně že to jede, řekla jsem si.
Celé ráno bylo prostě divné a napjaté. Táta smažil řízky, máma žmoulala naše tři pasy a nikdo moc nemluvil. Teď s odstupem času si říkám, že bych snesla nějaké alespoň trochu vysvětlení, o co vlastně jde, jak významná tahle chvíle a tenhle výlet je, ale tehdy se s dětmi moc nemluvilo.
Nacpaná v manšestrákách, jako arbitr módy ve svém budoucím životě konstatuji “strašných” a mikině s Mikimauzem, úplně trapnou, jsem nepoučeně vstupovala do nových dějin. Dějin svých, svého národa i celé Evropy. Kéž bych věděla víc. Protoze bych se mohla dívat, posuzovat, pamatovat, nenechat ty obrazy plynout kolem mě a mizet v nedostupných místech mého mozku.
Posledních půl roku bylo hektických. Tři měsíce jsem strávila na plzeňských náměstích chrastíc klíčema, provolávajíc hesla, kterým jsem rozuměla jen na velmi povrchní úrovni. Milovala jsem tohle: “To nejlepší, co jsme za posledních 20 let udělali, jsou naše děti”. Bylo tak správné, dojemné, popisující, v co jsem tak věřila. Že jsem stoprocentně lepší než moji rodiče. Ale že spoluvytvářím dějiny, ne, to mi nedošlo. Dojde to mé dceři a mým studentům, když jim to vyprávím se slzou v oku a vkládám důraz na slova svoboda, demokracie a možnost volby?
Každá druhá vesnice se jmenuje Ausfahrt – drobný vtípek, který mi zněl hlavou u každého výjezdu a kroutím hlavou, ale zní mi dodnes. Cesta je dlouhá, pojem skoro 500 kilometrů nebyl něco, co bych si dokázala na těle představit. Teď jsem to cítila. Strach že nedojedeme, jednotvárnost dálnice již přebyla původní nadšení a okouzlení nad tím, že jsem v západním Německu bylo již také pryč. Západní Německo, strejda, bratranci, rodina. Za tím teď jedeme. Páni, jak s nimi budu mluvit. Bojím se, že svou brilantní ruštinu asi fakt nepoužiju. Loni jsem vyhrála ruskou olympiádu. Tím je neohromím. Čím tedy? Strašným účesem, oblečením?
Sebevědomí, slovo, které jsem ani neznala. Stud, přikrčená ramena, to se ke mně hodilo víc. I s tou ruskou olympiádou i s několika vítězstvími v klavírních soutěžích. Že bych na to mohla a měla být hrdá, to mi nikdo neřekl. A tak následující týden, budu vyjukaně sedět na obří kožené sedačce a budu zarytě mlčet. Máma se nevzmůže na to, aby o mně pěla chvály, sama neví, že může a že by měla. Poslední Ausfahrt. S papírovou mapou na kolenou máma naviguje. Únava, stres. Zastavujeme a ptáme se na každé ulici. Táta mluví výborně německy. Za prvé je z rodiny nevysídlených Němců, což pochopím až po mnoha letech. Za druhé je miláčkem Pragokoncertu a za malé všimné, jak tomu říká, čili za myčky, pračky a hlavně valuty, které pašuje v autech s hudební aparaturou, ho nechávají jezdit po světě a on německy fakt valí. Když se ho po letech ptám, proč jsme neemigrovali, proč toho nevyužil, řekl, že nedostatek svobody nikdy nepociťoval a o nějakém lepším životě a vzdělání pro mě, prostě nikdy nepřemýšlel.
Celé ráno bylo prostě divné a napjaté. Táta smažil řízky, máma žmoulala naše tři pasy a nikdo moc nemluvil. Teď s odstupem času si říkám, že bych snesla nějaké alespoň trochu vysvětlení, o co vlastně jde, jak významná tahle chvíle a tenhle výlet je, ale tehdy se s dětmi moc nemluvilo.
Nacpaná v manšestrákách, jako arbitr módy ve svém budoucím životě konstatuji “strašných” a mikině s Mikimauzem, úplně trapnou, jsem nepoučeně vstupovala do nových dějin. Dějin svých, svého národa i celé Evropy. Kéž bych věděla víc. Protoze bych se mohla dívat, posuzovat, pamatovat, nenechat ty obrazy plynout kolem mě a mizet v nedostupných místech mého mozku.
Posledních půl roku bylo hektických. Tři měsíce jsem strávila na plzeňských náměstích chrastíc klíčema, provolávajíc hesla, kterým jsem rozuměla jen na velmi povrchní úrovni. Milovala jsem tohle: “To nejlepší, co jsme za posledních 20 let udělali, jsou naše děti”. Bylo tak správné, dojemné, popisující, v co jsem tak věřila. Že jsem stoprocentně lepší než moji rodiče. Ale že spoluvytvářím dějiny, ne, to mi nedošlo. Dojde to mé dceři a mým studentům, když jim to vyprávím se slzou v oku a vkládám důraz na slova svoboda, demokracie a možnost volby?
Každá druhá vesnice se jmenuje Ausfahrt – drobný vtípek, který mi zněl hlavou u každého výjezdu a kroutím hlavou, ale zní mi dodnes. Cesta je dlouhá, pojem skoro 500 kilometrů nebyl něco, co bych si dokázala na těle představit. Teď jsem to cítila. Strach že nedojedeme, jednotvárnost dálnice již přebyla původní nadšení a okouzlení nad tím, že jsem v západním Německu bylo již také pryč. Západní Německo, strejda, bratranci, rodina. Za tím teď jedeme. Páni, jak s nimi budu mluvit. Bojím se, že svou brilantní ruštinu asi fakt nepoužiju. Loni jsem vyhrála ruskou olympiádu. Tím je neohromím. Čím tedy? Strašným účesem, oblečením?
Sebevědomí, slovo, které jsem ani neznala. Stud, přikrčená ramena, to se ke mně hodilo víc. I s tou ruskou olympiádou i s několika vítězstvími v klavírních soutěžích. Že bych na to mohla a měla být hrdá, to mi nikdo neřekl. A tak následující týden, budu vyjukaně sedět na obří kožené sedačce a budu zarytě mlčet. Máma se nevzmůže na to, aby o mně pěla chvály, sama neví, že může a že by měla. Poslední Ausfahrt. S papírovou mapou na kolenou máma naviguje. Únava, stres. Zastavujeme a ptáme se na každé ulici. Táta mluví výborně německy. Za prvé je z rodiny nevysídlených Němců, což pochopím až po mnoha letech. Za druhé je miláčkem Pragokoncertu a za malé všimné, jak tomu říká, čili za myčky, pračky a hlavně valuty, které pašuje v autech s hudební aparaturou, ho nechávají jezdit po světě a on německy fakt valí. Když se ho po letech ptám, proč jsme neemigrovali, proč toho nevyužil, řekl, že nedostatek svobody nikdy nepociťoval a o nějakém lepším životě a vzdělání pro mě, prostě nikdy nepřemýšlel.
Konečně projíždíme Schneidemühler ulicí. Hledáme číslo 4a. Zastav, šeptne máma. U jedné z vilek stojí chlap. Je tmavý, vyjukaný, třeští na nás oči. Máma vystupuje. Chci taky, ale táta mě paží zadrží. Máma jde pomalu k tomu muži, nespěchá, já vím, že pláče. Objetí. Dlouhé, pro mě nepatřičné. Nikdo mi nic nevysvětlil, neobjasnil. Je 15. června 1990. Máma objímá svého bratra po 21 letech.